Tříminutový orgasmus, byla to náhoda?

A tak jsem zůstala sama (08) Tříminutový orgasmus, byla to náhoda? Dá se zopakovat?

Slávek ležel vedle mě zcela uvolněně. Bylo dobře, že se usmíval. Vypadal šťastně. V takové chvíli po prožitém orgasmu bývají muži náchylnější k ovlivnění. Uvěří nám skoro vše, co jim řekneme. Ostatně to odpovídá jedné z mých oblíbených pouček, o které jsem se vám už zmínila. Když se partner v sexu dostane do extáze, není schopen nás vnímat a můžeme mu nakecat cokoli. (01) Teď jsem ale musela být opatrná. Chtěla jsem ho mít jen pro sebe. Ne na chvilku, ale na delší dobu. Věděla jsem, že ho mám v rukou, ale musela jsem připravit takové podmínky, aby se do mě hluboce zamiloval a byl jen pro mě. V takovou chvíli je důležité znát míru a nepřehnat to. Když na muže tlačíme příliš, může v něm něco povolit, a pak se stáhne natolik, že je těžké ztracené pouto znovu obnovit. Jednou se mi to stalo ještě s Markem a dobrý měsíc pak stálo vše, co mezi námi bylo, za prd. Do takového stavu se samozřejmě žádná z nás dostat nechce. Proto přesně popíšu, jak jsem postupovala. A ano, bylo mi s ním v tu chvíli hezky.
Přejela jsem mu prsty po ruce. Pomalu, beze spěchu. Vy už víte, proč to má být pomalu.
„Je ti dobře, María del Paraíso?“
Usmála jsem se, ale jen lehce, bez přehnaného veselí.
„Mhm.“
Nechala jsem tímto neurčitým přitakáním jeho otázku viset ve vzduchu. Věděla jsem, že v tu chvíli čekal víc. Bylo to poznat z jeho krátké pauzy. Dával mi prostor, abych ještě něco řekla.
„Já…“ začal nesměle. „Ne, musím ti to říct jinak. Víš, s tebou bude asi všechno úplně jiný. Celá jsi jiná. Nikdy jsem nepoznal dívku jako jsi ty. Ale to už jsem ti říkal. Vždyť teď i milování s tebou nemohu s ničím, co jsem kdy zažil, ani trochu srovnat. Ne, nepřeháním. Něco tak hezkého a intenzivního… Jsi pro mě dokonalá.“
Tohle bylo důležité. Nedoplnila jsem, co mi právě řekl. A ani to nepotvrdila tak, abych ho zcela uklidnila. Teď bylo důležité, aby cítil naši blízkost. Zároveň však mezi námi muselo být i něco, co jsem nevyslovila. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.
„Je dobře, že je nám spolu hezky, ne?“ řekla jsem hodně tiše. Zašeptala jsem to tak, aby mé „ne“ s otazníkem na konci bylo skoro neslyšné. Chtěla jsem nechat závěrečný verdikt na něm. Ať si obhájí sám, co se mezi námi před chvílí stalo. Cítila jsem, jak mě pevněji objal.
Teď už jsem musela pokračovat. Hrozila moc dlouhá pauza. Náš dialog potřeboval podpořit.
„Na oplátku bych měla i já něco říct. Začnu otázkou. Víš, co se mi na tobě líbí?“
Zpozorněl. Vždy, když jsem říkala něco, co se ho mohlo nějak týkat, něco, co bylo osobní, zpozorněl. Poznala jsem to podle toho, jak mírně napíná svaly. Nedopověděla jsem mu hned, co se mi na něm líbí. Dala jsem tomu vteřinu, dvě. Chtěla jsem jeho soustředěnost ještě víc zesílit.
„Že se nesnažíš být někdo jiný. Já ti možná připadám jiná, ale to proto, že mě srovnáváš. Já sama sobě nepřipadám nijak výjimečná. Ano, učím se snadno, pamatuji si, ale to má přece stejně jako já hodně lidí. Ty také.“
Co jsem o něm řekla, byla v tu chvíli pravda. Ale zároveň vlastně ne. Věděla jsem, že přesně taková hláška na muže zafunguje dokonale. Naplní jim ego, aniž by museli něco ze sebe investovat.
Lehce se nadechl, trochu se na posteli narovnal, jako by do něčeho dorostl. Do něčeho, co jsme si nijak nevysvětlili. Teď bych ho mohla nechat být. Ale to by ho uklidnilo až moc, a to samozřejmě nechci. Odtáhla jsem se o pár centimetrů, jen tak daleko, aby si toho všiml. Vzala jsem si do ruky vlasy a tak trochu koketním způsobem jsem si je omotala mezi prsty. Při tom jsem pokračovala:
„Jen nevím. Dnes to vypadalo, že sis mě až moc pustil k sobě a stalo se, co jsem nečekala.“
Snažila jsem se to říct jemně, bez výčitek, že se stalo něco nepatřičného. Chtěla jsem ještě víc posílit svou pozici tím, že jsem zdůraznila, že nešlo o něco, co dělám běžně. Pokračovala jsem:
„Líbíš se mi. Ano. Jen to mám jinak. S tím zamilováváním. Musím tam nejdřív cítit úplně všechno. Ale to určitě znáš. Jsem demisexuálka.“
To se mi povedlo. Zní to nedotknutelně, a hlavně se na to těžko něco namítá.
Pro ty, kdo tenhle pojem neznají, ať nemusí nic hledat: demisexuálové se zaměřují na emocionální intimitu a poznání osobnosti partnera; sex přichází až na základě vybudovaného citového pouta.
Ticho se teď dalo skoro krájet. Přemýšlel.
„Moc?“ a jak to dořekl, nadzvedl se ještě trochu víc. Zkoumavě se na mě zadíval.
Pohled jsem mu sebevědomě opětovala, ale jen krátce. Pak jsem uhnula a podívala se směrem ke dveřím. Snad ten signál zaznamenal. No přece mu nebudu vykládat, jak moc se mi líbí. Nebo se ptá, jak moc jsem demisexuální? Trošku to téma posunu.
„Já nikdy nezažila, aby to bylo takhle rychle,“ a pokrčila jsem při tom rameny. Vzhledem k mým dosavadním sexuálním partnerům, co jsem vlastně měla, nic jiného než rychlý sex ani neznám. Lžu, ale co může mladá holka jako já dělat jiného?
„Nechci, aby ses cítil nějak blbě. Že se stalo něco špatně.“
To je důležité. V tu chvíli není důraz na „já nechci“, ale na „aby ses ty necítil“. Tím z našeho milování dělám hlavně jeho problém, ne můj.
Zavrtěl hlavou.
„Necítím se blbě.“
Usmála jsem se, tentokrát o něco víc, abych ho povzbudila.
„Tak to je v pořádku,“ a položila jsem mu ruku zpátky na hrudník. Jen na chvíli. Pak jsem ji opět trochu stáhla. Ne úplně pryč, jen tak, abych znovu upoutala jeho pozornost. Natáhl se po mé ruce, instinktivně. Ano, to jsem chtěla, jeho další aktivitu. Uvnitř jsem se usmála. Na chvíli jsem nic neříkala a nechala ho, ať mě drží. Pak jsem skoro zašeptala:
„Stejně jsi zajímavý…“
Záměrem bylo, aby má věta zase vypadala nedokončeně, jako bych chtěla pokračovat, ale pak jsem si to rozmyslela.
Čekal. Ne, nic jsem už nepřidala. A právě v té chvíli mi bylo jasné, že bude o tomto nevyřčeném pokračování přemýšlet i potom, co odejdu. Že mě jen tak z hlavy nepustí. Ano, měla jsem chuť ještě na jedno číslo. Jedno dobré číslo mi prostě nestačí. Co s tím ale nadělám, když jsem dnes za ním přišla jako slušná holka, která se soustředí jen na přípravu nadcházející seminárky, a ne jako holka, která potřebuje svůj pravidelný nedělní orgasmový seriál? Nesmím vypadnout z role cudné studentky.
Vstala jsem a šla se rychle oblékat.
„Mám tu seminárku…“ a dál jsem nepokračovala.
„Ano, jen jsem…“
Cože, i on nedokončuje věty? Ale to na mě neplatí, milánku! Počkej, teď ti ukážu. Bleskově jsem se dooblékla. Nestačil ani nijak reagovat, vůbec nebyl schopen se dostat z postele, jak byl zamotaný do peřiny.
„Nemusíš se mnou chodit, už se tu vyznám. Musím chytit autobus. Teď v neděli jich moc nejezdí.“
Žádná pusa na rozloučenou, nic, jen úprk – ne úplně bezhlavý, ale měl tak působit.
Na zastávce jsem si otevřela SMS, která mi pípla, když jsem se snažila vymotat z útrob modré nemocniční budovy.
Slávek: „Maria, nechtel jsem, abys odesla tak rychle. Stalo se neco?“

Musím pokračovat jako trochu naivní studentka a nesmím změnit důvod, proč jsem odešla.
Já: „Mela jsem ti jen vratit knizku. Musim dodelat seminarku. Zdrzela jsem se moc dlouho.“

Slávek: „Jsi ta nejkrasnejsi a nejchytrejsi divka, co znam. Miluju te. Chci, abys mela cas a prostor na to, aby sis ke mne vybudovala duveru.“

Píšeš hezky, to ano. Musím ti na to něco chytrého odpovědět.
Já: „Co se stalo, jsem chtela take. Jen to ted bylo rychle a ja takova opravdu nejsem.“
Tak, a máš to. Čím to teď uzavřeš?

Slávek: „Touzim te videt. Byt s tebou. Drzet te v naruci. Kdy budes mit cas?“

Já: „Zitra ti napisu. Ted uz budu za chvili doma. Musim se pripravit do skoly.“

Slávek: „Budu na tebe myslet celou noc.“
Teď už mu nebudu odpovídat. Přesně to jsem potřebovala. Aby na mě myslel. Aby na mě myslel hodně. Aby na mě někdo myslel…

Tak začal asi nejpodivnější vztah, do kterého jsem kdy „spadla“. Myslela jsem, že mám vše pod kontrolou. Až čas ukázal, jak moc jsem se pletla.
Přitom to přece bylo tak prosté. Slávek byl chytrý, zamiloval se do mě a vůbec nevypadal špatně. Navíc i první sex byl dost dobrý. Jenže jeho přístup…
Schválně budu reprodukovat smršť zpráv (tentokrát neautenticky – doplním háčky a čárky), která mi začala chodit od pondělního rána.
Slávek: „Ahoj, jak se dneska máš? 🙂“

Já: „Docela fajn. Jsem na cvígu. Chtěj toho po nás docela hodně.“

Na to se asi na hodinu odmlčel.
Slávek: „Nechtěla by ses někdy tento týden vidět?“

Odpověděla jsem mu až po více než dvou hodinách.
Já: „Možná. Uvidím, kolik toho budu mít.“

Slávek: „Jasně, chápu 🙂Měla by mi vyhovovat třeba středa nebo čtvrtek, ale klidně se přizpůsobím.“

Zase jsem dala delší pauzu.
Já: „Čtvrtek asi nemůžu.“

Slávek: „Dobře, tak středa? Nebo klidně jindy, jak to bude lepší pro tebe.“
Zase jsem neodpověděla hned. Očividně mou pauzu nemohl vydržet.
Slávek: „Nebo víkend?“

Já: „Ještě nevím.“
Slávek docela dobře pochopil, že to „visí“, že jeho navrhování nových a nových termínů nevychází.

Slávek: „OK, tak dej vědět, až budeš vědět 🙂“

Po chvíli jsem napsala, aby byl stále v očekávání.
Já: „Ty jsi nějakej nedočkavej 🙂“

Slávek: „To ne, jen jsem tě chtěl vidět.“

Já: „Hmmm 🙂“
Opět jsem přidala napínací pauzu. A pak jsem přišla s „totální bombou“. Ta bomba se objevila zcela nečekaně. Doma totiž došlo ke změnám a já se rozhodla je bezezbytku využít.
Sice jsem tu bombu mohla vypustit už ráno, kdy jsem se o domácích novinkách dozvěděla, ale chtěla jsem Slávka nikoli jako hybatele našeho vztahu, kterému pak všechno bude jedno, ale jako Slávka, který bude řádně nadržený a bude se na mě hodně těšit.
Já: „Možná bych měla čas ve středu večer.“

Slávek: „Super! To mi vyhovuje. V kolik a kde by se ti to hodilo?“

Já: “Nevím, něco vymysli.“

Slávek: „Dobře 🙂 Co třeba Uhelný trh, Wimmerova kašna, v 7?“

Zase jsem se na chvíli odmlčela.
Já: „Možná.“

Slávek: „Platí to teda?“

Já: „Uvidíme zítra 🙂“
Pak jsme si ještě chvíli psali. Schůzku jsem mu potvrdila až následující den odpoledne.
Ve středu jsem na Uhelný trh přicházela o pár minut později. Ne o moc, jen tak, abych měla jistotu, že nebudu čekat já na něho. Brala jsem to Perlovou ulicí.
Stál u kašny, v tom trojúhelníku uprostřed náměstí. Na vteřinu jsem se zastavila. Dívala jsem se na něj, jak tam postává. Bylo v tom něco klidného, to bezesporu. A také něco předvídatelného. Zvedl ke mně oči. Usmála jsem se a zamávala mu. Došla jsem až k němu a bez pozdravu rovnou spustila:
„Nečekáš dlouho, že ne?“
Vím, že nečekal. Ale musela jsem ho přimět, aby si uvědomil, že na mě nemusel čekat. Díky této mojí větě si informaci, že na mě nečekal, vryl hlouběji do paměti.
Stála jsem naproti němu. Blízko, odděloval nás jen malý prostor. Ten prostor byl důležitý, přesně takový, jaký jsem si v duchu představila. Chvíli jsem ho jen pozorovala. Vypadal šťastně, a to bylo na něm velmi vidět. Jenže stát na místě, zvlášť když mě na uvítanou ani nepolíbil, není dobré. Musela jsem to rychle posunout dál.
„Jsem ráda, že jsi to vymyslel tady. Mám Staré Město ráda. Kam půjdeme?“
„Pojďme si sednout do Blatničky. Nejsi abstinentka? To bych tě potom vzal jinam.“
Nevymyslel to špatně. Ale šlo mi o více než jen o místo.
Potřebovala jsem, aby to byl on, kdo určuje, kam půjdeme, kde budeme sedět a jak náš večer proběhne. Od samého začátku. Chtěla jsem, aby měl pocit, že všechno řídí sám, i když to celé byl vlastně můj plán.
„Nejsem abstinent. Slyšela jsem o ní, ale ještě jsem tam nikdy nebyla. Chci poznat místa, která máš rád.“
Zase se narovnal, vytáhnul trochu víc do výšky. Stačí mu tak málo…
Sedli jsme si dole, v místnosti vpravo od schodů. Měl tam rezervaci. Pro sebe jsem ocenila, že neponechal volné místo náhodě.
„Mári, co raději, bílé, červené, nebo snad růžové? Máš nějakou oblíbenou odrůdu?“
„Raději bílé a nemám ráda moc sladká vína.“
Objednal nám bílé. Chutnalo mi. Nechala jsem ho mluvit. Umí mluvit se zápalem, hlavně když má pocit, že mu skutečně naslouchám. A v tom případě do řeči vkládá dvakrát tolik energie. Dívala jsem se na něj, když mluvil, aby cítil, jak moc vnímám vše, co mi říká. Samozřejmě ne pořád. Občas jsem pohled stáhla – jen o kousek – a jindy na něj zůstala zírat o vteřinu déle, než by bylo úplně přirozené. Přidala jsem svému koukání rytmus.
Když doříkal všechny ty věci, co dělal v práci a co zažil v MHD, když sem jel, zeptal se mě, jaký den jsem měla.
„Takovej… no vlastně úplně normální.“
Trošku banální otázka. Ale co nadělám. Budu ho teprve muset nenápadně navést na otázky, které bych opravdu chtěla slýchávat. Nechtěla jsem, aby se tímto směrem ptal dál, proto jsem za slovem „takovej“ nechala mé obvyklé nevyřčené prázdné místo. Ať si ho doplní sám.
Naklonila jsem se o trochu blíž. Použila jsem obměnu již jednou řečeného, tedy onoho triviálního „co se mi na tobě líbí“, tentokrát schovaného pod následující větu:
„Víš, co je na tobě zvláštní?“ (02)
Ztichl. Čekal a doslova mi visel na rtech. Tohle na něj zafunguje vždycky.
„Že se vedle tebe člověk cítí tak klidně,“ a opět jsem nechala v mé větě krátkou pauzu. „Je skvělé, že jsi lékař. Máte tak na své okolí působit. Určitě vás učili, jak vystupovat vůči pacientům. Že to má být klidné a důstojné. Že jo?“
Na chvíli jsem vzala do ruky sklenku s vínem a krátce se napila. Další záměrná, napínací pauza.
„…ale zároveň se s tebou někdy úplně klidně necítím.“
Usmála jsem se a přidala takové lehce koketní přivření očí s mírně pootevřenou pusou, aby nebyl na pochybách, že narážím na naše milování. Ale význam jsem už nechala na něm. Dál jsem nic nekomentovala.
Začal o tom přemýšlet. Změna byla patrná na první pohled. Zneklidněl. Abych mu dala prostor, tak jsem opět pomalu zvedla sklenku za stopku a znovu se napila. Ví, že jsem se tím dostala poněkud před něj. Od nedělní noci, od našeho milování, na sex ani v jedné zprávě ať už přímo nebo nepřímo nenarazil. Pochopil, že očekávám jeho iniciativu.
„Dáme si něco k vínu? Nechci být hned opilá,“ narušila jsem ticho a podívala jsem se mu při tom do očí. Krátce, jen tak, aby to bylo víc než zdvořilost. Pak jsem rychle otevřela jídelní lístek. „Co by sis dal?“
„Solené pražené mandle?“ zeptal se, a z jeho hlasu byla cítit nejistota.
„Já si dám opečenou klobásu s chlebem. Je toho víc než mandlí,“ a zase jsem se na něj usmála.
„Vlastně máš pravdu. A nechceš normální jídlo?“
„Jsme kousek od Václaváku a takové místo po klobáse přímo volá.“
Při vyslovení slova klobása jsem na něj spiklenecky mrkla. Zároveň jsem po něm natáhla ruku a chytila ho. Načasování je prostě všechno. Byl mírně dezorientovaný mým rychlým výběrem jídla. Vypadalo to jako má spontánní akce. Nedostal naprosto žádný prostor se zeptat, co myslím klobásou a tím, že jsem ho sama vzala za ruku. Ale držel se mě. Rychle se přizpůsobil novému stavu. Počkala jsem, až se na mě zase podívá.
„Jsem ráda, že jsem tady poprvé s tebou.“
V tu chvíli jsem to myslela vážně. Bylo na tom sezení a na držení se za ruku něco opravdu příjemného. Ale to mi nestačilo. Lehce jsem sklopila oči a snažila se působit co nejvíc cudně.
„Navždy už budu mít Blatničku spojenou s tebou. Jen… nechci, aby to bylo moc rychlý,“ pokračovala jsem, aniž bych jeho ruku pustila.
Zvedla jsem oči, hlavu však stále mírně skloněnou, a vyslala mu spodní pohled přes řasy. Filmový trik. A nic dalšího jsem nedodala.
Neřekla jsem, co myslím slovem „rychlý“.
Neřekla jsem ani proč jsem ho použila.
Když bude chtít vědět, má prostor se zeptat.
Ale muži se většinou neptají. Stydí se přiznat, že bloudí.
Marek by se určitě také neptal.
Slávek jen přikývl.
„María, chtěl jsem tě pozvat na večeři. Ne sem. Na lékařák, nikdo tam dnes není.“
Je dobrý. Má odvahu.
„No a co na něco k pití, když povečeříme spolu tady? Máš tam něco od vděčných pacientů?“
„Jseš číslo!“ zasmál se teď otevřeně uvolněný Slávek. „Jasně že mám!“
Bylo na něm znát, že z něj spadl pořádně velký balvan.
Přesně v tu chvíli Slávkovi zazvonila zpráva.
Teď musím zareagovat tak, aby zaujal vůči mně jasný postoj. Že jsem v tuto chvíli ta důležitá, ale aniž bych si o to natvrdo řekla.
„Promiň… asi něco důležitýho,“ vložila jsem do věty trochu víc emoce.
Toto „promiň“ na začátku jsem použila proto, že jsem ho rušila právě když si zprávu četl. (03)
„Ne, v pohodě,“ odpověděl mi s úsměvem a telefon odložil na stůl. „Kolega z práce, upozornil mě na pacienta, pro ranní vizitu.“
Podařilo se mi použít přesně tu správnou špetku emoce. Nešlo o zákaz, ani o výčitku, jen o drobnou změnu v režii. Odložil telefon a ani na zprávu neodpověděl.
„Slávku, řekni mi něco, co o tobě nikdo neví.“ (04)
„Asi nic takového není.“
Teď jsem na něj moc hrrr. Musím to rychle nějak překonat, aby se mi nedostal úplně do odporu a nezablokoval se.
„Dobře, tak začnu já. Jako malá jsem chtěla být ortoped. Ne jako doktorka Čejková, ale jako Cvach. Ale dokonalý Cvach. Tedy skvěle znát teorii, ale k tomu být šikovná jako Blažej a primář Sova dohromady. Nešlo mi o to, abych někomu zachraňovala život, ale chtěla jsem pomáhat lidem, aby se jim žilo lépe. I tomu Cvachovi. Postupem času jsem zjistila, že právě to „žít lépe“ mě zajímá ze všeho nejvíc. Chtěla jsem vědět, co vše se musí v lidské hlavě stát, abychom se cítili lépe. Jak má fungovat společnost právě podle toho, co se v lidských hlavách typicky odehrává, a jak to využít pro to „žít lépe“. Ten můj začátek, jak jsem fandila Cvachovi, se propojil s touhou být šikovná. To mě donutilo přidat si do života spoustu věcí, které se dělají rukama. Šila jsem, slepovala vystřihovánky a od bráchy jsem chtěla, aby mi ukázal nejlepší cestu, jak se stát skvělou plastikovou modelářkou. Slepovat křídla a přidělat je k trupu bylo pro mě jako napravovat kosti.“
„To je hodně zajímavé,“ odpověděl Slávek. „Že tě vůbec mohl zaujmut někdo tak nesympatický jako je Cvach. Že jsi v něm našla něco pozitivního. A tahle tvá projekce z dětství se podle tebe nějakým způsobem projevila na tom, co teď studuješ a na tom, co budeš chtít mít po dostudování za povolání?“
„Ano,“ přitakala jsem. „Přivedlo mě to právě k té touze pomáhat lidem žít lépe. Chci pracovat s lidmi, ale nějak jinak než ortopedi. Učím se číst mezi řádky, hledat motivace, pátrat po zdroji zákonitostí našeho jednání. A tím, že to budu znát, budu mít tu možnost pomoci najít cestu k lepšímu žití. Ve kterém směru lepšímu, to ještě nevím. Ale přece se teprve učím a nějak to ke mně přijde.“
„María, stále mi potvrzuješ to, co o tobě vím od samého začátku. Jsi tak moc jiná než ostatní lidé, a přesto u tebe cítím, že máme hodně společných zájmů. Teď jsi mi naši podobnost potvrdila. Chceme v podstatě to samé, jen jsme každý zvolili jinou cestu. Já přímou. Ty složitou, ale právě proto, že chceš odhalit, co málokdo kvůli té složitosti vůbec vidí.“
Řekl mi to hezky. Ale já potřebuji, aby byl do mě zamilovaný hodně, už od začátku, abych viděla, že bude do našeho vztahu investovat skutečně hodně. Že se jen nepoveze. Že to nebude jenom na mně. Musím ho přimět, aby mluvil o sobě. Na oplátku.
„Kdy ses naposledy cítil, že fakt žiješ?“ (06)
„Asi minulý rok,“ začal své vyprávění a zároveň vypadal smutně. „Byl jsem v létě na horách, sám. Myslel jsem, že budu i bez signálu. To se však nestalo, mobil normálně fungoval. Chtěl jsem být jen já, túry a konečně ticho. A také pocit, že nic nemusím.“
„Proč jsi tam byl sám?“
„Potřeboval jsem vypnout. Zapomenout na práci, na lidi okolo, prostě na všechno… Bylo toho moc. Byl jsem po rozchodu, odešla ode mě po šesti letech. Chtěl jsem tam být jen se svými chybami a všechny je poznat. Abych je už nikdy neopakoval. Do této chvíle to je vlastně naprosto banální příběh, o ničem. Byl jsem na pokoji v horském hotelu, četl si a koukal za oknem na obrovskou bouřku. Najednou to někam prásklo, strašná rána a přestalo jít světlo. Přemýšlel jsem, jestli si zapnu baterku a budu si dál číst. Ale raději jsem se nechal zlákat bouřkou a kochal se tím pekelným divadlem za oknem. Najednou jsem slyšel zoufalý křik a volání o pomoc. Vyběhl jsem na chodbu a na konci mé chodby byly otevřené dveře. Mezi nimi stála a volala zjevně velmi zoufalá žena. Byla na pokoji se synem, tenkrát tříletým. Přestal ji dýchat. Měl vysoké teploty a kolaboval. Staral jsem se o něj pět hodin, než se povedlo přivolat pomoc.“
„Co mu bylo?“
„Vlastně nic, jen nějaká viróza. Ale když se rozjede teplota, tak může být u malých dětí i 38 stupňů velmi nebezpečných. Musí se hned něco dělat, nejlépe ibalgin a ochlazovat. U toho malého to tak tenkrát bylo. Teplota mu skákala nahoru a dolů, což situaci ještě zhoršovalo. Nasadil jsem mu 5 úvodních vdechů a pak rytmus 30 stlačení hrudníku na 2 vdechy při tempu 120 stlačení za minutu, dokud se dýchání nestabilizovalo. U malých dětí, když přestanou dýchat, prakticky vždy dochází k zástavě. Když už sám dýchal, rychle jsme chladili. Nejdřív mokré prostěradlo, potom stále sledovat dech a tep a měřit teplotu. A když stoupla, už jsme prostěradlo neopakovali a chladili mu jen zápěstí a nohy. Mamince jsem vysvětloval, co se děje a co má dělat. Nepřiznal jsem, že jsem čerstvě odpromovaný lékař. Byla vystrašená, kontrolovala, jestli už mobilní signál funguje, a běhala na recepci, zda už má telefon vyzváněcí tón. Moje vlastní problémy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. V tu chvíli jsem opravdu žil.“
„Co bylo dál?“
„Odvezli malého do nemocnice na pozorování a ona okamžitě jela za sanitkou. Já si zabalil a odejel domů. Ještě ten samý den.“
„Do kdy jsi tam měl původně být?“
„Zkrátil jsem si pobyt o tři dny.“
„Aha, chtěl jsi být neznámým zachráncem.“
„Ano, máš skoro pravdu. Nechtěl jsem poslouchat žádné projevy vděčnosti. Na to jsem tehdy ještě nebyl připravený. Požádal jsem na recepci, aby nikomu neříkali ani mé jméno a ani adresu a telefon.“
„Žádné projevy vděčnosti…“ Na okamžik jsem se zamyslela. „…Jak moc ti rozumím. To, co jsi mi právě o sobě vyprávěl, tak to moc lidí nepřizná. Běhá mi z toho mráz po zádech. Ale v tom není žádné schovávání se. Tomu rozumím. Proč by měl každý vědět, kdo vlastně jsi?“ (07)
„María, já zase koukám. Tak rychlé hodnocení...“
„Možná rychlé. Ale já to tak cítím, tedy snadné hodnocení. Vždyť mě klidně oprav.“ (08)
Slávek se na mě díval a usmíval se. Byl čas dát mu ještě víc prostoru k tomu, aby se do mě zamiloval. Usmála jsem se na něj, ale v očích jsem se zároveň snažila udržet vážný výraz.
„Ten klid, co jsi hledal na horách… Ten by se nechal vytvořit i jinde,“ dokončila jsem úvahu a s obdivem v očích ho pozorovala. „Se správným člověkem. S dívkou…“ (09)
„María, už ani nechci jíst, pojďme ke mně.“
„Najíme se, dáme si ještě skleničku a dneska půjdeme radši ke mně. Tam to bude lepší než v nemocnici. Nechci doma vařit.“ (10)
Slávek se zatvářil značně překvapeně. Musela jsem rychle pokračovat, aby mu nevstoupila do hlavy otázka, kdo vlastně celý tento večer řídí. Usmála jsem se a znovu ho chytila za ruku.
„Tenhle večer je jiný. Byla by škoda ho nějak pokazit.“
„María, ano, jasně. Dobře.“ (11)

Vyrušila nás servírka, která přinesla obří klobásy. Moje byla výtečná a chléb, i když už byl večer, působil čerstvě. Z mého pohledu začínala tahle noc dokonale. Nebo vlastně už začala v pondělí. Mamka se tehdy rozhodla, že pojede s taťkou do Londýna, kam se chystal na čtvrteční konferenci. Neletěli, jeli autem. Chtěli se cestou vystřídat v řízení a zpátky si naplánovali pár zastávek ve Francii a Německu. Brácha byl taky pryč, školil se v korporátu, kde se po škole docela úspěšně uchytil. Tím pádem jsem měla doma klid a pohodlí na doufejme dostatečnou porci orgasmů. Začaly mi totiž velmi scházet.
„María, a co vaši? Nebude to vadit?“
„Jsem teď nečekaně doma sama, minimálně do pátku.“
Jak jsem to dořekla, rozzářil se jako sluníčko. Slávek od té chvíle působil nesmírně uvolněně a doslova sršel vtipem i šarmem. Já se začala domů těšit čím dál víc. A zároveň jsem začala mnohem víc přemýšlet nad tím, jak si to co nejvíc užít. Přehrávala jsem si scény s Janinou. A ano, vzpomínala jsem i na Marka. Na to, co jemu dělalo úplně nejlíp. A co mně dělalo dobře. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na naše první milování, myslím poprvé s Markem. Jak ze mě vypadla ta hláška: „Ale najednou si moje tělo řeklo, že je vše, jak má být, a že mi máš dát pocítit skutečnou mužskou sílu.“ Byla jsem tenkrát mladá a bláznivá.
„María, moc hezky se usmíváš. Je ti tu také tak dobře jako mně? Měla jsi pravdu. Chtělo to pořádnou klobásu,“ dořekl a rozesmál se.
No, Slávek už asi dost pil. Musím ho trochu vystřízlivět.
„Jo, je to tu boží a super víno. Pojďme už k nám.“
„Hurá, ano, jdeme. Počkej, ještě zaplatím.“

Venku jsem se zhluboka nadechla. Cigaretový odér mi trochu vadil. A teď musím být neodolatelná.
„Slávku, tohle je úplně bezva večer. A vidíš, jak je tu krásně? Chci být s tebou na samých takových úžasných místech. Víš co, pojďme pěšky na Karlův most a budeme se kochat. A ty mi zatím budeš vyprávět o sobě nějaké hrůzy, ať se nezblázním z toho, jak jsi dokonalý.“
„Já? Dokonalý? To ani náhodou. Ale dodnes se stydím, co jsem provedl v roce 1991. Přijeli do Prahy na výměnný pobyt studenti medicíny z univerzity v Oviedu. Já je dostal na starost. To víš, španělština. A oni moc dobře znali starou českou kulturu. Chtěli proto do muzea Antonína Dvořáka. No a já je vzal do muzea Bedřicha Smetany. Vousatý chlapík z devatenáctého století, co dělal do muziky, stejně jako fousatej chlápek z devatenáctýho století, co dělal némlich taky do muziky. Kdo jsem, abych řešil nějaká písmenka ve jméně, že jo… Tak za to se dodnes moc stydím.“
„Tak to počkej, co jsem provedla já ve dvaadevadesátém. Bylo mi patnáct, byla jsem v prváku na gymplu a měla jsem pocit, že mi patří celá Praha. Nosila jsem sepranou džísku, na zádech mi visel tehdy šíleně drahý batoh Eastpak a v něm jen pár sešitů. Nosit plný batoh a knížky byl projev maximální trapnosti. Na našem gymplu tehdy zuřila soutěž o to, kdo je víc západní, kdo toho ze Západu už víc zažil a má. Když k nám nastoupil Steve, třiadvacetiletý lektor angličtiny z Ohia, byl pro nás skoro jako bůh. Když mě pak pozval na rande do mekáče ve Vodičkově ulici, který byl tenkrát relativně čerstvě otevřený a patřil tudíž mezi vrchol luxusu a romantiky, myslela jsem, že omdlím štěstím. Seděli jsme tam, já cucala colu a Steve dojedl svůj Big Mac. Když se natáhl, že ten červený kartonový obal vyhodí do koše, bleskově jsem mu chytila ruku.
‚No! Stop, Steve! It is not trash!‘ vyhrkla jsem na něj svou tehdy poněkud zvláštní angličtinou.
Vytáhla jsem z batohu kapesníček a začala ten vnitřek krabičky, nasáklý mastnotou a fleky od kečupu, hystericky leštit. Steve na mě koukal, jako bych právě utekla z Bohnic. Snažila jsem se mu s hrdostí v hlase vysvětlit, že ta krabička má pro mě obrovskou hodnotu. Že z ní bude moje nové, exkluzivní pouzdro na šminky, na které budou Lída a Péťa ze třídy závistivě koukat. Krabičku jsem pak hrdě uložila do batohu a nutila ho, aby mě doprovodil na tramvaj tak, aby mě v davu nikdo nezmáčkl a nedeformoval mi ten můj nový luxusní doplněk. Dodnes se červenám, když si na to vzpomenu. Používala jsem ji asi týden, do doby, kdy moje vysněná rtěnka chytila jemný závan hambáčové vůně a i příchuti.“
„María, jsi číslo,“ smál se Slávek.
Když bys jen věděl, že jsem si to právě teď vymyslela. Začal mi pak něco vyprávět, ale já ho moc nevnímala. Snažila jsem se vymyslet, jak ho co nejpevněji k sobě připoutat. Nechtěla jsem znovu zažít, jak se mi rozpadá docela fajn vztah kvůli nějaké prkotině. Když by mě Marek opravdu miloval, odpustil by mi. Nebo ne? Stejně mu nikdy nezapomenu, že mi od té doby ani nezavolal. Ostatně to všechno byla jen jeho vina. Měl se mi věnovat víc.
Procházka s prvky mého romantického poblouznění Slávkovi prospěla. Jeho opilost ustoupila. Mohli jsme se konečně vydat k našemu bytu.
„Brrr, už mi je zima. Ale konečně doma. Dala bych si na zahřátí čaj. Chceš taky? Piješ chai ya maziwa?“
„To neznám, ale rád si dám, co chutná i tobě.“
To uděláš dobře, pomyslela jsem si a usadila ho v křesle v obýváku a pustila v telce MTV. Ten čaj byl tajný recept východoafrických šamanů, sloužící k získání duše toho, s kým jej pijeme. Koupila jsem ho i s návodem od jednoho starého černocha, který vypadal jako čaroděj. Bylo to z víkendu v Římě, kde jsme byli s Markem, a hodně jsme se tomu pak společně smáli. S návodem se s vámi ráda podělím, třeba vám přinese víc štěstí než mně. Do menšího hrnce nalijte tři čtvrtě litru vody, přidejte tři plátky čerstvého zázvoru, dvě velké lžíce kardamomu, odlomte asi tři centimetry skořice a přidejte je do vody spolu se šesti hřebíčky. Přiveďte směs k varu. Až se voda bude vařit, nasypte do ní dvě velké lžíce čajových lístků. Je asi jedno, že nebudou šamansky očarované, hlavně když to bude neparfemovaný kvalitní černý čaj. Oslaďte to jednou velkou lžící medu. Nechte to mírně probublávat tři až pět minut, aby se uvolnily všechny vůně. Přilijte plnotučné mléko, ale jen tolik, aby barva připomínala kávu se smetanou, tedy tmavě béžovou. Díky nalitému mléku klesne teplota a var ustane. Opět pomalu zahřívejte téměř až k bodu varu. Jakmile se objeví první bublina, rychle stáhněte teplotu a nechte ještě dvě až tři minuty společně louhovat při mírném temperování. Nemělo by se to nechat jen tak odstát a chladnout. Po odležení sceďte přes jemný cedník do hrnků. Při pití je nutné neustále vyhledávat oční kontakt a myslet na to, co chcete s dotyčným dělat. A kouzlo je hotové.
„María, tahle lahodnost je čaj? Proboha, kde to prodávají? Chci hned kilo do práce! To je úžasné, tolik chutí, ta jemnost!“
Podívala jsem se mu hluboce do očí a zašeptala: „Ten je k mání jen tady. Půjdu do sprchy. Jestli chceš, přijď za mnou.“
Že by čaj opravdu fungoval? Slávek šel za mnou do koupelny jako hypnotizovaný. Trik začít v koupelně má svůj nepopiratelný půvab. Nejen že si smyjeme pot a budeme si víc vonět, ale zároveň se tak vyhnete trapasům při vzájemném svlékání těsného oblečení a ničení patentek u podprdy. A konečně také doufám, že pohled na mé tělo zvýší jeho touhu. Rychlé svlečení na posteli, stejně zběsilá akce, to představivosti a erotické náladě moc nepřidá.
Svlékala jsem se pomalu a snažila jsem se vypadat ladně. Však jsem to také mnohokrát trénovala před zrcadlem. Slávek byl svlečený první, a tak mě mohl pozorovat. Tvářila jsem se, jako by o nic nešlo. Má naučená výrazová gesta měla vypadat co nejpřirozeněji. Jakože žádný záměr, žádná námaha.
„María, nemohu z tebe spustit oči. Jsi tak krásná a tvé pohyby! Jako lékař neurolog, který sleduje vliv nemocí na pohybový aparát, jsem naprosto unesen. Rozsah tvých kloubů, jak dotahuješ pohyby… Ty se nesvlékáš, ty tančíš! Vůbec všechno, co děláš, jak chodíš, jak pozoruješ svět kolem sebe, na mě působí jako z úplně jiného světa. Ty nejsi dívka, ty jsi živoucí důkaz, že bohové byli předobrazem nás, lidí. A v tobě se ta božskost projevila tak moc, že už jen mohu stát, dívat se a děkovat, že mi bylo dáno tě poznat. Eres divina!“

Byl milý.

Usmála jsem se a pobídla ho, ať se jde umýt první. Kdyby jen věděl, co ta sprcha už zažila! A také jsem mu chtěla dát prostor, aby si mě pak už čistý sám umyl. Další drobný trik, který na Marka stoprocentně zabíral.
Vlezla jsem do sprchy za ním a postavila se tak, abych se ho dotýkala zadečkem. Ideální pozice, aby mi zezadu mazlil bradavky. Snad ho to napadne. S rukama od mýdla to krásně klouže a je to moc příjemné. Jak jsem k němu stála přitisknutá, bylo cítit, jak ho to vzrušuje. Za chvilku už byl pořádně tvrdý.
„María, nemuč mě. Pojď, nebo mi z tebe praskne. Tak tvrdého jsem ho snad ještě nikdy neměl.“
„Dobře, jen mi pomoz smýt to mýdlo,“ požádala jsem ho a dala mu krátký polibek, aby měl ještě víc na co se těšit.
Podala jsem mu čistý ručník a sebe zabalila do obří osušky. Vzala jsem ho za ruku a odvedla k sobě do pokoje. Před postelí jsem ze sebe nechala osušku volně sklouznout na zem. Pokrčila jsem levé koleno a jakoby se dívala do země, avšak oči jsem měla ve skutečnosti zvednuté k němu. Klidně jsem čekala, co teď Slávek provede.
„Eres una diosa, María!“ polohlasně zašeptal a ve stoje mě obejmul a začal líbat.
Vůbec to nebylo špatné. No, to jsem zvědavá, jak mě z téhle polohy dostaneš do postele. Ale spletla jsem se. Měl to vymyšlené. Zmínila jsem se někdy, že ač nebyl vysoký, tak měl opravdu sílu? Nečekaně se mírně naklonil, dal mi ruce pod kolena, narovnal se a já byla v jeho náručí jako miminko. Opatrně mě položil na postel a lehl si ke mně. Dál mě jemně líbal. Šla jsem mu mírně vstříc jazykem. To ho vyprovokovalo. Stával se vášnivějším a vášnivějším. Najednou mě překulil na záda a přesunul se dolů. Začal mě tam líbat a pomalu lízat. Nejdřív přes celou prcinu, ale pak se soustředil jen na kapuci poštěváčka. Že se to tak jmenuje, vím až teď. Byl v tom dokonalý. V ten nejsprávnější okamžik do mě strčil dva prsty. Tekla jsem jak Niagara a cítila, že pokud vytrvá, budu stříkat. Přitlačil prsty proti mé stydké kosti v ten nejlepší možný okamžik. Cítila jsem svůj výstřik, a vzápětí přišel úžasný orgasmus. Slávek trochu povolil, ale když viděl, jak ležím a užívám si to, znovu přidal. Povedlo se mu vyvolat úžasný sériový orgasmus, stříkla jsem snad co dvacet vteřin.
„Blázínku, vždyť si mě úplně zničíš. Nech mě se vydýchat,“ musela jsem ho poprosit o chvilku přerušení.
„María, co jsem teď ochutnal, je ambra. Chutnáš sladce, nemohu se nabažit tvé chuti!“
„Tak to musím ochutnat i já tebe!“ svůdně jsem zašeptala a položila mu ruku na rameno, abych mu naznačila, že si teď má lehnout na záda on.
Vzala jsem ho do pusy. Ne, trik s prstem v zadečku dneska dělat nebudu. Ale natahovat bych to mohla. Oddalování by mělo přinést odezvu ve velmi silném orgasmu. Chci, aby měl takové orgasmy, které doposud nepoznal. Měla jsem štěstí. Byl tak rozvášněný, že na něm bylo snadno poznat, že už to má skoro na krajíčku. V tu chvíli jsem vždy změnila rytmus, víc mu ho napnula do protitahu a bylo hotovo. Orgasmus se vytratil. Opakovala jsem to několikrát a dávala si na čas.
„María, už to víc nevydržím, nemuč mě!“ žadonil o svůj orgasmus.
Šla jsem k němu nahoru a líbala se s ním. Ať také cítí chuť své šťávy.
„Jsi úžasný! Vystříkáš mě? Beru antinu, chci tě mít v sobě se vším všady.“
Nebyl to velký risk. Důkladně jsem ho předtím, než jsem ho vzala do pusy, prohlédla. Vypadalo to, že si s ním jen hraju, ale účel byl jiný. Výsledek prohlídky byl, že rozhodně nevypadal, že by měl nějakou ošklivou nemoc.

Byla jsem dole úplně promočená a otevřená. Vklouzl do mě naprosto lehce. Konečně v sobě cítím něco pevného. Začal přirážet a já dostala pocit, že ho v sobě potřebuji co nejhlouběji. Zvedla jsem nohy a dala mu je na ramena. Pochopil, že má pořádně přirážet. Byl neobyčejně vnímavý. Ale mně to ještě nestačilo. Znáte jógovou pozici pluhu? Kolena jsem měla skoro u uší. Slávek nade mnou klečel a přirážel jako smyslů zbavený. V téhle poloze se konečně dostal správně hluboko. A on mi tam narážel na čípek s každým přírazem. Každý dotek na tom místě byl vyloženě slastný. A najednou se to stalo. Zcela se mi změnilo vnímání vzrušení. Cítila jsem úžasný pocit v hlavě, vlasy se mi úplně naježily, mrazilo mě snad v každém kousku těla. Bylo to trochu jiné než při klasickém šukání. Chtěla jsem víc a víc a povzbuzovala ho. Co se stalo, pak, jsem vůbec nečekala. Výbuch. Orgasmus, který nešel zastavit. Slávek vykřikl, jak do mě stříkal. Já byla v naprosté extázi, která ne a ne končit. Byl už dávno ze mě pryč a já zažívala jednu orgastickou vlnu za druhou. Skončilo to až po strašně dlouhé době.

„Slávku, cos mi to udělal? To muselo trvat aspoň tři minuty. To umíš udělat pokaždé?“
„To vůbec nevím, božská…“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí čtenáři, rád bych vás požádal, pokud na Vás následující popisky nějak zapůsobí, o napsání pár vět hlavní protagonistce do komentářů. Děkuji.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Disclaimer:
Tento příběh je již v pokročilé fázi vývoje děje. Měl být už v prvním dílu uvozen tímto prohlášením: Text, který je před vámi, pracuje se stylem kombinujícím literární vyprávění a psychologický komentář k manipulaci v intimních vztazích, v duchu vzdělávacích a analytických textů o vztahové psychické manipulaci. Vlastní přístup však zůstává originální, autorský, a není založený na přímém přejímání jakéhokoli jiného díla.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

(01) Hormonální „zatemnění“ (Hormonal Shutdown)
O této poučce se hlavní protagonistka zmiňuje ve 4 dílu této řady. Během orgastické extáze a krátce po ní je aktivita v některých částech mozku, které jsou zodpovědné za racionální analýzu, značně utlumena. Partner tak skutečně nemusí vnímat úplné detaily konverzace. Podle poznatků o sexuálním cyklu se u mužů po orgasmu dostavuje tzv. refrakterní fáze, během níž dochází k hlubokému uvolnění spojenému s poklesem motivace cokoli řešit. Pozor, zneužití této zranitelnosti může vést k dlouhodobému poškození vztahu, pokud partner později zjistí, že mu byla právě v takové chvíli sdělena nějaká lež.

(02) Fáze 1: Navázání pozornosti (Attention Capture + Framing)
Tato Fáze 1 vtahu Slávka a Maríi vlastně běží už od jejich prvního milování a následné komunikace mezi nimi. Její vrchol je v této restauraci, když mu říká: „Víš, co je na tobě zvláštní?“
María stále nutí Slávkův mozek doplňovat významy. Je to technika kognitivního zapojení. Když se partneři začínají víc poznávat, tak o sobě přemýšlejí víc než obvykle. Je to první signál, že „rámování“ funguje.
Tento stav vzniká tak, že komplimenty jsou neurčité, ale pozitivní. Nutí myslet na toho druhého v pozitivním rámci. Vytváří se kombinace neurčitého hodnocení a pozitivního rámování.
Tímto způsobem se aktivuje vnitřní potřeba „dokončit vzorec“. Mozek se snaží doplnit význam, což zvyšuje mentální zapojení. A doplňuje jej pozitivně.

(03) Fáze 2: Mikro‑kontrola pozornosti (Guilt Induction + Soft Correction)
Přijetí SMS a reakce Maríi: „Promiň… asi něco důležitýho.“
Tím, že Slávek pak svůj telefon odložil, reálně přijal jemnou „korekci“. Reagoval na nevyslovený sociální tlak, aby nevypadal, že dává přednost telefonu. Odborně se jedná o mírnou indukci viny bez otevřené kritiky. María využívá principu sociálního tlaku a potřebu Slávka zanechat v Maríi svůj pozitivní obraz. V tomto případě chce působit jako „hezký“ a „pozorný“ muž.

(04) Fáze 3: Pokus o vytvoření intimity (Self-Disclosure Trigger)
Otázka: „Slávku, řekni mi něco, co o tobě nikdo neví.“
Reakce Slávka: „Asi nic takového není.“
Zde došlo k selhání nastavené techniky. Slávek se neotevírá, pravděpodobně kvůli příliš rychlé eskalaci intimity. Jde o typickou situaci, kdy „příliš rychlá důvěrnost“ způsobí, že druhá strana vytvoří bariéru.

(05) Fáze 4: Adaptace – reciprocita (Reciprocity Principle)
María: „Dobře, tak začnu já.“
Jedná se o kontrolované sebeodhalení. María sdílí vlastní osobní příběh, ale stále si ponechává část tajemství. Tím aktivuje reciprocitu, protože protějšek bude chtít „opětovat“ vyslyšený příběh nějakou vlastní zkušenosti. María zároveň buduje u Slávka fascinaci, protože to, co říká, zní zajímavě, ale není zcela otevřené.

(06) Fáze 5: Otevření Slávka (Emotional Recall + Investment)
Otázkou „Kdy ses naposledy cítil, že fakt žiješ?“ María aktivuje Slávkovu autobiografickou emoční paměť. Slávek začíná investovat do komunikace, sdílí vlastní zkušenost, což zvyšuje jeho vázání na zážitek, který opětovně prožívá v kontaktu s ní.

(07) Fáze 6: Iluze porozumění (Selective Validation + Projection)
María: „Žádné projevy vděčnosti. Jak moc ti rozumím.“
Jedná se o zrcadlení identity – María opakuje jeho větu a přidává význam, jako by byla přesně stejného názoru. Tím potvrzuje Slávkovi pocity a zároveň mu podsouvá, že právě ona je ta, která konečně vidí, kdo Slávek vlastně je.
Validace přichází v přesně ten správný moment – okamžitě po jeho citovém přiznání.

(08) Fáze 7: Snížení obrany (Reactance Reduction)
Slávek: „María, já zase koukám. Tak rychlé hodnocení...“
María: „Možná rychlé. Ale já to tak cítím, tedy snadné hodnocení. Vždyť mě klidně oprav.“ (08)
Nabídka možnosti nesouhlasu paradoxně zjemňuje odpor. Slávek dostane pocit, že má právo nesouhlasit, ale ve skutečnosti tu možnost nevyužije. V tomto kontextu potvrdí názor Maríi, protože chce být pozitivní.

(09) Fáze 8: Vytvoření závislosti na pocitu (Emotional Anchoring + Future Pacing)
María: „Ten klid, co jsi hledal na horách… Ten by se nechal vytvořit i jinde,“ dokončila jsem úvahu a s obdivem v očích ho pozorovala. „Se správným člověkem. S dívkou…“
V tomto případě María vytváří spojení mezi jeho pozitivní vzpomínkou z hor a s ní, která ho k tomu vyprávění přivedla. Dochází k provázání dobrého pocitu s konkrétní osobou, nejen se situací, a tím i k propojení do budoucnosti („s touto dívkou by se mohly stejné hezké pocity opakovat“).
Během této části rozhovoru (Fáze 1 – Fáze 8) dochází u Slávka k vytváření závislosti na emocích, které v něm María vyvolává. Slávkovi se už nejen líbí, ale ztotožňuje se s ní, mluví víc o sobě a vkládá do ní víc vlastních očekávání. María zastává roli „zrcadla“, která nekritizuje. Slávkovi je příjemné, že v něm „vidí“ víc než ostatní.

(10) Fáze 9: Převzetí kontroly (Reframing + Choice Manipulation)
Slávek: „María, už ani nechci jíst, pojďme ke mně.“
María: „Najíme se, dáme si ještě skleničku a dneska půjdeme radši ke mně. Tam to bude lepší než v nemocnici. Nechci doma vařit.“
Došlo k podstatné změně, aniž si to Slávek uvědomil. Nezměnilo se rozhodnutí, jestli se vztah bude dál vyvíjet, ale změnil se způsob a místo – „kde“ a „jak“.
Slávek má pocit, že rozhodnutí pokračovat je jeho, ale parametry celé situace určuje Maria.
Navíc z jejího záměru vyplývá, že zvyšuje svou kontrolu nad prostorem, načasováním, komfortem a tím i celým režimem.

(11) Fáze 10: Finální ukotvení (Scarcity + Loss Aversion)
María: „Tenhle večer je jiný. Byla by škoda ho nějak pokazit.“
Slávek: „María, ano, jasně. Dobře.“
Tímto závěrem María posiluje svou pozici. Aktivuje ve Slávkovi strach ze ztráty příležitosti. Buď ztráty této noci a možnosti se milovat, nebo dokonce vůbec ztráty její vstupu do jeho života.
Tento pocit, že „se něco takového může ztratit, jestli to nezachová“, způsobí, že Slávek bude více ochotný ustupovat a podřizovat se.
Toto doposud zdánlivě nevinné rande však bude mít dalekosáhlé následky. V následujících dnech se u Slávka objeví:
• opakované myšlenky na Maríu (tzv. intruzivní kognice),
• prohloubení idealizace: „nikdo jiný jako ona skutečně není“,
• a snaha znovu navodit stejný pocit, který zažíval při prvním milování i při pocitu souznění ve vinárně.
To odstartuje:
• behaviorální eskalaci – více zpráv, iniciativ, nabídek,
• snížení sebehodnoty ve vztahu – začne se přizpůsobovat,
• a ochotu investovat nepřiměřené zdroje (čas, peníze, pozornost).
Slávek se dostává do stavu, který lze popsat jako kombinaci:
• intermitentního posilování (nepravidelných odměn, které vedou k silné závislosti),
• kognitivní disonance („už jsem investoval, takže to musí mít smysl“),
• emoční závislost na její validaci.
Výsledkem je, že bude chtít „zůstat ve hře“. Bude ji psát první a čekat poslušně na odpovědi, začne se hluboce vnitřně zkoumat, zda neudělal něco špatně. Bude nabízet dárky, ustupovat ze svých hranic. A to vše ne proto, že by byl nějak slabý, ale proto, že jeho rozhodovací procesy byly v tichosti zmanipulovány a postupně přesměrovány tak, aby jeho konání nevycházelo z jeho vlastní vnitřní logiky, ale z plánů, které předkládá María.