Kapitola 10: Oběť na zakázaném oltáři
Slib, nebo spíše hrozba, kterou mi Vivienne dala předchozí noci v ložnici, se splnila do posledního písmene. Když nastal večer, Rudý salon byl opět zahalen do těžkého sametového přítmí. Vzduch byl prosycen známou vůní jasmínu a mandlového oleje.
Vivienne seděla ve svém vyřezávaném křesle jako nekompromisní soudce. Na sobě měla tmavě vínové šaty a v ruce líně kroužila křišťálovou číší s portským. Její pohled byl ledový, ostrý a naprosto klidný.
Vikomt Arthur už na ni čekal. Stál u pohovky z temně zeleného sametu. Jeho drahý kabát ležel přehozený přes židli a jeho hedvábná košile byla rozepnutá, odhalujíc bledou, napjatou hruď. Stejně jako minule, i dnes byl naprosto němý. V jeho tváři nebylo ani stopy po aristokratické pýše; byl to jen Viviennin oddaný, odevzdaný služebník, nástroj připravený vykonat jakýkoli rozkaz. Když jsem vstoupila, jeho zakalené oči se okamžitě stočily ke mně. Věděl, co přijde. Jeho kalhoty už byly rozepnuté a jeho mužství, horké a pulzující, se dravě dralo ven, připravené k boji.
„Předstup, Viktorie,“ promluvila Vivienne chladně a napila se vína. „Dnešní lekce nebude o tvém pohodlí. Bude o tvé schopnosti ovládat svou tvář i ve chvíli, kdy se tvé tělo mění v bitevní pole. Přistup k pohovce. Zády k Arthurovi, obličejem ke mně.“
Srdce mi bušilo tak divoce, až jsem měla pocit, že mi prorazí žebra. Moje včerejší průprava se slonovinou mi okamžitě bleskla hlavou – mé nitro se při té vzpomínce křečovitě stáhlo strachy i šíleným, zakázaným vzrušením. Dokráčela jsem k sametové pohovce. Klekla jsem si na kolena, hrudí se opřela o její měkké opěradlo a otočila hlavu tak, abych se dívala přímo na Vivienne.
„Vyhrň si sukni, Viktorie,“ přikázala Vivienne bez špetky soucitu. „Až k pasu. Chci vidět všechno.“
Třesoucíma se rukama jsem uchopila těžkou látku svých šatů a spodniček. Vytáhla jsem je nahoru, až mi odhalily stehna, boky a zcela obnažený rozkrok. Zůstala jsem takto ponížená, napůl oblečená aristokratická dívka, vystavená Vivienninu zkoumavému pohledu a Arthurově němé touze. Cítila jsem, jak ze mě stéká moje vlastní horká vlhkost, která byla odpovědí na strach a naprostou odevzdanost.
Vivienne lehce pokynula hlavou směrem k Arthurovi. „Arture... tvůj oltář je připraven. Vezmi si svou oběť. A nezapomeň, kam směřuješ.“
Arthur nevydal ani hlásku. Jen hluboce, křečovitě nasál vzduch přes zaťaté zuby. Slyšela jsem, jak udělal dva rychlé kroky a jeho horké, svalnaté tělo se přitisklo k mým hýždím. Jeho velké, silné ruce mě pevně chytily za boky, aby mě zafixovaly v pozici.
Přímo na svém naolejovaném, úzkém análním otvoru jsem ucítila masivní, pulzující žár. Arthur přitiskl široký, horký žalud svého údu přesně ke vstupu. Na vteřinu se zastavil, jako by čekal na Viviennino neznatelné přikývnutí, a pak plynulým, těžkým pohybem zatlačil.
Ucítila jsem neskutečný, tupý tlak. Nebyla to ostrá bolest zranění, ale monstrózní, horké roztahování mého těla zevnitř. Viktorie, kterou jsem bývala ještě před týdnem, by v panice vykřikla, ale teď se projevila včerejší Viviennina škola. Svaly se sice instinktivně pokusily o odpor, ale v tu samou chvíli mě zasáhl Viviennin klidný hlas.
„Uvolni se, Viktorie. Dýchej do toho tlaku,“ zasyčela Vivienne z křesla, aniž by pohnula jediným svalem. „Poddej se mu. Nechej ho vplout dovnitř. Usmívej se.“
Zaryla jsem prsty do zeleného sametu pohovky. Zhluboka, kontrolovaně jsem vydechla a vědomě, silou vůle jsem povolila veškeré sevření, přesně tak, jak mě to Vivienne v noci učila.
Jakmile povolil odpor, Arthur se plynule vnořil hlouběji. Jeho horký penis se s tichým, naolejovaným zvukem usadil hluboko uvnitř mého těla. Z mých rtů nevycházel křik, jen hluboký, odevzdaný vzdech. Byla jsem úplně roztažená, naplněná mužem na té nejzakázanější cestě, a Vivienne to všechno sledovala s chladným, profesorským uspokojením.
„Takhle je to správné,“ komentovala to Vivienne a lehce upíjela portské. „Sleduj, jak ho tvá poddajnost ničí, Viktorie. Nemůže mluvit, ale jeho tělo ti právě odevzdává všechno. Jsi jeho pánem, i když on leží na tobě.“
Arthur začal pracovat. Jeho boky narážely do mých v divokém, neúprosném rytmu, z hrdla se mu dralo jen křečovité, bezmocné vzdychání oddaného štěněte. Každý těžký tlak jeho těla do mých hýždí posílal vlny pálivého horka přímo do mého nabobtnalého klitorisu, který se třel o samet pohovky.
Cítila jsem, jak se jeho penis uvnitř mě zvětšuje, jak pulzuje stále divočejší energií. Blížil se ke konci. Jeho prsty mi drsně tiskly boky a jeho dech na mém krku byl horký jako oheň.
„Nyní, Arture!“ poručila náhle Vivienne a její hlas poprvé mírně ztemněl touhou. „Všechno do ní. A ty se ani hni, Viktorie!“
Arthur strašlivě strnul. Celé jeho tělo v závěrečné křeči ztuhlo, hlava mu padla dopředu do mých vlasů a z jeho pevně sevřených rtů se vydralo hlasité, křečovité zalknutí. Nevyslovil jediné slovo, ale jeho tělo mluvilo za něj.
Hluboko uvnitř mého análního otvoru explodoval první proud.
Byl to neuvěřitelně horký, silný a rytmický příval. Cítila jsem každou jednotlivou dávku jeho semene, jak mi zaplňuje nitro způsobem, který mě pálil i chladil zároveň. Hustá, lepkavá tekutina se ve mně hromadila, Arthur se stále třásl v křečích extáze a tlačil se do mě až na samotný doraz.
Podle Viviennina rozkazu jsem zůstala naprosto nehybně klečet. Svaly jsem měla uvolněné, abych do sebe přijala každou kapku jeho vyvrcholení. Vivienne seděla v křesle jen kousek od nás. Její dravé oči chladně a neúprosně sledovaly moji tvář, hledaly jakýkoli náznak slabosti nebo odporu.
Ale já jsem se nezhroutila. Naopak. S každým dalším pulzem horkého semene uvnitř mého těla mě zaplavoval obrovský, triumfální pocit moci.
Když Arthur po dlouhých, nekonečných vteřinách úplně ochabl a jeho křeč polevila, jeho penis začal pomalu měknout a s tichým, mokrým zvukem vyklouzl z mého těla ven. Z užší cesty mi začal stékat horký pramen jeho bílé tekutiny, dolů po mých stehnech.
V tu chvíli jsem udělala přesně to, co ze mě mělo udělat dokonalé monstrum.
Pomalu jsem se otočila přes rameno. Na mých rtech se objevil zářivý, naprosto klidný a svůdný úsměv. Podívala jsem se do Arthurových zničených, zakalených očí. Mladý vikomt stál nad pohovkou, lapal po dechu, zpocený a úplně zbavený veškeré své mužské hrdosti.
„Byl jsi úžasný, Arture,“ zašeptala my medovým, laskavým hlasem a jemně jsem ho pohladila po jeho bledé tváři. „Děkuji ti. Jsi tak šikovný služebník.“
Arthur se pod mým dotekem slabě zachvěl. V jeho očích se zaleskl závan čistého, fanatického vděku. Moje pochvala pro něj byla v tu chvíli víc než královské vyznamenání. Sklonil hlavu, políbil mi hřbet ruky a s tichým, odevzdaným vzdechem si začal v naprostém mlčení zapínat své drahé kalhoty.
Otočila jsem se zpět k Vivienne.
Vivienne seděla ve svém křesle. Její dravý, krutý úsměv se pomalu rozlil po celé její alabastrové tváři. Pokývala hlavou a odložila číši s vínem na stolek. V jejích očích zářila absolutní spokojenost. Její mistrovské dílo bylo dokončeno.
„Nádhera, Viktorie,“ pronesla Vivienne s hlubokým, uznale zastřeným hlasem. „Tvůj oltář přijal svou první oběť. A ty jsi z té bolesti udělala svůj největší triumf. Jsem s tebou spokojená.“
Vivienne pak líným, elegantním pohybem prstů pokynula směrem ke dveřím. Vikomt se naposledy hluboce uklonil a pak tiše, jako stín, opustil Rudý salon. Dveře za ním zapadly a my jsme osaměly.
Zůstala jsem klečet u pohovky, sukně stále vyhrnuté k pasu. Dýchala jsem ztěžka, celé mé tělo pulzovalo dozvuky té surové lekce. Čekala jsem, že mě Vivienne pošle se umýt, ale ona se místo toho zvedla z křesla. Její krok byl naprosto klidný, věcný, jako by právě skončila obchodní schůzka.
Zastavila se těsně za mnou. Její chladné, dlouhé prsty se bez jakéhokoli varování dotkly mých hýždí. Pomalu, s profesorským odstupem mi přejela po té namáhané, zrudlé růži mého zadečku.
„Podívám se, jestli jsi v pořádku, Viktorie,“ pronesla klidným, odměřeným hlasem, v němž nebylo ani stopy po emocích.
Její prst se posunul níž. Začal pomalu, krouživým pohybem otírat Arthurovo horké semeno, které stékalo po vnitřní straně mého stehna. Sledovala jsem ji přes rameno. Vivienne se tvářila jako lékař zkoumající pacienta, jenže když se její pohled stočil o kousek dopředu, na vteřinu se jí zadrhl dech.
Přímo před sebou uviděla mé lůno. Moje pochva byla pod vlivem té zakázané brutality naprosto rozlehlá, horká a leskla se těžkými proudy mé vlastní skryté touhy.
Vivienne okamžitě nasadila svou masku kalkulu a chladné logiky, jako by si té mé divoké reakce nevšimla. Pozvedla prst potřený bílou tekutinou, chvíli se na něj dívala a pak ho s naprosto chladným výrazem pomalu a vyzývavě olízla svým jazykem. Polkla, jako by tím gestem jen kontrolovala kvalitu materiálu.
„Muž jako Arthur tě v budoucnu neubrání před tím, co přijde,“ promluvila Vivienne věcným, poučným tónem, zatímco přešla před pohovku a klekla si na koberec přímo přede mě. „Může se stát, že tě vlivný muž vezme klidně šestkrát za noc. I s hrubým laskáním tvé pochvy. Musíš na to být připravená. Tvé tělo musí vydržet cokoli, aniž by tě zradila tvář.“
Tvrdila, že je to kalkul. Že je to jen suchá, politická příprava na reálný svět. Jenže já jsem v té chvíli nebyla slepá. Viděla jsem, jak se jí při pohledu na mé lůno neznatelně rozšířily zorničky. Slyšela jsem, jak se její hlas pod tou maskou chladu poprvé slabě, neznatelně zachvěl. A když se její prsty dotkly mé kůže, nebyly chladné – pálily touhou. Vivienne byla vzrušená. Ta ledová lady, která měla všechno pod kontrolou, právě hořela touhou po mém zneužitém těle.
Okamžitě jsem pochopila svou roli. Nasadila jsem masku poslušné, chápavé žákyně.
„Chápu, Vivienne,“ zašeptala jsem s naprostým klidem a odevzdaností v hlase, jako bych jen potvrzovala lekci z etikety.
Abych jí dokázala, jak dokonale té „výuce“ rozumím, sama od sebe jsem roztáhla nohy ještě víc od sebe. Nabídla jsem jí svou mokrou, pulzující přirozenost s naprostou otevřeností. Dělala jsem, že věřím každému jejímu slovu o přípravě, ale uvnitř mě se rozlil obrovský, triumfální pocit moci. Ty mě nevlastníš, Vivienne, pomyslela jsem si. To já právě ovládám tebe.
Vivienne přijala mou nabídku s dravostí, kterou už nedokázala skrýt. Sklonila hlavu a poprvé od chvíle, kdy jsem vstoupila do jejího domu, přitiskla své rty přímo na mou pochvu.
Nebyl to jen chladný, cvičný dotek. Byl to hluboký, pevný a neskutečně procítěný polibek přímo na mé nejcitlivější místo. Celým mým tělem projela tak silná vlna elektrického proudu, až jsem hlasitě vydechla a zaryla prsty hluboko do jejích tmavých vlasů.
Následoval její jazyk. Byl neuvěřitelně měkký, horký a zkušený. Vivienne začala pomalými, dlouhými tahy olizovat moji pochvu, přímo tam na sametové pohovce, s naprostou precizností. Smazávala stopy po tom, co se dělo předtím, a mísila zbylé kapky semene se všemi mými horkými šťávami. Její jazyk kroužil kolem mého klitorisu s takovou intenzitou, až se mi před očima začaly dělat mžitky.
Už nebylo pochyb. Tohle nebyla chladná, profesorská výuka. V tom, jak mě Vivienne v tu chvíli brala svými ústy na tom samém místě, kde před chvílí stál muž, byla divoká, spalující žárlivost. Chtěla ze mě smýt každého jiného muže, aby na mně zůstala jen její vlastní stopa. Chtěla mě pro sebe.
Moje boky začaly divoce odpovídat na rytmus jejího jazyka. Ta pálivá stopa po Arthurovi v mém pozadí se slila v jedno obrovské, spalující ohnisko s tou neuvěřitelnou slastí, kterou mi Vivienne způsobovala vpředu.
Když mě Vivienne nakonec na té pohovce přivedla k tak silnému, křečovitému orgasmu, že jsem se prohnula v zádech a hlasitě vykřikla do ticha Rudého salonu, nepustila mě. Zůstala přitisknutá svými rty k mému lůnu, dokud se mé tělo nepřestalo třást.
Pak pomalu zvedla hlavu. Její rty se leskly mou vlastní vlhkostí. Podívala se na mě a v polotmě salonu už její maska kalkulu nedržela tak pevně. V jejích dravých očích zářil hluboký, temný neklid ženy, která propadla svému vlastnímu výtvoru.
Opřela jsem se rukama o pohovku a podívala se jí přímo do očí. Na mých rtech se objevil tichý, nepatrný úsměv.
„Rozumím ti, Vivienne. Každá lekce mě posouvá dál,“ zašeptala jsem medovým, dokonale klidným hlasem a prsty jsem jí lehce projela po drahé látce jejích vínových šatů na hrudi. Pak jsem se k ní naklonila ještě blíž, až se naše rty téměř dotýkaly. „Ale... když je to tak důležité, myslím, že bych tohle všechno měla taky umět vyzkoušet. Měla bys mě naučit, jak mám tuhle očistu a potěšení dopřát já tobě. Chci si to vyzkoušet na tvém těle, abych věděla, jaké to je ovládat ženu tak, jako ty ovládáš mě.“
Vivienne pod mými slovy doslova zkameněla. Její dech se zadrhl. Viděla jsem, jak se jí v očích bleskově vystřídal šok s něčím, co vypadalo jako čistý, spalující strach z toho, že ztrácí kontrolu. Já, její skromná žákyně, jsem jí právě s naprostým klidem nabídla obrácení rolí.
Chvíli mě jen mlčky sledovala, rty stále vlhké ode mě, a snažila se zachránit zbytky své ledové masky. Pak pomalu vstala z kolen, urovnala si vínové sukně a chladně, i když o vteřinu pomaleji než obvykle, polkla.
„Pro dnešek tvůj výcvik skončil, Viktorie,“ pronesla o něco pevnějším hlasem, ale její pohled ze mě nespouštěla. „Běž se umýt.“
Otočila se a rychlým, elegantním krokem opustila salon.
Zůstala jsem na pohovce sama. Když dveře zaklaply, opřela jsem se zpátky do polštářů a tiše se pousmála. V tu chvíli mi to došlo s absolutní jistotou. Naše pouto už dávno nebylo jen o mém výcviku. Staly jsme se spoluvinicemi v nejtemnější hře Londýna, svázané krví, bolestí a zakázanou touhou. Vivienne si myslela, že ze mě staví monstrum, které bude ovládat. Netušila však, že první obětí toho monstra bude ona sama.
Konec 10. kapitoly
