Omlouvám se, nějak se mi pořád rozhazuje formátování při kopírování z wordu:/ Snad to bude přehledné.
Kapitola 13 Po lehkém zaváhání v metru Petr konečně dorazil do práce. V hlavě si stále nesl čerstvý zážitek z cesty a říkal si, že tohle musí mít v práci pod kontrolou. „Nazdaaar kámo, tak co? Už jsi střízlivý?“ vítá ho hned ve dveřích kolega Tomáš. On evidentně ještě nebyl.
„Ale jo, nějak se s tím peru. No hele… dobře mi není, co si budeme povídat,“ reaguje na trochu hyperaktivního kolegu Petr a snaží se co nejrychleji zapadnout ke svému počítači. „Jasný, tady nás moc střízlivých není, hahah!“ se smíchem řve Tomáš po místnosti. „Ale kde jsi včera byl celou dobu? Naposledy jsem tě viděl na baru a potom jsi prostě zmizel, kámo!“ agresivně na Petra dotírá jeho kolega.
„Co mu mám říct? Jak to zabalit, aby to pochopil?“ ptá se sám sebe. „Ideálně, kdybych ještě navíc mohl trochu zamachrovat…“ v duchu si přeje Petr a zapíná počítač. „Nooo, tak kde jsi byl ty Casanovo? Hele, neokecáš, že jsi na té blond hostesce mohl nechat oči! Bylo něco, vole?“ bez skrupulí pokračuje Tomáš, až získává pozornost dalších kolegů v open space kanceláři, kde společně sedí.
Spolupracovník Honza vedle se snaží Petra zachránit. Okřikuje Tomáše se slovy: „No tak ho nech, ty vole… Jsi ještě opilý, sedni si ke kompu a neruš!“ Významně pak na Petra mrkne. V tom pohledu jasně zní: „Kámo, je mi jedno, co jsi dělal, hlavně jestli sis to užil.“
Tomáš se uklidnil a atmosféra v kanceláři se vrací ke klasickému normálu. Klapot tlačítek klávesnice občas přeruší nadávka některého z programátorů. Zřejmě jejich program nedělal, co má. Paradoxní je, že Petr se cítí úplně stejně. Normálně totiž vpluje do jazyku jedniček a nul, nevnímá nic kolem sebe a řeší jen funkčnost aplikace. Dneska si ale připadá jako právě ten nefunkční program. Program, který napadl virus a narušil jeho jinak systematický chod.
„Ona mě prostě normálně úplně rozbila…“ povzdechne si v duchu Petr, protože soustředění mu stále odbíhá od příkazového řádku k Lauře. Je to silnější než on sám. Nemůže si pomoci, ale na práci se prostě soustředit nemůže.
„Co se asi tak bude dít v neděli?“ letí Petrovi hlavou a v duchu si představuje, jak asi další setkání s jeho nově nabytou pokušitelkou bude vypadat.
„Prý má doma hodně bot… Bylo by super, kdyby si je postupně obouvala a já ji mohl sledovat, vyzouvat… a líbat na čerstvě vytažené nohy,“ kreslí si Petr své budoucí setkání s Laurou.
Vrací se zpátky do čtvrteční noci a opět se snaží vybavit si její chodidla. Chce znovu cítit tu krásnou bezmoc, kterou mu připravila. Opět se chce dostat do toho stavu, kdy napjatě čeká na každé její slovo. „Napíšu jí něco. Potřebuju zůstat v kontaktu!“ napadne Petra a už tahá telefon.
„Nemůžu se neděle dočkat. Těším se. Petr.“ naťukal na displeji a zastavil se těsně před odesláním. „Moment, to je až moc zoufalé!“ rychle mu dochází, jak by asi mohl takový vzkaz vyznít.
„Ona bude Laura asi chtít trochu víc než zoufalce od počítače. A jestli to nemá skončit dřív, než to začalo, musím trochu přemýšlet,“ říká si správně v hlavě. Jeho logický mozek konečně dostává trochu šanci dostat se do hry.
„Chce hrát hru. Dám jí tedy hru. Ať ji to baví,“ odhodlaně bere do ruky telefon a píše jen dvě slova: „Bolí to!“ ODESLÁNO
Petr se cítí dobře. Tuší, že tohle přesně by Laura chtěla slyšet. Ostatně, pamatuje si její výraz, když ho posledně s klíckou opouštěla. Bylo vidět, že jí taková situace dělá dobře. Tak proč jí ji nedopřát? „No, pořád lepší, než kdybych jí psal o tom, jak mi chybí,“ uvažuje Petr. Musím se trošku vzchopit a hrát to i na svoji stranu.
A potom možná Laura dá jemu to, co chce on. „Vrr, vrr, vrrr“ Vibruje telefon na stole a Petr schválně počítá do desíti. „Nebuď tak strašně hrr, klid kamaráde,“ poroučí si v duchu. Po chvíli bere telefon a na tváři se mu rozleje blažený úsměv. Byla to Laura. A zdá se, že ji celá věc baví.
Možná víc, než čekal. Zpráva byla prostá: „Ukaž! ;-)” „To je ale potvora, zase to otočila proti mně…“ pomyslel si Petr.
V jeho povaze ale nebylo vzdávat se. Musel jen vymyslet, jak to udělat ve stylu chytré horákyně. I když ho role submisivního chlapce s klíckou vzrušovala, nechtěl se téhle blond holčině dát tak lehce.
„Mám to!” zajásá Petr a běží na záchod. Tam se schovává do kabinky a fotí sérii fotek. Místo toho, aby si ale sundal trenky a poslal Lauře to, co asi očekává, vyfotil si jen velkou naběhlou bouli na šortkách. „Ať taky zapojí trochu své fantazie!“ říká si v duchu, když jí posílá zpět fotku své chlouby uvězněné v klícce pod kalhoty.
Kapitola 14
„Pokus dobrý. Ale nehraj si se mnou! Nebo to pocítíš.“ Odpověď Petra příliš nepotěšila. Chvíli už měl pocit, že by mohl převzít otěže této hry do vlastních rukou. Laura mu ale rychle dala najevo, že ona je stále ta, kdo si diktuje podmínky. Najednou mu to celé přišlo zvrácené. Přece si nebude na záchodě v práci fotit naběhlý penis v kovové klícce. Logická část mozku úřadovala a Petra ovládlo lehké rozzlobení.
„Ať se jde bodnout, tohle nemám zapotřebí,“ pomyslel si a vracel se zpět ke svému stolu. Jenže ještě si ani nestačil pořádně sednout – a mobil znovu zavibroval.
LAURA: VIDEOHOVOR
„Bože, co teď? Tady to vzít nemůžu! A už vůbec ne nahlas,“ v panice Petr přemýšlí nad řešením situace. Jeho nadřazenost byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku. Ještě před chvílí měl pocit, že nakráčí za Laurou a klíček si prostě vezme. Teď, s vyzvánějícím videohovorem na displeji, neví, co má dělat.
„Půjdu zpátky na záchod. Nějak se to vyřeší,“ říká si Petr a utíká se zpět zavřít do kabinky. Mobil stále vyzvání a jemu dochází, že pokud to nezvedne, může celé jeho dobrodružství skončit dřív, než by chtěl. „Ano, dobrý den, Lauro,“ vítá ji s úsměvem, zavřený v kabince na záchodech. Spojení chvíli trvá, než načte celý obraz. I z těch prvních rozmazaných záběrů ale Petr docela jasně poznává obrys jejích nohou. „Ahoj Petře!“ vítá ho Laura.
„Sakra, jak vlastně zjistila moje jméno?“ bleskne mu hlavou. Koncentrace se mu ale brzy stočí zpět k displeji. Místo obličeje totiž Laura strčila před kameru telefonu obě své nohy a laškovně na něj přes obrazovku mává prsty.
„Bože, tohle ne prosím!“ bleskne Petrovi hlavou, a už cítí, jak mu srdce opět posílá řádnou dávku krve do penisu. Než stačí vykoktat první slovo, už má klícku plnou a cítí, jak ho začíná pořádně táhnout. „ Jak se máte?“ vysouká ze sebe a snaží se tvářit co nejvíc nenápadně. „Ty víš, co chci vidět!“ pokračuje blondýnka, schovaná za dvojicí chodidel na obrazovce mobilu. „A věř mi, že tvoje teplákový kraťasy to fakt nejsou.“
„No jo, já…“ souká ze sebe Petr. „Já se styděl to fotit naostro,“ snaží se vysvětlit obsah původní odpovědi. Penis má naběhlý, táhne ho to, a nejraději by si ho strčil pod ledovou vodu, aby trochu upustil tlak. „Myslíš, že uvidím něco, co jsem už neviděla? Dělej!“ Nekompromisně ho pobízí hlas za chodidly.
Petr chvíli uvažuje. Dochází mu, že otěže opět přebírá ona, a on se – jako chmýří z pampelišky – zase nechává nést.
To se mu nelíbí, a tak namítá: „Tak si počkej na neděli! Takhle je to divný!“ Na displeji mobilu zmizí nohy a objeví se hlava Laury. Má zvláštní výraz. Na jednu stranu tak milý, jako by prvňákovi něžně ukazovala, jak se píše písmeno A. Na druhou stranu ale vypadá jako dozorce ve věznici, který vysvětluje nově příchozímu muklovi, kde končí jeho možnosti. „Tak hele Petře, nezapomeň, že klíč od tvého péra mám pořád na krku,“ říká Laura a vytahuje zpod trika řetízek s klíčem. „Taky se může stát, že v neděli místo mých bot uvidíš hasiče, jak tě osvobozují bruskou,“ dodá s úšklebkem.
Petrovi zatrnulo. „Sakra, o tu neděli přijít nemůžu!“
„Takže mi teď okamžitě ukážeš to, co chci vidět, nebo si hledej zámečníka!“ Rozkazuje naprosto chladným hlasem a vrhá na Petra ten svůj klasický probodávací pohled. Její oči vysílají jasný signál. Nekompromisně a sebevědomě se Laura opět Petra zmocnila, jen pouhým pohledem.
„Dobře, omlouvám se,“ souká ze sebe Petr. „Je to jen divný, a prostě tyhle věci nedělám,“ snaží se ze situace vybruslit. Sám tuší, že tahle argumentace ale stejně nezabere.
„Ale očichávat mi boty v šatně, to ti divný nepřišlo, viď? Dělej. Chci to vidět!“ odpovídá Laura a bere mu všechny další připravené odpovědi z hlavy. Petr pomalu přetáčí telefon displejem dolů. Míří na svůj penis uvězněný v klícce, která je opět vyplněná k prasknutí.
I když se necítí úplně komfortně, celá situace ho opět dostala. Snažil se trochu vzepřít Lauře a jejímu plánu, jak z něj udělat poslušnou loutku. Ale tohle nešlo. Na neděli a jeho osvobození se upínal od chvíle, co to napsala. Nemohl riskovat, že si to rozmyslí.
„Hmm, tohle je mnohem lepší,“ kvituje to Laura a očividně se kochá záběrem na naběhlý penis. Penis, který by se nejradši přes obrazovku rozběhl za ní a splnil jí vše, co jí na očích uvidí. „Odpouštím ti, zlepšil jsi mi dopoledne…“ hlesne Laura. Tak, aby to Petr dobře viděl, si opět rukou projede v rozkroku. Nijak to nekomentuje, ale jako signál to stačí.
„A teď ještě něco pro tebe,“ dodává jakoby mimochodem a opět před kameru strká své nohy. Krouží chodidly sem a tam, palcem přejíždí po objektivu. Obraz se zamlží, jak její pot překryl čočku. Petr vše sleduje opět jako v transu. Tytam jsou jeho pokusy o převrat. Naběhlý penis ale signalizuje, že tohle se mu líbí. Se zájmem sleduje Lauřiny nohy a užívá si je. Žalud vyroní malou kapku lásky. HOVOR UKONČEN
Opět se jí to podařilo.
Opět Petra dovedla skoro na vrchol – a nechala ho tam stát samotného. Plného očekávání, co se vlastně v neděli bude dít. Jedno si ale zapamatoval.¨
„Asi budu muset na tuhle hru přistoupit,“ říká si Petr. „Je to silnější než já, tohle neukočíruju.“ S opadající erekcí Petr splachuje, aby zamaskoval svůj skutečný účel pobytu v kabince, a vrací se zpět k počítači.
Sice sedí fyzicky na místě, ale duchem je úplně jinde. Někde mezi Lauřinou botou a podlahou. A nemůže se už dočkat, až tam bude doopravdy.
Kapitola 16 Laura se po vyčerpávajícím hovoru už neozvala, čas se tedy neskutečně vlekl. K Petrově úlevě ale naštěstí postupně opadlo i vzrušení a o svém uzamčení chvílemi ani nevěděl. Postupně se zabral do práce a zjistil, že je to vlastně docela dobrý způsob, jak se uklidnit.
„Skočíme na jedno?“ otáčí se na něj přes uličku sedící Honza. „Tyjo, a to už je tolik?“ odpovídá mu otázkou Petr a s překvapením zjišťuje, že se vážně přiblížil čas odchodu.
„No jo, ale s tím dole, to raději nikam mezi lidi nepůjdu,“ říká si v duchu a kroutí hlavou. „Ne, hele, já ještě něco mám, dneska se nepřidám,“ odpovídá Honzovi Petr a rychle uhýbá pohledem. Vysvětlovat se mu už opravdu nic nechce.
„To říkám, našel si ženskou!“ přidá se do konverzace Tomáš, který se pobaveně uculuje. „To je ta z toho večírku, viď?“ snaží se opět získat kýžené informace. „Zajdi si za Helenou z účtárny, jsou spolu nejlepší kamarádky, to ona jí ten kšeft dohodila,“ radí neodbytný Tomáš. „Třeba ti poradí, jak tu mršku zkrotit.“
A šibalsky na Petra mrkne, na znamení hluboké chlapské sounáležitosti. Petr se jen usmívá a dívá se do monitoru. Doufá, že když bude vypadat, že pracuje, dají mu už pokoj. „No jak chceš. Jdi si klidně za Helenou, ale my odcházíme na PPP, viď, Tome,“ uzavírá celou situaci Honza a odchází od svého místa. Tomáš ještě stačí po Petrovi jednou hodit významný pohled. „Helena, vole!“ procedí mezi zuby a odchází za Honzou s lehkým hvízdáním. PPP je totiž Páteční Popracovní Pivo.
Petr ale nemá na pivo ani pomyšlení. I když sice dělal nezájem, má novou informaci. Helena zná Lauru. A možná by mu mohla poradit, jak na ni.
„No, tak snad nejsou tak dobré kamarádky, aby věděla, co nosím v kalhotách,“ pomyslí si a vydává se o patro výš, do účtárny. V hloubi duše si říká, jestli by to měl nechat být. Hormony ale opět proudí už jen myšlenkou na Lauru a Petrův logický mozek znovu nedostane prostor. Nejede výtahem, ale po schodech letí jako vítr nahoru. Třeba mu Helena řekne něco, co mu pomůže vrýt se Lauře víc pod kůži. Nebo alespoň do bot.
„Uff, nádech, výdech… ať nejsi za zoufalce… Musíš se tvářit, jako že o nic nejde,“ říká si v hlavě Petr a snaží se uklidnit. Nechce, aby si Helena myslela, že je nějak moc hrr. I přes malé množství pokusů o vztah pochopil, že tohle na holky moc nefunguje. Zaklepe sebevědomě na dveře a čeká.
Nic se neděje. Klepe tedy znovu.
„No tak pojďte dovnitř, nemám zamčeno,“ zní hlas Heleny z účtárny.
Bere za kliku, otevírá a ještě slyší, jak Helena říká: „Pátek odpoledne a stejně sem pořád někdo leze…“ Nahlédne do místnosti, která vypadá jako klasické sídlo cifršpionů. Hromady šanonů s fakturami, několik stolů s počítači. Množství kytek dává tušit, že tady vládnou ženy.
„No, co tak strašně hoří, že to nepočká do pondělí, Peťo?“ oboří se na něj Helena. „Víš, já sem vlastně nejdu pracovně. Mám jeden takový rychlý dotaz…“ snaží se ji uklidnit Petr a vchází dovnitř.
„Já jsem…“ zasekne se v půlce věty.
Naproti Heleně sedí Laura!
Kapitola 16
Laura sedí na gauči proti Heleně. Před sebou má několik papírů a nedopité latté z firemního bufetu. „Já…“ chce ze sebe dostat alespoň hlásku Petr, ale krk má stažený natolik, že vzduch ty drobné, zvuk vyluzující vlásky nerozezní.
„No, tak takové tady máme nejradši. Bože.“ povzdychne si Helena. „To víš, to jsou ti naši ajťáci, Lauri. Uvidí dvě ženské a systém spadne. Hahaha,“ směje se vlastnímu vtipu, zatímco Laura se zaujetím sleduje vetřelce na jejich dívčím dýchánku. Petr je mimo. Stojí u dveří, neví, co má říct, neví, co má dělat. „Tohle je v prdeli, mysli a hlavně něco řekni,“ dere se mu někde v hloubi na mysl.
Laura se na něj pobaveně podívá. Sjede ho pohledem od hlavy k patě a nelze si nevšimnout zkoumavého pohledu na jeho rozkrok. Jakoby opět ony rentgenové oči chtěly vidět to, co si sama pro sebe uzamkla na včerejším večírku.
Otočí se zpátky na Helenu a říká: „Jojo, to máš pravdu. Jednoho takového znám taky.“ Kývne hlavou, jakoby přesně chápala Helenin vtip. Ta pokračuje v řehotu.
„Dobrý, tak o mně neví,“ v duchu si uleví Petr, že tohle ještě Laura své kamarádce neřekla. Laura dodá: „Ale já ho naučím, jak se chovat k dámě,“ a významně na Petra mrkne. Helena ukončí svůj smích a uznale pokýve hlavou. „Jo, přesně tak, holka. Takoví nerdi by nám měli líbat nohy, že se s nimi vůbec bavíme.“
Nebere nijak v potaz, že Petr stále stojí v místnosti. Otáčí se na něj. „No a co jsi teda chtěl?“ vyhrkne. „Hele, to počká do pondělka. Nevěděl jsem, že máš návštěvu. Jde jen o jednu fakturu. Já už stejně musím, mám ještě dneska program,“ vysype ze sebe Petr.
„No, tak to Lauri vidíš. A takhle to je tady s nimi furt,“ naštvaně dodá Helena.
„Tak my pokračujeme ve fakturách a ty příště přemýšlej, než někoho půjdeš rušit,“ prohodí směrem k Petrovi a otáčí se významně do papírů. Nechce, aby si někdo myslel, že dohazuje kšefty kamarádkám. „Jasně, promiň. Na shledanou,“ říká Petr a pohledem ještě jednou sjíždí Lauru. Má zase ty bílé tenisky, se kterými den předtím strávil několik hodin v blízkém kontaktu.
Penis se opět v kleci začíná vzdouvat.
„A jaký vlastně mají ajťáci v pátek večer program?“ přeruší ticho Laura a pobaveně se podívá na nezvaného hosta. „No co, chodí na pivo s ostatními a řeší kódování,“ rychle odpovídá Petr, aby Heleně nedal šanci k další pichlavé poznámce. „Noo, tak to je důležitý. Tak za sebou zavři,“ posílá Petra pryč Helena a už dělá, jakoby neexistoval. Couvá ze dveří a poslední, co vidí, je Lauřin úsměv. Zlověstný.
Kapitola 17 Petr, stále ještě v šoku ze setkání s Laurou v účtárně, sbíhá schody. Balí si věci ze stolu a chystá se k odchodu. Napadne ho, že možná to pivo s kolegy bude přece jen celkem fajn odreagování. „Hele, tak já za váma asi dorazím. Mám to tu hotový dřív. Pivko bodne. Sedíte jako vždy?“ volá Petr Honzovi a odchází z práce. „No jasný, na Kamenici, stůl naproti baru. Dyť víš, že já jsem napůl autista,“ směje se kolega do telefonu. Styl mluvy dává najevo, že už mají nad Petrem trochu náskok. „Dobře, už jsem vyběhl z baráku, jsem tam za pět minut. Až půjde někdo kolem, objednejte mi taky pivo,“ prosí Honzu. „A taky panáka Jacka! Dneska se bude hodit,“ doplňuje svou objednávku. „Jasný, Plzeň a Jack pro pána. Tak sebou hoď, čekáme,“ říká Honza a pokládá hovor. Petr přidává do kroku. Po tom zážitku v účtárně má opět hlavu plnou Laury. Klícka mezi nohama mu každým krokem dává pocítit, že do neděle ještě času zbývá hodně. „Vrr, vrr, vrr.“ „A kde mají pivo dobré k debatě o kódování?“ – zpráva od Laury, zakončená mrkacím smajlíkem. „FUCK!“ pomyslí si Petr a zastavuje. Má jí dát falešnou adresu a riskovat, že už ji neuvidí, nebo prozradit, kam jde? Ale nechce zažít nečekanou situaci – navíc před kolegy… „Nemůžu to riskovat,“ prolítne mu hlavou a už Lauře píše název nedalekého podniku. „Ale prosím, před kolegy o tom včerejšku pomlčme,“ dopisuje na závěr zprávy a odesílá. „Přece by ses za mě nestyděl…!“ – přichází okamžitě nazpět zpráva zakončená smajlíkem smějícího se anděla. „Mrcha jedna…“ pomyslí si Petr, ale usmívá se. Někde v hloubi ho totiž vlastně neskutečně těší, jak to napsala. „Kdybych jí byl ukradený, tak by ji nezajímalo, jestli se za ni stydím,“ argumentuje si v hlavě, vcházejíce do oblíbené hospody. „Tady je náš pracant roku!“ křičí už z dálky Tomáš a vítá Petra u stolu. Před ním stojí pivo i panák, jak si objednal. Natažené půllitry ho vybízí k tomu, aby příliš nepřemýšlel, a hlasitým zvukem srážejících se skel se zdraví s kolegy. Hovor se rychle stočí k práci a Petr skoro zapomíná na to, že Lauře prozradil, kde budou společně popíjet. Řeší se programování, nefunkční aplikace a další klasická témata, která by člověk od takové partičky čekal. CINK – zazvoní zvonek na dveřích hospody, oznamující příchod nového hosta. Petr mimoděk hodí hlavou ke dveřím. Dělá to pokaždé – jen ze zvědavosti, kdo další si přichází udělat pátek trochu hezčí. „Sakra, je tady! No… tak tohle bude asi ještě zajímavý,“ projede Petrovi hlavou a přestává vnímat stížnosti kolegů na špatně napsané řádky kódu. Byla to ona. Laura pomalu kráčí podnikem a sedá si na bar. Přímo naproti Petrovi, tak, aby neměl jedinou šanci si jí nevšimnout. Objednává si prosecco a vytahuje telefon. „Bože, ona je tak sexy,“ pomyslí si Petr a snaží se nedávat tolik najevo zaujetí novou příchozí. Jeho spolusedící ji ani nezaznamenali. Svět jedniček a nul je pohltil dokonale. „Vrr, vrrr, vrr.“ Vibruje Petrovi mobil v kapse. Je mu jasné, kdo píše. „Hmm, nevypadáš, že by tě debata tvých kolegů nějak zaujala.“ A mrkací smajlík. Laura má pravdu. Petr nesedí u stolu s Honzou a Tomášem, ale je opět ve své hlavě. Sleduje svoji blondýnu na baru a opět má myšlenky jen na scénu ze šatny. „Panebože, ona si sundává boty!“ bleskne Petrovi hlavou, zatímco konsternovaně zírá před sebe. A opravdu. Pomalým pohybem, pomocí špičky jedné boty, si Laura stahuje z nohy tenisku. Potom úplně stejně, pomalu a s rozvahou osvobodí i druhou nohu. I když je hospoda plná, Petr slyší jen zvuk, jak sebou gumová podrážka plácla na zem. Laura sedí zády k němu – má tedy nejlepší výhled. Na celá chodidla, která si Laura spjala pod židlí do X. Ještě předtím se ale trochu otočila do boku, aby Petrovi ve výhledu nepřekážela tlustá noha od stylové barové židle. „Lepší?“ svítí šokovanému Petrovi na displeji zpráva. Ten se ale těžko zmůže na odpověď. Sleduje jako modlu dvojici nohou pod barem, jak se pomalu houpou do rytmu muziky. Krásně vidí na celou jejich plochu – i na dálku si všímá lehkých otlaků z tenisek. „Ty musí mít na sobě určitě opět od rána,“ napadá ho, a snaží se pod bílou ponožkou rozpoznat obrysy prstů. Snaží se vybavit si, co cítil, když se včera mohl s těmi chodidly seznámit na vlastní kůži. „Sakra, tohle bude průser,“ bleskne mu hlavou, když ho do reality vrátí palčivá bolest v rozkroku. Nejen oči totiž pohled na lehce upocené ponožky zaujal. „Fuuu,“ procedí mezi zuby Petr, jak se kroužek snaží odtáhnout varlata od těla se stoupající erekcí. Rozměr klece je ale jasně dán – a nepovolí. „Co je, vole?!“ hlasitě ho přerušuje z myšlenkového toku Tomáš a snaží se zaostřit směrem, kam Petr upřeně zírá. „Jé, to je přece ta bloncka ze včera,“ radostně zvolá a důležitě se na Petra podívá. „Tak ať si k nám přisedne, ne? My ti pomůžeme, od čeho jsme kamarádi?“ dodává Tomáš a už vstává od stolu a míří k baru. „Ne, počkej, to se nehodí,“ snaží se jej zastavit Petr, ale Tomáš, posílený alkoholem, neoblomně kráčí k baru a klepe na rameno Laury. „Slečno, vy jste se o nás včera postarala. Pojďte si přisednout, ty drinky jsou na nás,“ zve ji ke stolu a ani si nevšímá, že Laura sedí na baru bosky. „Teda hlavně tam kolega Petr – ten by vás rád na něco pozval,“ rychle doplní k Petrovi nelibosti Tomáš. Laura se pomalu otočí, přejede si všechny účastníky pivního dostavení pohledem a zastaví se na Petrovi. Věnuje mu opět jeden ze svých šibalských pohledů, otočí se zpět na Tomáše a říká: „No ale vidíte, to já bych si s vámi moc ráda drink dala. Kór když byl na mě váš kolega včera tak hodný.“ Vstává z baru, nazouvá si boty a vyráží směrem ke stolu. Petr dopíjí zbytek Jacka a mávnutím ruky objednává dalšího. Cítí, že tohle bude opět silná zkouška toho, co vydrží. Výraz blížící se Laury ho navíc nenechává na pochybách.
