Déšť bubnoval do oken a ulice zalévalo tlumené světlo pouličních lamp. Když zazvonil, otevřela dveře téměř okamžitě. Chvíli na sebe jen mlčky hleděli.
„Ahoj,“ usmál se.
„Ahoj.“
To jediné slovo stačilo. Udělala krok stranou a pustila ho dovnitř. Jakmile za sebou zavřel dveře, jejich pohledy se znovu setkaly. Bylo v nich všechno, co si celé dny nestihli říct.
Přistoupil blíž a jemně jí odhrnul pramen vlasů z tváře. Konečky prstů se lehce dotkl její tváře a ona se usmála. Přivřela oči a nechala se pohltit okamžikem.
Jejich první polibek byl opatrný. Druhý už delší. Každou vteřinou mizela nejistota a nahrazovala ji důvěra. Objal ji kolem pasu a ona se k němu přitiskla, jako by tam vždycky patřila.
„Chyběla jsi mi,“ zašeptal.
„Ty mně taky.“
Sedli si vedle sebe na pohovku a chvíli jen poslouchali déšť. Neměli potřebu spěchat. Povídali si o obyčejných věcech, smáli se a mezi slovy se znovu a znovu jejich ruce nenápadně hledaly.
Později společně vyšli na balkon. Vzduch voněl po dešti a město pod nimi pomalu utichalo. Stála před ním a dívala se do jeho očí. Znovu ji políbil, tentokrát pomalu a něžně. Usmála se do polibku a objala ho kolem krku.
Čas jako by přestal existovat. Byli jen oni dva, ticho kolem nich a pocit, že nemusí nic předstírat. Když se od sebe nakonec odtáhli, zůstali stát čelo na čele.
„Takových večerů bych chtěl mnohem víc,“ řekl tiše.
Přikývla.
„Já taky.“
Venku dál pršelo, ale jim to vůbec nevadilo. Ten večer nebyl výjimečný proto, co se stalo. Byl výjimečný tím, jak se vedle sebe cítili – v bezpečí, blízko a šťastní.
