Čubka a dva dědové

Pán přijel přesně.

Jako vždy.

Dodávka zastavila před domem a motor zůstal tiše běžet.

Stála jsem už připravená v předsíni.

Na sobě jsem měla oblečení, které mi předchozí večer připravil.

Bílou košili s dlouhým rukávem.

Červeno černou kostkovanou skládanou sukni ke kolenům.

Pod sukní modré kalhotky s barevnými motýlky.

Bílé podkolenky.

Černé polobotky.

Přes rameno malý batoh.

Vlasy na dvě části a do culíků převázaných černými gumičkami.

Když jsem se ráno podívala do zrcadla, připadala jsem si spíš jako studentka na výletě než žena, které je šestadvacet.

Ozvalo se krátké zatroubení.

Vzala jsem batoh a vyšla ven.

Pán otevřel dveře spolujezdce.

Sedla jsem si.

Batoh položila k nohám.

Dveře se zavřely.

Auto se tiše rozjelo.

Po chvíli jsme projížděli ranní Prahou.

Město se pomalu probouzelo.

Lidé spěchali na tramvaje.

Na zastávkách stáli školáci s batohy.

Kavárny otevíraly.

Semafory střídaly červenou se zelenou.

Nikdo z těch lidí netušil, kam jedeme.

Ani proč.

Za městem se provoz uklidnil.

Pán najel na dálnici.

Po obou stranách ubíhala pole, vesnice, benzínky i  průmyslové haly.

Pán mlčel.

Jen občas změnil stanici v rádiu.

Po další chvíli  se před námi objevila tabule Roudnice nad Labem.

Na okamžik jsem zahlédla široké Labe lesknoucí se v dopoledním slunci.

Za městem jsme pokračovali dál.

Tentokrát už po užší silnici.

Směrem k Litoměřicím.

Vesnice střídala vesnici.

Nové domy.

Staré statky.

Sady.

Vinice na vzdálenějších svazích.

Několikrát jsme odbočili.

Přestala jsem mít přehled, kudy jedeme.

Silnice byla čím dál klidnější.

Nakonec pán zpomalil.

Odbočil na úzkou místní komunikaci.

Po několika stech metrech zastavil před starším, ale pečlivě udržovaným domem.

Nebyl to statek.

Spíš větší rodinný dům s rozlehlou zahradou.

Červená střecha.

Velká okna.

Klasický plot.

Na zahradě rostly ovocné stromy.

Na zápraží stála lavička.

Vedle ní dvě konve na zalévání.

Pán vypnul motor.

Chvíli jsme oba mlčky seděli.

Pak se ke mně otočil.

„Tady budeš do nedělního večera.“

Přikývla jsem.

„Bydlí tu dva bratři. Celé roky se starají o svou matku, která už jen leží, žije nahoře v patře.

Položila jsem ruku na kliku.

Zhluboka jsem se nadechla.

Nevěděla jsem, co mě čeká.

Jen jsem věděla, že další víkend právě začíná.

Pán otevřel dveře a vystoupil.

Udělala jsem totéž.

Na chvíli jsem se rozhlédla po zahradě.

Bylo tu ticho.

Jen někde za domem štěkal pes a z koruny ořešáku se ozývalo houkání hrdličky.

Pán zazvonil.

Po několika vteřinách se otevřely dveře.

Vešel do nich muž kolem sedmdesátky.

Byl vysoký, ramenatý, i přes věk působil silně. Šedé vlasy měl pečlivě učesané dozadu, tvář ošlehanou sluncem a hluboké vrásky kolem očí.

Na sobě měl kostkovanou košili s ohrnutými rukávy, tmavé pracovní kalhoty a domácí pantofle.

„Dobrý den,“ pozdravil klidným hlasem.

„Dobrý den,“ odpověděl pán.

Zevnitř se ozval další hlas.

„Už jsou tu? “

Ve dveřích se objevil druhý muž.

Byl o něco menší a dost kulatý.

 Bílé krátce střižené vlasy, tenké kovové brýle a světle modré triko z pod kterého mu vykukovalo veliké břicho.

 Tmavé plátěné kalhoty.

Působil tišeji.

Oba se na mě podívali.

Ne dlouho.

Jen letmo.

Ale všimla jsem si jiskry v jejich očích

„To je slečna, o které jsme spolu mluvili?“ zeptal se starší z bratrů.

Pán přikývl.

„Ano. Celý víkend ji máte k dispozici Je spolehlivá a poslušná.“

Muži přikývli.

„To jsme rádi,“ řekl mladší z nich. „Už se moc těšíme.“ řekl menší a významně si rukou přejel po poklopci.

Pán se obrátil ke mně.

„V neděli večer přijedu.“

Přikývla jsem.

Auto znovu nastartovalo.

Pán ještě krátce zamával oběma mužům, vycouval na silnici a odjel.

Stála jsem na zápraží a sledovala, jak mizí za zatáčkou.

Najednou jsem si připadala zvláštně sama.

Starší z bratrů prolomil ticho.

„Pojď dál.“ pokynul mi.

Když jsem prošla kolem něj, významně mě pohladil před zadek.

Vešla jsem do domu.

Uvnitř bylo příjemně chladno.

Uvnitř byl lehce sladký  neurčitý odér, ani smrad ani vůně.

Na stěně visely staré fotografie a několik obrázků krajiny.

Dům působil klidně.

Jako místo, kde se léta mnoho věcí neměnilo.

Odložila jsem batoh ke zdi.

„Nejdřív se nám ukaž“  řekl mladší bratr a přistoupil ke mně.

Rukou nadzvedl  mou bradu a prohlížel si mě.

Přiblížil se a očichal můj krk a mé vlasy.

„Moc příjemný“ řekl vzal mě za ruku a odvedl do velkého pokoje.

Uprostřed pokoje velký konferenční dřevěný stůl.

Na stole připravena deka a u nohou stolu jsem zahlédla popruhy.

Bylo mi jasné že se na mě připravili.

Prošla jsem do pokoje první  za mnou vešel menší z bratrů. 

Ucítila jsem ruce na ramenou.

Otočil mě k sobě.

Naklonil se ke mně a začal mě líbat.

Pootevřela jsem rty a on vjel svým jazykem hluboko do mých úst.

Rukou mi zajel pod sukni a začal mě hladit přes kalhotky.

„Pojď ke mně holčičko“ řekl a vedl mě k veliké rudé sedačce na kterou se mezitím už posadil jeho bratr.