Eskort ?! Snad raději už ne ...

Byla krásná neděle....

Sluníčko svítilo a všechno nasvědčovalo tomu, že nás čeká pohodový den.

S mým manželem jsme měli domluvenou schůzku s mužem z Amatérů, kterého jsme už nějakou dobu znali...

Působil úplně normálně, několikrát jsme si psali a chtěl se s námi sejít, protože navrhoval, že bychom někdy mohli zkusit trojku....

Lákal nás na to, že má velkou zahradu, bazén a že bychom mohli něco hodit na gril.

No uznejte… bazén, grilování a letní pohoda. Co by se asi mohlo pokazit?

Nejdřív přijel k nám. Chvíli jsme si povídali a pak navrhl: „Pojedeme radši ke mně. Mají se mi přijít podívat na zahradu nějací brigádníci, tak to spojíme.“

Tak jsme vyrazili.

Dorazili jsme k němu a všechno vypadalo přesně podle plánu. Zahrada krásná, bazén připravený, gril čekal na akci… prostě dokonalá nedělní pohoda.


Jenže pak řekl tu osudovou větu: „Odběhnu jen na chvilku. Fakt maximálně patnáct minut.“


Najednou zazvonil telefon.

„Rychle! Musíte zmizet! Přijela dcera s bývalou!“

Rozhlédli jsme se a zjistili, že branka je zamčená. Nebyl čas přemýšlet.


Manžel proto bez váhání přelezl plot jako zkušený parkourista. Já jsem se na ten plot jen podívala a bylo mi jasné, že přes něj rozhodně nepolezu. Než jsem vůbec stihla něco vymyslet, zůstala jsem uvězněná na zahradě. .


Takže zatímco manžel byl dávno venku, já se schoulila za roh domu, přitiskla se co nejvíc k zemi a modlila se, aby mě nikdo neviděl.


Jenže aby toho nebylo málo, po zahradě pobíhal pes, který každou chvíli štěkal. Já měla v hlavě jedinou myšlenku: „Prosím tě, hlavně sem neběž! Jestli mě najde pes, za chvíli mě najde i celá rodina.“


A pak začalo rodinné drama.!!

Křik.

Prásk.

Facka.

Bum.

Branka.

Další křik.

Další rána.

A znovu ta branka.

Seděla jsem tam dvě nekonečné hodiny.

Celé tělo mě bolelo, nohy úplně ztuhlé, třásla jsem se strachy, vztekem i bezmocí. V hlavě mi běželo jediné:

„Já jsem sem jela na schůzku s manželem, těšila se na bazén a gril… a místo toho ležím za cizím domem jako uprchlík, zatímco kolem mě probíhá rodinná válka.“

Po dvou hodinách se konečně objevil. Žádné „Promiň“, žádné „Jsi v pořádku?“, žádné vysvětlení!


Jen vykoukl za roh, beze slova na mě mávl rukou a naznačil:

„Psst… rychle uteč!“

Tak jsem vyskočila ze své zkroucené polohy, ve které jsem připomínala spíš složenou zahradní židli než člověka, a sprintovala pryč.

Bazén zůstal netknutý.

Gril zůstal studený.

A já si odvezla zážitek, který by nevymyslel ani scénárista bláznivé české komedie.


Od té doby, když někdo řekne: „Přijeďte, máme bazén a něco ugrilujeme,“


automaticky se ptám:


„A je to opravdu grilování… nebo si mám radši přibalit běžecké boty, mapu únikových cest a horolezecký kurz na přelézání plotů?“