Kapitola 7: Druhá strana mince
Nejvíce je v člověku života těsně před smrtí. Když mě ledová Temže sevřela do své náruče, nečekala jsem klid, ale paniku, která mi měla vyrvat duši z těla. Voda, hustá a neprůhledná jako černý inkoust, mi vnikala do plic a v tu chvíli se ozval můj pud sebezáchovy – ten zrádný, instinktivní oheň, který mi odmítal dovolit zemřít.
Voda se nad mou hlavou zavřela, ale mé ruce začaly automaticky, zoufale šlapat vodu. Bylo to mechanické, nesmyslné. Těžké šaty, nasáklé špinavou řekou, mě táhly ke dnu jako olověné závaží. Každý pohyb byl bojem s hustým, lepkavým proudem. Cítila jsem, jak se mi v prstech ztrácí cit, jak mě mráz kousavě štípe do kůže a v hrudi mi pulzuje drásavá bolest z nedostatku vzduchu. Síla, kterou jsem v sobě ještě před vteřinou cítila – ta ochromující touha po konci – byla pryč. Ta prázdnota, kterou jsem tak dlouho hledala, se změnila v hororovou realitu topení se. Teď jsem byla jen zvíře, které se chce nadechnout, cokoli obětovat za jeden jediný doušek vzduchu.
Moje pohyby slábly. Už jsem se neměla čeho chytit, jen prázdnoty a proudu, který se mnou pohrával jako s kusem vyplaveného dřeva. Když už jsem chtěla definitivně povolit sevření a nechat se unášet ke dnu, moje ruka v naprosté tmě narazila na něco drsného a pevného. Větev.
Instinktivně jsem se jí zaklesla prsty, křečovitě, až se mi kůže pod nehty rozdrásala o její kůru. Plicemi mi projela palčivá agónie, jak jsem se snažila udržet nad hladinou. Voda mi vířila kolem obličeje, byla ledová a páchla hnilobou. A pak, jako ozvěna z jiného světa, se z mlhy nade mnou ozval hlas – hluboký, zastřený a překvapivě klidný: „Pusť to, děvče, a ztratíš se v proudu. Chyť se mé ruky.“
Bylo to, jako by ke mně mluvil někdo, kdo stojí na břehu naprosto jiného břehu reality. Tělo mě neposlouchalo, bylo jako z olova a každé nadechnutí bylo jako polykání střepů.
S vypětím všech sil, které mi zbývaly, jsem se vyškrábala na mokrá, kluzká prkna mola. Každý centimetr byl bojem. Ležela jsem tam, z plic ze mě vytékala špinavá řeka. Můj dech byl trhavý, zoufalý, a v hrdle mě pálilo všechno to bahno a hniloba, kterou jsem do sebe nasála. Cítila jsem, jak mi na obličej dopadá studený déšť, smíšený s pachem kouře, který se stále držel v mých vlasech.
„Drž se!“ ozvalo se znovu, tentokrát docela blízko. Byl to ženský hlas – pevný, jasný a v tomhle ponurém přístavu až nepřirozeně kultivovaný.
Cítila jsem, jak mě někdo silný uchopil za ramena a přetočil mě na bok. Ta síla mě překvapila. Kašlala jsem, až se mi zatmělo před očima, a cítila, jak ze mě odchází ten nejtěžší kus smrti. Pomalu, s nesmírným úsilím, jsem otevřela oči. Všechno se mi mlžilo, ale skrz tu clonu slz a říční špíny jsem ji uviděla.
Stála nade mnou, postava štíhlá a vzpřímená, zahalená do drahého, tmavého kabátu, který v tomhle místě působil jako zjevení. Byla slušně oděná, její tvář byla v šeru mola jen nejasným obrysem, ale cítila jsem z ní podivný klid. Žádný soucit, žádné zděšení z toho, v jakém stavu jsem – jen chladná, analytická pozornost, jako by zkoumala zboží v obchodě. Byla jako přízrak vystupující z temnoty, jako někdo, kdo se nebojí špíny tohoto světa, protože nad ním stojí.
Právě když jsem chtěla vydat další zvuk, její hlas mi v mysli zazvonil jako zvon, ale mé tělo už dál nemohlo. Všechna ta hrůza, ten dlouhý útěk, to mučivé tajemství, které jsem v sobě nosila, a nakonec ten zoufalý skok do ledové vody – to všechno jako by se najednou sesypalo v jednu jedinou vteřinu.
Světlý bod, který představovala její tvář, začal tancovat a rozmazávat se. Cítila jsem, jak se mi podlamují paže, i když mě stále držela. Tma, která mě před chvílí lákala v hlubinách Temže, se teď vrátila, tentokrát ale byla měkká a definitivní. Hlad, který jsem potlačovala tak dlouho, se změnil v naprosté vyčerpání. Moje hlava bezvládně klesla zpět na vlhká prkna mola. S posledním výdechem, ve kterém se mísila vůně říčního bahna a pach mé vlastní porážky, jsem se propadla do nicoty.
Cizí žena nade mnou něco řekla, ale její slova se už jen vzdalovala, jako by je odnášel proud. Byla jsem jen prázdná schránka, bezbranná a odevzdaná osudu, který mě právě vytáhl z jedné pasti, jen aby mě uvěznil v další.
Pokračování příště…
