Kapitola 8: Hedvábná pouta
Probuzení nebylo náhlé. Bylo to pomalé, bolestivé dralo se z hlubin nevědomí jako tonoucí z hladiny. První, co jsem cítila, byl nepříjemný, lepkavý pocit na kůži. Byla jsem zpocená, košile se mi lepila na tělo a v hlavě mi bušilo jako v kovárně. Horečka mě pálila v očích, kdykoliv jsem se je pokusila otevřít. Když se mi to konečně podařilo, obraz se mi mlžil. Ležela jsem v posteli, která byla až příliš měkká a čistá pro svět, který jsem znala.
„Pij,“ zazněl ten samý hlas jako na mole. Byl klidný, věcný, bez zbytečné vřelosti.
Cítila jsem její ruku na čele – byla chladná a uklidňující. Pomalým, trpělivým pohybem mi přiložila k rtům okraj sklenice. Voda byla ledová a v mém vyprahlém hrdle působila jako zázrak. Pila jsem hltavě, neschopná ovládat své pohyby, zatímco ona mi druhou rukou otírala čelo navlhčeným plátnem. Dny a noci se slily do jedné šedé šmouhy. Viděla jsem ji neustále nad sebou jako tichý přízrak. Měnila mi košile, otírala pot a dělala to s až mechanickou precizností. Nebyla v tom žádná něha, kterou bych čekala od zachránce. Bylo v tom něco chladného, jako by se starala o cenný majetek, který se nesmí zničit.
„Kdo...“ zachrčela jsem jednou, když se mi na chvíli podařilo udržet vědomí. Ona se na mě ani nepodívala, jen mi srovnala polštář. „Jsi naživu. To je vše, co v tuhle chvíli potřebuješ vědět.“
A pak mě zase pohltila temnota, ve které jsem se cítila jako loutka v rukou někoho, kdo má s mým životem plány, o kterých jsem zatím neměla ani tušení.
Když jsem se toho rána probudila, horečka byla pryč. Cítila jsem se slabá, ale hlava už byla jasná. V pokoji bylo šero, jen úzký pruh světla prořezával těžké závěsy. Madam seděla v křesle u okna, jako by tam byla celou noc.
„Už jsi mezi živými,“ řekla, aniž by se otočila. „Jsem Madam Elena.“
Pokusila jsem se posadit, ale závrať mě okamžitě přikovala zpět. „Molly Swallowová,“ zašeptala jsem. „Děkuji za záchranu.“
Elena se pomalu otočila. Její tvář byla jako vytesaná z mramoru. Přešla k posteli a pozorovala mě s mrazivým odstupem. „Ještě nevíš za co, dítě. Jela jsem kočárem podél nábřeží, když jsi tam skočila. Nebyla to náhoda, byla to zvědavost.“
Zastavila se těsně u postele. Její oči mi přejely po těle, jako by mě rentgenovaly. „Když jsem tě svlékla z těch promočených hadrů, viděla jsem tu uniformu. A viděla jsem i to, co se snažíš skrýt.“
Natáhla ruku. Její prsty, chladné a štíhlé, se s nečekanou jistotou dotkly mého břicha. Nebylo to pohlazení, bylo to zkoumání. „Je to jeho, že?“ zeptala se. Nebyla to otázka, ale konstatování. „Toho muže, který tě takhle označkoval.“
Srdce se mi rozbušilo. Chtěla jsem se rozkřičet, ale ten její pohled mě paralyzoval. Pomalu jsem přikývla. Elena se na okamžik odmlčela a její prsty na mém břiše na vteřinu přitlačily silněji. Pak ruku stáhla a v jejích očích se na zlomek sekundy mihl stín – vítězoslavná temnota.
Bez sebemenšího ostychu mi nadzvedla bradu a prohlížela si mou tvář. Pak mi prstem přejela po rtech a lehce mi rozevřela ústa, aby zkontrolovala zuby. Byl to pohled, kterým se hodnotí kůň na trhu.
„Zdravé tělo,“ zamumlala pro sebe. „Už jsi něco zažila, Molly. Vidím to v tvých očích. Víš, kolik utrpení stojí v tomhle městě pouhá obživa.“
Elena se narovnala. „Ale ty se mi líbíš. Něco v tobě je. Vzdor, který tě nenechal v té řece utonout. Budeš se mi hodit.“
Přešla ke stolu, nalila si víno a aniž by se na mě podívala, pronesla větu, která mi zmrazila krev: „Budu k tobě upřímná.
Nabízím ti obchod. Tohle je můj nevěstinec. Chodí sem pánové, kteří vyžadují diskrétnost a úroveň. Máš dvě možnosti – můžeš zůstat, přijmout mou ochranu a začít pracovat, nebo můžeš odejít zpátky do deště, kde tě dřív nebo později někdo jako tvůj pán znovu najde a zničí tě definitivně.“
Pohlédla na mě přes okraj sklenky. „Tady jsi v bezpečí, dokud jsi mi užitečná.“
„Co... co přesně ode mě budete chtít?“ zašeptala jsem a stiskla prostěradlo tak silně, až mi zbělely klouby.
Madam Elena se zastavila u dveří. „Nechci žádnou plačku, Molly. Chci profesionálku. Tenhle dům je výkladní skříní pro ty, kdo mají moc, ale uvnitř jsou stejně vyprázdnění jako ty uličky, ze kterých jsem tě vytáhla. Tady nebudeš utíkat. Budeš krásná, budeš poddajná a budeš sloužit mužům, kteří si mohou dovolit platit za iluzi lásky.“
Udělala krok zpět a opět mi nuceně pozvedla bradu. „Zítra začneš s přípravou. Koupele, šaty, etiketa. Tvoje minulost – ten muž, to dítě, ten strach – to všechno musíš zamknout hluboko v sobě. Staneš se tou, kterou si pánové budou chtít koupit znovu a znovu. Máš na to tělo i ten správný druh smutku v očích.“
Odešla a dveře se za ní tiše zaklaply. Zůstala jsem ležet v měkkých peřinách, které mě najednou pálily jako žhavé uhlíky. Byla jsem v pasti, tentokrát v hedvábí a krajkách, a moje cesta k přežití právě začala.
Pokračování příště…
