Pravidlo potvrzeno 2.část 🤭

Pokračování povídky: Pravidlo potvrzeno, když se neoholíš...

Stačil jeden jediný komentář. Celé dny jsem byla v klidu🤣🤭...

Říkala jsem si, že když se Jiřík ozve, budu ráda. Takovéhle fajn lidi do života chci, pohodoví a emočně vyzrálí, jsou i dobří přátelé třeba na akce. Když ne, nic se neděje. Sedm hodin s ním mi nikdo nevezme. Byly opravdové. Byly uspokojivé. A byly kurva třeba. Takové pohlazení nejen po těle, ale i po duši.

A hlavně byly celé jen pro mě. I když někde vzadu mě děsila i myšlenka, jaká je to přítelkyně, když si stačí trsnout pár tanečků na rock a jeden ploužák a chlap si vybere mě? Já mu jasně řekla, že s ním nic mít z toho důvodu nebudu... než se přiblížil, stačilo trocha opojení a i alkohol udělal své a já skončila u něj doma. Ta chemie je občas pěkná mrška. I když tady to byla taková směs a převyšovala ta pohoda.

Pak mi pod blog napsal jeden čtenář: "Tak jak to dopadlo? Ozval se?"
A bylo po klidu. Chacha...
Najednou se mi v hlavě rozběhl film, který jsem vůbec nechtěla vidět. Vždyť on vlastně šanci má.

Zaplatil mi odvoz 50 km od sebe - rovnou po půlnoci svému známému taxíkáři. Ten, který mě odvezl ráno domů, potom co jsem vyběhla z jeho domu jako Popelka bez ztraceného střevíčku. Dostal ode mě půlku vizitky. Ví tedy, kde bydlím. A slíbil mi, že mu ji dá jen tehdy, když se Jiří zeptá, jinak ať ji vyhodí.

Po třech dnech jsem zjistila, když jsem hledala svou spolužačku ze základky kvůli srazu, že mi Jirka v pátek na fb poslal žádost - chtěl vidět mé kudrnaté vlasy. Ufff, asi se mi smylo více částí, než si pamatuju. Ale střípky se občas vracejí a já se tomu musím smát. Jsem Jiříkovi a barmanům ukazovala mé audiopovídky, protože mi nevěřili, že píšu a nahrávám si je sama... a Jirka si tam asi máčknul žádost. No... takže jsem mu mohla v klidu dát celou mou vizitku i s příjmením. Vtipné, co?

Do té chvíle jsem nad tím vůbec nepřemýšlela.

A pak mi jeden jediný člověk zasadil do hlavy semínko:
Co když se opravdu ozve?
Co když jedno ráno zazvoní telefon?
Co když jsme se tenkrát už nikdy neměli rozloučit?

A pak přišla další myšlenka: to zatracené... kdyby...
Co kdybych tenkrát ráno neutekla?
Co kdybych přijala jeho pozvání na snídani?
Seděli bychom na terase. Pili kávu a jedli jeho slavná vajíčka, která mi tak chtěl udělat k snídani.
Možná bychom se smáli, možná bychom mlčeli.

Možná by přišla otázka: "A co bude dál?"
A možná bych ji položila já: "A co tvoje přítelkyně?"
Možná by mi řekl, že všechno nějak vyřeší.
Možná by neřekl nic.
Možná by se jen snažil splnit to, co mi v noci se smíchem slíbil, když šulína ulil. Vlastně tedy sex nebyl, ale i tak jsem byla několikrát...
A možná by to bylo nádherné.
A možná by právě to ráno pokazilo kouzlo celé probdělé noci, protože některé příběhy jsou dokonalé právě tím, že skončí o jednu kapitolu dřív.

A víte, co je na tom všem nejvtipnější?
Celý život píšu příběhy tak, aby čtenářům vrtaly hlavou a tentokrát to udělal jeden čtenář mně.

Jednou jedinou větou: "Ozval se?"
Od té chvíle si ten příběh dopisuju sama a možná je to přesně ten důvod, proč nás některé příběhy nikdy neopustí.

Ne proto, že víme, jak skončily, ale proto, že se už navždy budeme ptát... jak by skončily, kdyby tenkrát spěšně ráno neutekla jedna ženská v teniskách číslo 36? Bych trhla rekord v oblékání...:-)

...A pak jsem si vzpomněla na slova mojí kamarádky.

Podívala se na mě po víkendu, když jsem se usmívala s kafem na schodech bazénu jen v kalhotkách, protože jsem přijela odpo pokecat na chvilku, takže soused měl kopečkové výhledy... jezdím po posilce bez podprdy🤣/prý minule dokonce vyndal pár dřev z hromady, aby mohl šmírovat, chacha, koumes/ a úplně bez přemýšlení řekla: „Víš, co je na tom nejhezčí? Ty jsi konečně klidná. Po strašně dlouhé době tě vidím úplně vyklidněnou a vymazlenou po těch všech sračkách, kterými sis prošla a ty ještě chvilku budou doznívat. Dostala jsi přesně to, co jsi tak dlouho potřebovala. A jsi pěkný idiot, že jsi ráno utekla.“

Rozesmála mě, jenže čím víc nad tím přemýšlím... možná měla pravdu.
Neutekla jsem možná jen před Jirkou.

Utekla jsem před tím, co ve mně probudil.
Nešlo o sex. Ten je pomíjivý. A tady se vlastně ani nekonal.
Šlo o ten pocit, že mě někdo opravdu viděl.
Že mě poslouchal.
Že nikam nespěchal.
Že mě objímal jen proto, že mě chtěl obejmout.
Že jsem se vedle něj cítila klidná.

Po dlouhé době jsem nemusela nic dokazovat. Nemusela jsem být silná. Nemusela jsem nikoho zachraňovat.
==== Prostě jsem jen byla. ====

A možná právě proto jsem ráno odešla, protože některé okamžiky jsou tak krásné, že se člověk bojí, aby je další hodinou nepokazil.

A pak přijde jeden jediný čtenář a napíše: „Ozval se?“

Já si najednou uvědomím, že jsem se sama stala hlavní hrdinkou otevřeného konce a že odpověď vlastně neznám ani já.

Na pár hodin jsem po strašně dlouhé době byla zase ženou, která se cítila v bezpečí, chtěná, objímaná, divoká a nespoutaná.

A možná... právě to jsem celou dobu hledala mnohem víc než samotnou lásku. ❤️

Jirka mi neukázal jen sebe. Ukázal mi, že ten pocit, po kterém toužím, je skutečný, že není jen vymyšlený v knize.

Víte, co je na tom všem zvláštní?
Celý rok jsem psala v knize o muži, který vlastně neexistoval. Jmenoval se Radek. Nebyl dokonalý.
Jen uměl věci, které se nedají koupit. Uměl se smát. Uměl mlčet. Uměl obejmout tak, že se svět na chvíli zastavil.

Nikdy jsem nevěděla, jestli jsem si ho vysnila... nebo jestli někde opravdu chodí po světě.
A pak přišel obyčejný koncert.

Ne, Jirka nebyl Radek. Byl svůj, ale na pár hodin mi připomněl, proč jsem Radka vůbec kdysi napsala.
Protože jsem nikdy netoužila po milionáři. Netoužila jsem po drahých autech, i když já auta zbožňuju a umím je ocenit.
... Ani po jachtách. Toužila jsem po tom pocitu.

Po muži, vedle kterého nemusím být ve střehu, vedle kterého můžu zavřít oči. Smát se i se rozbrečet a vědět, že mě nikdo nesoudí.

Možná právě proto mě ten večer zasáhl víc, než jsem čekala. Ne kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli tomu, co jsem si uvědomila.

Radek možná nikdy nebyl jen postava z knihy... možná byl celou dobu jen jméno pro pocit, který jsem hledala a najednou jsem zjistila, že ten pocit opravdu existuje.

Nezáleží na tom, jestli se Jirka ozve.
Nezáleží na tom, jestli se naše cesty ještě někdy protnou.
Důležité je něco úplně jiného.

Já už vím, že jsem si Radka nevymyslela. Vymyslela jsem si jen jeho jméno.

A pak mi kamarádka řekla jednu věc, která mi úplně zastavila ten můj rozjetý kolotoč v hlavě: „Ty už zase píšeš konec příběhu za něj. Chlapi to mají jinak. Ty všechno zpracuješ během pár hodin. Oni někdy potřebují dlouhé DNY!!! Vždyť vůbec nevíš, co se dělo potom, co tě odvezl taxík domů. Třeba měl s přítelkyní pořádný masakr. Třeba musel vysvětlovat, proč zmizel s tebou a jí si nevšímal. Třeba si sám potřebuje srovnat, co se vlastně stalo. A třeba taky ne. Jen nedělej závěry dřív, než vůbec něco víš.“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. Já přece vůbec nevím, co se dělo na druhé straně toho příběhu.

Znám jen svoji část. Nevím, jestli seděl na terase se psem a přemýšlel o mně. Nebo jestli pak poslouchal výčitky své přítelkyně. Nevím, jestli se usmíval nebo měl hlavu jako balón. A vlastně ani nevím, jestli vzal do ruky tu moji roztrženou vizitku, kterou dostal ode mě taxikář.
Nevím nic.

A právě v tom je ten největší paradox.
Celou dobu píšu lidem, aby nepředbíhali, aby netvořili katastrofické scénáře, aby nechali věci plynout... a pak stačil jeden jediný komentář pod mojí povídkou: „Tak jak to dopadlo? Ozval se?“
...a přesně tuhle otázku mi někdo zasadil do vlastní hlavy.

Najednou jsem začala dělat úplně to samé, před čím varuju ostatní.

Udělala jsem si kávu na terasu. Nechala si vyhrnuté delší křiklavě červené šaty s velkým kulatým výstřihem a rozparkem na levé straně, dala sluchátka, pustila si pomalou hudbu, hodila jednu nohu přes nohu na stůl a zavřela oči. Nechala jsem si chvíli jen s dechem. Nádech, výdech, nádech, výdech. Chvíli na to, aby se mohly moje myšlenky rozběhnout do všech míst a přinést mi odpovědi. Moje odpovědi a ne ty katastrofické scénáře, které jen živí naše ego.

A najednou mi to po pár minutách došlo. Jirka nebyl ten typ člověka, kterého já bych chtěla. Za prvé preferuji muže, kteří mají rádi pohyb, sport a to Jirka nebyl akčňák, ačkoliv svůj myslivecký koníček miloval. A je to. Odpovědi najdeme v sobě, ne venku. Stačí se chvilku jen ztišit.

On mi dal ten pocit, co jsem chtěla. Co jsem tenkrát potřebovala od toho jednoho mladšího muže, se kterým byla ta neskutečná chemie, na kterou když si ještě i dnes vzpomenu, moje pička spustí ohňostroj, ale já tam cítila i něco víc. Byla to taková dohoda našich duší. Já učitel pro něj, on učitel pro mě. Někdo se může usmívat, někdo ví, o čem píšu. Záleží, jak máte rozvinuté vnímání jako celek.

U něj bych byla potěšena, kdyby se ozval. Vím, že je těžké se otevřít, ukázat své skutečné emoce a ztratit nad tím kontrolu. Kurva těžké po zraněních nebo když jsme měli doma jiný vzor a neumíme milovat ani sami sebe, natož věřit někomu jinému.
Kdyby uměl spojit nejen luxusní šukání a to pomalé ochutnávání a vychutnávání. Chtěla bych ho vidět se chechtat se mnou na plnou hubku jako Jirku, kterému tekly až slzy proudem od smíchu.

Prožít s ním dny napohodu a v prožitku. Ne, bojovat, protože naše ega se zranila při minulém hovoru o rozdílném nastavení životních věcí. Několikrát jsem si říkala, rezignuj, ser na to, jdi dál. Mám mnoho možností, ale stejně mě ta touha k němu stáhne vždy zpátky vzpomínkami a občas si pustím tu jeho jednu jedinou nahranou zprávu.

Slyším jeho hlas a mám v sobě rozpor. Stejné emoce i bolest, ale zároveň pouto, i když si držíme odstup. Je to vyčerpávající a Jirka tohle na chvilku zasunul pod pokličku. Ano, není to jednoduché a já jsem jen člověk. Jsem jako obětní beránek obrovské chemie a touhy, která se neztratila. Jen už nečekám a dvoluji si přitahovat do života nové příležitosti.

Pousměju se pro sebe: "Holka, ty jsi fakt magor." "Jo, jsem, chacha." Trochu se poposunu na židli dolů a zasním se. Teď pár dní při novoluní jsem toho moc nenaspala, ale za to napsala v noci 4 povídky, když jsem nemohla spát a tak se za chviličku přesunu do polospánku.

Najednou ucítím tu jeho známou mužskou voňavku. Znovu nasaju. Bojím se, abych se nespletla. Ne, opravdu cítím jeho šukézní vůni. Ohhh. Nádhera. Nelze ji zapomenout, když jsem tmluvila mé vzdechy do jeho vypracovaných prsních svalů, vrývala se mi do smyslů Nezapomenutelné.

Vnímám pohyb za sebou. Někdo vezme do rukou pramen mých vlasů a natočí si ho na prst. Nechá ho znovu sklouznout a prsty mi odhrnevlasy za ucho. Schválně se mi jemně otře bříšky prstů o ucho. Přiblíží se rty k mému uchu a potichu jeho mužským hlasem zašeptá: "Přišel jsem. Musel jsem. I já nemohu zapomenout a energie s napětím mezi námi mi nedá spát."

Zlehka se pousměju, ale zároveň si myslím, že se mi levá kozenka musí nadzvedávat tlukotem srdce, kterému jede pumpa naplno. Buch buch bum bum. Obejme mě i přes židli, má obrovské rozpětí rukou a drží mě pod prsama. Cítím, jak nasává on mou vůni u krku a chvilku mlčíme oba. Ve mně to bojuje: "Kim, mlč! Nic neřeš, na nic se neptej. Tentokrát ho nech udělat jakýkoliv krok, i kdyby nic. Nezasahuj mu do toho."

Jsme u sebe tak blízko a mezi námi je ticho a přesto masakrální energie. Moje kundička cvaká, jak kdyby se měla naučit snad hru na bubny, pipka jedna neposlušná. Co máme poslouchat sakra víc? Srdce? Tělo? ... co ... tak už si Kim konečně vyber!!! Víte, co je nejhorší, že já si u něj neumím vybrat, co mám v tu chvíli poslechnout: Jestli mám ukojit ten fyzický hlad, skočit mu hned na cara a nebo si vychutnávat jen to, že mě objímá?

Kdo se v tom má kurva vyznat. Tohle je těžká zkouška i pro mě a já? Ufff. V hlavě se rozběhne masaker, ale tělo potřebuje vše a víc a hned teď. Splašené hormony rozfoukavá chtíč a mozek si tleská duševnímu obejmutí.

Nečekaně se dotkne polibkem mého krku. Je to jako tsunami s výplachem mých útrob. Jen cítím, jak moje frnda vypline vlnu mokra. Bože můj. "Chybělas mi." Přikývnu beze slov.

Nejsem schopna hejbnout mým jazykem, jak jsem zaskočena, i když jsem si tohle přesně přála. Myslím, že si mě snad označil na tom krku a budu tam mít vypálené místečko od polibku. Ta část hoří a mně začínají i vlhnout ruce. V hlavě mi běhá: "Ví, vůbec tenhle tajtrdík, co se mnou vůbec dělá? Jaké napětí a horko vyvolává v mém těle? Jakou chuť? Byla bych schopná se nechat vošukat i na tom kameném stole na terase."

Můj mozkový maraton přetrhne on další větou: "Chceš nejdříve ukojit své představy nebo jít ven? Vzal bych tě na zmrzlinu a kávu. Ukázal bych ti nejdříve jak ji umím lízat. Toužím vidět, jak bude téct tvoje kundička při pohledu na tahy mým jazykem. Pak bych ti to předvedl v praxi a slibuji, dnes z postele neuteču. Chci tě držet v náručí. Chci zůstat."

Natočím hlavu na stranu a on mě pomalu a zlehka políbí. Hladí mě po vlasech. "Kávový polibek, hmmm. Kávu nepiju, ale od tebe chutná dobře," palcem mi pohladí a ohrne spodní ret. Všimne si, jak se moje prsíčka dmou z šatiček. "Těším se, až si budu moci prohlédnout tvé tetování a pohladím celé tvé telo, každý kousíček pomaličku olíbám," sjede mi do úžlabinky mezi prsy a jedno vyndá přes výstřih.

Pohladí ho. Bradavka je celá napjatá. Cvrkne do ní a protočí. Ohhhh. Chviličku si s ní hraje. Pak zajede k rozparku pod šaty a když se dotkne mojí rozčvachtané pičky, překvapeně se na mě podívá: "Až takhle? Hmmm, to mě těší, že jsem tě až takhle moc vzrušil." Projede mi mezi pysky a rozevře vějířky. U toho už vzdychám a moje tělo je v totálním napětí, jak pod elektrickým proudem. Vsune jeden prst a ten udělá nádherný vlhký zvuk. Mlask. "Ohhh, ohhh, asi jsem na tobě závislá," zakloním hlavu a on mě jemně líbá a zasouvá prst dovnitř. Přidá druhý a mlaskání už nelze opravdu přeslechnout. Myslím, že i sousedi by tento zvuk slyšeli, kdyby byli na terase.

Pousměje se: "Jsem potěšen, že jsi na mě nezapomněla, ale dneska mě budeš prosit, abych ti ho vůbec půjčil. Tentokrát si tě vychutnám a ptáka si zamknu. Až bude tvoje kundička slintat a téct ti tvoje šťávička po stehnech, pak ti ho možná půjčím." Pohladí si příklopec u kraťasů. Vyndá prsty a olízne je. Vezme do rukou mojí nohu. Opusinkovává mi lýtko, kotník a prsty. Do jeho hubičky si strčí palec a saje ho, olizuje a líbá. Já prožívám další slast. Podívám se na něj překvapeně: "Ty hajzlíku, to ti nedaruju," pousměju se, "neboj - já si cestu k tvému péru najdu."

Najednou se proberu, až se leknu a koukám na mojí nohu. Palec mi líže můj kocour. Zachránila jsem jeho i jeho kočičí ségru, když byly v Krumlově povodně. Mámu jim smetla voda. A on mi rád líže ruce a nohy, když u mě leží. Je to chlupatý tajtrdlík. Dokonce se se mnou dělí i o kousek ptáčka nebo myšky.

Otřu si čelo a sáhnu si dolů. Peklo vychrlilo mraky horké lepkavé lávy. Ušklíbnu se: "Sakra - zase jen sen. Kim, prober se. Nestačí snít. Žij v realitě a ne ve snech."

Víte, co je vtipné? Že mi začala hrát píseň Karma,... kdyby mi karma chtěla vrátit všechno, co mi dluží, byl bych rád, mohl bych začít s čistým štítem a nemusel se bát...

Tak hurá do víru života... co byste někdy chtěli vrátit do Vašeho života?

U mě jste asi pochopili, že? Já však už přijímám vše, co přichází... možná je pro mě určená polyamorie... já si z toho dlouho dělám srandu.

Já už nepotřebuji, aby se ozval Jirka. Potřebovala jsem zjistit něco mnohem důležitějšího. Že ten pocit, který jsem celý rok dávala Radkovi do knihy, není pohádka. Existuje. A když existuje jednou, může přijít znovu.

Třeba v úplně jiném muži. Třeba tehdy, až to budu čekat nejméně. Zázraky existují...