Zápisník křesťanské dívky
Kapitola 2 - Než jsem věděla, co je hřích
(zpětně, dětství a rané dospívání, konec 90. let - začátek 2000)
Je mi 33 a pořád mě občas chytne ten starý pocit, jako bych měla na krku neviditelný obojek s nápisem „musíš být dobrá“. Dobrá, Dobrááá, Dobráááááá. Jako nekonečná ozvěna.
Ale dnes už vím, že to nebyl jen Bůh. Byl to celý ten dům, celá ta rutina, která se tvářila jako láska, ale ve skutečnosti byla hlavně kontrola. Rodiče nebyli žádní fanatici, co by mě bili Biblí.
Byli… prostě pevní. A unavení. A věřící, nadevše. Tata pracoval přes den v továrně, večer byl diakonem v sboru. Mamka učila v základce a pak ještě vedla biblické hodiny pro děti.
Ale rodina byla na prvním místě hned po Bohu. Nebo možná před ním, to jsem nikdy nedokázala rozlišit.
A jak to, že si nemůžeš užívat života?
Jeden amatér mě dnes praštil touhle otázkou do hlavy jako někdo, kdo se celá léta schovával za dveřmi a teď je vykopl.
Proč jsem nikdy neslyšela „užij si to, Mary“? Proč nikdy nepadlo „buď šťastná, jak chceš být šťastná“? Proč bylo štěstí vždycky něco, co přijde až potom - po poslušnosti, po manželství, po dětech, po nebi?
Možná právě proto tenhle deník píšu. Abych si to konečně dovolila říct nahlas. Že jsem chtěla žít. Ne jen přežívat v souladu s pravidly.
Každé ráno v 5 budík. Ne proto, že bychom měli někam spěchat, ale proto, že „den začíná modlitbou a snídaní společně“.
U stolu se četlo z Bible, modlení za celou rodinu, za sestru, za bratra, pomalu i za sousedy, za faráře, za všechny, koho zrovna někoho napadlo.
A pak rychle obléct a do školy. Ale v neděli to bylo horší.
Neděle začínala před pátou - vstávání, umýt se studenou vodou, obléct se do „slušných“ šatů to jest dlouhá sukně, rukávy pod loket, žádné výstřihy, žádné příliš křiklavé barvy.
Ranní mše. Odpolední. Večerní. Do kostela bych trefila i po slepu. Od deseti let jsem hrála na klavír, který mám dodnes u sebe doma. Zajímavá kulisa pro focení, že?
Táta říkaval: „Hudba je služba. Hraj, jako bys hrála Pánu.“
Tak jsem hrála. Každou neděli stejné písně - „Ó, jak jsi krásný“, „Blíž v tobě, Bože můj“, „Veliký jsi, Pane“. A pak se mi nemá vybavit pánské přirození v mysli, uchechtnu se...
Prsty mi tuhly od zimy, ale hrála jsem. Protože když jsem hrála dobře, maminka se usmála a tatínek mi po bohoslužbě řekl „dobře, Mary“.
To byla ta největší odměna, kterou jsem kdy dostala. Po bohoslužbě oběd u babičky, knedlo-vepřo-zelo nebo slepičí polévka s nudlemi.
Pak zpátky domů a odpolední nedělní škola. Já už jako „pomocnice“, učila jsem menší děti biblické příběhy.
Večer rodinná pobožnost, tátačetl, mamka zpívala, já hrála na klavír tiché akordy.
A pak spát. V deset nejpozději. Nikde v tom všem nebylo „užij si života“.
Nikde nebylo „zkus to, co tě baví“.
Nikde nebylo „směj se nahlas, tanči, běhej bosky po louce, zamiluj se tak, že ti srdce vyskočí z hrudi“.
Bylo jen „buď dobrá“.
Buď poslušná.
Buď čistá.
Najdi si muže, který miluje Pána.
Vdej se.
Měj děti.
A pak - teprve pak - budeš mít dovoleno být šťastná.
Ale jen tou správnou šťastí. Tou, kterou schvaluje sbor. Když mi bylo třináct, seděla jsem sama u toho klavíru po zkoušce.
Tiskla jsem pedál dolů a cítila vibrace až v břiše.
Nic jsem nedělala. Jen jsem seděla a nechala to tam být.
Pak jsem utekla do pokoje, zamkla se a plakala.
Protože jsem věděla - tohle je špatné.
Ale zároveň to bylo poprvé, co jsem cítila něco, co patřilo jen mně.
Něco, co se nedalo modlitbou uhasit. Tohle bylo to dětství.
Ne peklo. Ne mučení.
Jen nekonečná, milující, dusivá rutina.
Kde život byl něco, co se odkládá na později.
A právě zde se zrodila moje povaha. Být...Hodná, poslušná, sloužící...sumbisivní.
Ta neustála snaha potěšit svého pána. Být mu plně oddána, a sloužit jeho uspokojení.
