Poručík a Lízátko

Sejdeme se příští čtvrtek na lehčí večeři kolem Budějovické. Jsem Pavel 35/186cm, plavec. Jsem slušný chlápek, sice příjemný a vtipný ale takový ten typ co má problém na veřejnosti říct sprosťárnu. Navíc udržujeme vykání, co Ti přijde trochu úsměvné, ale nevadí, docela se bavíme. O cestování, o životě. Zmíním, že jsem koupil byt a potřebuji helfnout se zařizováním. Řekneš, že není možné dát jakoukoliv radu aniž by člověk viděl prostor. Nevadí, byt je za rohem, zaplatím a jdeme se na to podívat. Byt je čerstvě vymalován, koukáš jak to vypadá. Zrovna se nad něčím skláníš když Tě ten slušňák chytí zezadu za zadek a pevně říká: vrazím Ti ho do kundy až po koule. Cože? To tedy ne, rázně protestuješ, snažíš se setřást jeho ruce. Hodím Tě na postel, odněkud vytáhnu pouta a najednou máš ruce spoutané za zády. Postav se a nezlob, slyšíš. Co teď?

"V armádě jsem to dotáhl na poručíka. A proto Ti teď budu poroučet. Když budeš hodná, dostaneš gumového medvídka." řekl tónem, jakoby zrovna na pitomých medvídcích někomu záleželo. Jemu tedy možná jo, protože skutečně vytáhl pytlíček medvídků.
Za zády Ti chytil spoutané ruce. "Budeš mi říkat pane poručíku. Udělám z Tebe hodnou holku. Neposlušnost se tady trestá. Rozumíš?" hlas byl rázný a tvrdý, proto pouze přikývneš hlavou. Kdoví, třeba je to skutečný poručík. "Jak mám říkat tobě?" Druhou rukou Ti položil na ňadro. Cítíš nelibost, kroutíš se a nesměle říkáš "nech toho".
Ostře řekne "Tak a mám toho akorát dost. Asi si mě neslyšela. Zaprvé nechte toho PANE PORUČÍKU když už. Zadruhé hodné holky neodmlouvají. Teď Ti budu muset ukázat". V jeho hlase cítíš hněv. Pravou rukou Ti zvedl spoutané ruce výš, tím se dostáváš do předklonu. Druhou rukou Ti stáhl sukni a kalhotky. Chvilku zápasíte, ale dělá si s Tebou co chce a sukně se Ti plete v nohou. Končíš mu na klíně s nahou zadnicí. Plesk, dvakrát, třikrát. Cítíš dno ponížení a do očí se Ti derou slzy. Ještě dvakrát pleskne a je ticho. Vzdor a bezmoc Tě připraví o slova a chvilku jen tak ležíš, ať si teď dělá co chce, ty mu v tom rozhodně pomáhat nebudeš. Chytí Tě za bradu, kouká do očí a nečekaně mile říká: "Budu Ti říkat Lízátko, zkráceně Lízo a odteď budeš hodná holka, jo?" Přikývneš a pomůže Ti vstát.

"Líbíš se mi Lízo, ale nevím z kterého úhlu víc." Rozepíná Ti knoflíčky na blůzce. Raději se nebráníš. Přicházíš o podprsenku. "Postav se támhle k oknu, budu Tě malovat." Stoupneš si tam. Musí být po sedmé, venku už není tolik světla, snad dovnitř nikdo moc nevidí. Z brašny vytahuje zápisník a tužku.
"Vyšpul trochu prdelku" a levou nohu dej dopředu". Následuješ instrukce, malinko se usměje. "Super" říká a nevíš jestli potěšeně nebo pobaveně. Bez dalších řečí šáhne do pytlíku po medvídka a krmí Tě, ještě pořád máš ruce v poutech. Jahodový. Sedne si do křesla, soustředeně kreslí. Po pár minutách Tě přestane strnulá póza bavit, ale raději zůstáváš. Zvedne se z křesla, dostáváš pomerančového medvídka a pohlazení. "Klekni si." chvilku Tě šteluje a zas tužkou kreslí do notesu. Tentokrát vypadá jaksi nespokojeně, tužka čmárá tentokrát docela krátce.

Vstane a stroze přikáže "Vem ho do pusy". Rozepne poklopec a 18 centimetrů vykoukne na světlo. Erekce slušně funguje, jeho mužství Ti míří do obličeje a Ty váháš co teď.
Obě ruky Ti položí zezadu na hlavu a ten první pohyb vpřed udělá za Tebe. Rty objímají špičku penisu muži co ani pořádně neznáš, ale snažíš se. Chvilku cucáš, chvilku Ti zajíždí hlouběji a vypadá to, že je spokojený. Už mu stoprocentně stojí. Najednou ho vytáhne a říká "zůstaň Lízo". Šahá po dalším medvídku a klíči od pout. Máš citronového medvídka a volné ruce, ale chytí Tě za ně a vede k posteli. "Pokračuj Lízo". "Ano pane poručíku" slyšíš se a jdeš opět níže dělat svůj rytmický job. Jeho ruce máš na hlavě a tak nějak Ti pomáhají dělat orál hlouběji. Po chvilce Ti už seriózně šuká krk, ale netrvá to dlouho. Vytáhne ho a oddechuješ. Oba chvilku oddechujete.
Natáhne se ke stolku a bere KNÍŽKU. Tolik otazníků už jsi dlouho v očích neměla.

Podává Ti ji se slovy "Najdi stranu 65 a nahlas čti. Chci to jasně slyšet, každé slovo." No tyvole, to je ujeté, myslíš si. "Ano, pane poručíku" bereš knížku. Titulek hlásá "Degas vlastní rukou". Dostáváš dalšího medvídka, žvýkáš jej a listuješ. Vypadá to, že Degas byl malíř a "vlastní rukou" odkazuje na jeho korespondenci, ne masturbaci. Začneš číst "List Frohlichovi", snažíš se vyslovovat, nekomolit a vlastní hlas Ti přijde trochu cizí a situace absurdní. Poručík leží a zaujatě poslouchá jak nahlas čteš o životě malíře v New Yorku.
"V Americe se pohrdá Angličany víc než jsem předpokládal." čteš a poručík Tě pohladí na stehně. Koukneš se co se to děje a hned dostaneš instrukci "No čti, žádné pauzy". Přepneš do režimu čtečka, pokračuješ a i on pokračuje. Je příjemné cítit na sobě pevné mužská ruky které ví za čím jdou. Když doteky nabírají směr prsa, uhýbáš knížkou ať má volné pole. Pochopila jsi hru a nezaujaté čteš "Scotia, na níž jsem se plavil, je Anglická loď, rychlá a spolehlivá". Snažíš se nedat nic znát, ale bradavky Ti stojí. Jak Tě začne lízat, nejde dále do čtení nedávat vůbec žádné emoce a hlas se Ti trochu chvěje. Jsi krásně mokrá, pokračuješ ale dál. "Určitě se vrátím v lednu. Abych si cestu spestřil, chci se vrátit přes Havanu" vypráví Tvé rty zážitky malíře z roku 1872 když Tě poručík chytí za boky, přitáhne na kraj postele a klekne si mezi Tvá stehna. Jeho penis nasazený na Tvém vchodu. Hraješ hru dál a on taky. Čteš a on přiráží. Když začne závěrečný sprint a přiráží tak tvrdě a hluboko jak jen umí, písmenka se Ti roztancují před očima a místo čtení zpíváš píseň lásky - závěřečné áách musí být slyšet až k sousedům o tři patra níž.
Oddechujete. "Jsi hodná holka" říká a uvolněně se tomu celému smějete. Jdete do sprchy a pak si masírujete ručníkem záda. Chystáš se k odchodu a pomalu se loučíte. Dostáváš medvídka. "Můžu vidět tu kresbu"? Ptáš se. "Až příště, když splníš úkol. Pošlu Ti jej do SMSky". Odcházíš do poklidné večerní Prahy. Medvídek byl malinový.

PS. Co děláš příští čtvrtek?