Krásného Valentýna (soutěžní)

***
Níže vyprávěný příběh je smyšlený, nicméně něco málo si ze skutečných událostí vypůjčil. Nechť je někomu inspirací. ;-)
***

“Ahoj lásko,”

začetla jsem se do vzkazu, který na mě doma čekal místo Petra. “K letošnímu Valentýnu jsem pro Tebe přichystal drobný dárek, řekněme takové malé překvapení. Vzpomínáš na minulý rok?” Zasnila jsem se.

Minulý rok Petr také začal slovy: “Přichystal jsem si pro Tebe malé překvapení.” Bez předchozího varování či upozornění mě vzal do sauny. Do společné sauny. Sice se za svou postavu nemusím vůbec stydět, nicméně k exhibicionismu netíhnu (naopak jsem spíše stydlivá) a představa, že budu nahá ve společnosti dalších nahých lidí, hlavně mužů, mi byla nepohodlná. Jelikož jsem nechtěla Petrovi kazit radost, na jeho hru jsem přistoupila. V sauně tou dobou moc lidí nebylo, částečně se mi teké ulevilo, že tam nejsem jediná žena, na druhou stranu jsem tam byla jediná koukatelná žena. Snažila jsem se zakrývat, jak to šlo a nedívat se kolem sebe, přesto jsem na sobě cítila pohledy přítomných mužů, někteří dokonce bezostyšně vyhledávali místa, odkud na mě měli dobrý výhled. Cítila jsem se nesvá, díky Petrovi ale v bezpečí. Po sauně následovala soukromá vířivka a tu jsem si tedy užívala plnými doušky. Během koupele mi Petr říkal, jak moc je vzrušený z toho, jak jsem byla nahá mezi dalšími nahými muži, kteří se nemohli nabažit pohledem na nahé krásné tělo štíhlé pětadvacetileté dívky. Kdyby mohli, jistě by si rádi sáhli... Doma že si ho mnozí vyhoní s myšlenkami na mě. Šeptal mi do ouška takového nemravnůstky, až mě také dostal do varu. Došlo na sex, nádherně jsme se pomilovali přímo ve vířivce. Všechno příkoří ze sauny bylo zapomenuto. Od té doby saunu (a i vířivku) navštěvujeme celkem pravidelně.

Vrátila jsem se k úhlednému rukopisu, zvědavá, co si tentokrát Petr přichystal za překvapení. Sauna a hlavně vířivka, s milým zakončením, by se mi líbila. Přes týden jsme spolu sex neměli, což je u nás dosti neobvyklé, často bez sexu nevydržíme ani den. A jak si tělo zvykne a najednou nemá...

“Nyní Tě čeká dobrodružná a vzrušující výprava, na jejímž konci... Nebudu předbíhat, nechám nyní pracovat Tvou fantazii”. Povzdechla jsem, někde uvnitř jsem cítila slabé mravenčení. “Doufám, že vydržíš až do konce a celé si to užiješ minimálně jako já. Od teď máš přesně hodinu na to, aby ses vykoupala, upravila, jak potřebuješ a opustila byt. Nezapomeň, zvláště dnes máš být krásná, svůdná, sexy. Pro sebe, pro mě. Oděv jsem Ti nachystal v ložnici (sem můžeš vstoupit, až když budeš připravena se obléct a vyrazit). Na sebe si vem pouze to, co leží na posteli. Nic víc, nic méně. Máš nachystanou také kabelku s nezbytnými věcmi. Nic dalšího potřebovat nebudeš, také peníze i telefon nech doma. Vlastně, na část výpravy se Ti bude hodit řidičák, občanka a klíčky od auta. Neber si ani klíče od bytu, až budeš odcházet, prostě jen zabouchni. V autě najdeš další instrukce. Přeji krásného Valentýna.”

Uvědomila jsem si, že jsme během čtení zežmoulala červenou obálku, ve které byl vzkaz vložen. Ještě dvakrát jsem celý text přečetla. Prolínala se ve mně celá řada emocí - nervozita, zvědavost, pohybnosti, vzrušující napětí, strach z neznámého, sexuální touha. Zároveň vyplouvaly na povrch různé otázky, fantazie začala pracovat. Stop. Jedno jsem věděla jistě. Tu Petrovu hru budu hrát, ať to bude, co to bude. Věřím mu. A ta zvědavost. A zvyšující se sexuální napětí. Podívala jsem se na hodinky. Takže hodina.

Přípravu v koupelně jsem nepodcenila, vymydlila jsem se, oholila (dnešní výjimečná chvíle si zasloužila ještě zkrátit a zmenšit i ten již malý proužek ochlupení, co si nechávám), obličej vyzdobila výrazněji, než je u mě obvyklé. Celou dobu jsem cítila vzrušení z toho neznámého, co si na mě Petr dnes připravil. Na mysl mi přišla sauna, ale zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, co jsem holícím strojkem napáchala. Takřka holá před ostatními. Kupodivu to na mě mělo opačný efekt, než bych očekávala, což jsem přikládala svému vzrušení. Proč ne, nakonec vlastně třeba ani do sauny nepůjdeme. Sama jsem si nebyla jistá, zda tam chci či nikoli.

Hodina se blížila ke konci, byl čas se obléci a vyrazit. Oblečení bylo celou dobu také jedním velkým otazníkem. Co mi asi Petr přichystal? S napětím jsem vklouzla do ložnice. Zaražená v půlce místnosti jsem zrakem bloudila po posteli a hledala další a další části oblečení. Bez úspěchu. Přinesla jsem si vzkaz, abych se ujistila, že mám mít na sobě jen to, co naleznu na posteli. Na kraji ležely mé černé páskové lodičky, nad nimi černé samodržící punčochy (ty mé nebyly, vypadaly nově), bílá spodní souprava - kalhotky a podprsenka, můj červený podzimní kabátek. Nic dalšího zde neleželo. Ani pod přikrývkami ani pod polštáři. Přemítala jsem, zda jsem někde něco nepřehlédla, v textu, v posteli, ale nakonec dospěla k tomu, že Petr mě chce právě takto. Pouze v punčochách, spodním prádle a kabátku. To má být právě začátek mého valentýnského dobrodružství. Ale cožpak mohu takto vyjít na veřejnost?

Uvědomila jsem si zrychlený den, který jsem přisuzovala svému rozčilení. Nebo spíš zmatení. Nebo snad vzrušení? Představa, že jsem venku, pod svým kabátkem mám pouze spodní prádlo a vím o tom jenom já a Petr? Nakonec, půjde přeci jen o cestu do auta. Tam na mě bude jistě čekat můj miláček, když nic s sebou nebudu mít, budeme hned doma... Moment. Budu potřebovat řidičák. To znamená nějakou cestu. Petra někde naberu, pak zajedeme na nějaké skryté místečko a pomilujeme se v autě. To už jsme zažili a bylo to děsně rajcovní. Ucítila jsem, jak se mi to v klíně uvolňuje, atmosféra mě začala pohlcovat.

Pustila jsem se do oblékání. Kalhotky, podprsenka, punčochy. Samodržící punčochy jsem měla dosud na sobě jen párkrát. Tyto byly velice příjemné, heboučké, kupodivu na mých stehnech držely jak přibité. Levné nejspíš nebyly. Vklouzla jsem do lodiček, zapnula pásky kolem kotníků. Ještě jednou se ujistila, že žádné další svršky na posteli nejsou, v naději jsem se mrkla i pod, zda tam něco nezapadlo. Nezapadlo. Zbýval tedy již kabát, spíše kabátek. Otočila jsem se k zrcadlu, abych zhodnotila, zda takto mohu vůbec opustit byt. Před zrcadlem jsem se otáčela, zkoumala se ze všech stran. Kabátek mi sahal sotva do poloviny stehen. Dopnula jsem vrchní i spodní knoflík, které běžně nezapínám, zavázala opasek, čímž kabátek těsnění obemknul mé tělo a zvýraznil jeho tvar. Odrážel se na mně obraz atraktivní sexy mladé dámy, který jistě bude přitahovat množství hlavně pánských pohledů. Pravda, každý, kdo by mě viděl, by se ani nepodivil, usoudil by, že pod kabátkem mám další vrstvy, krátké šaty, minisukni, cokoli. Ale nic z toho nebylo, měla jsem pod ním jen spodní prádlo a připadala si jako nahá, obnažená, zranitelná. Ale také vyzývavá, něřestná, nemravná. Překvapilo mě, jaké vzrušení mi přináší představa, že se takto ocitnu mimo byt. Petr si mě povede a je my dva budeme vědět, co mám či spíše co nemám na sobě. Navíc při každém pohybu mě ne zrovna nejjemnější materiál hladil po těle způsobem, který jsem dosud neznala. Zvlhla jsem. Nebylo dalších pochyb, že bych se na cestu nevydala.

Z postele jsem sebrala připravenou kabelku, spíš bych měla říct kabelčičku. Bylo to mé snad nejmenší zavazadlo, které jsem občas využívala na plesy. Uvnitř byla rtěnka a stokoruna. Stříbrně blištivá kabelka kontrastovala s červění kabátku. Ke rtěnce jsem do kabelky přidala své doklady a klíčky od auta.

Když jsem se u dveří natahovala pro klíče, něco mě zarazilo. “Neber si ani klíče od bytu, až budeš odcházet, prostě jen zabouchni.” Tak to je! Až za sebou zabouchnu dveře, nebude už cesty zpět. Nebudu si to moct rozmyslet a předčasně své dobrodružství ukončit. Bez telefonu se Petrovi nedovolám, i tento způsob záchrany je pro mě zapovězený. Budu MUSET dojít na konec své cesty, ať se děje, co se děje. Dobře to měl vymyšlené. Abych učinila přítrž svému váhání, rychle jsem zabouchla za sebou dveře. Nohy se mi chvěly vzrušením i nervozitou a strachem zároveň, vlhkost se vpíjela do mých kalhotek.

Mým momentálním cílem bylo se co nejrychleji dostat do bezpečí auta, které jsme včera zaparkovali vedle domu. Během sestupování se schodů jsem poslouchala, zda se nikdo neobjeví, bála jsem se kohokoli potkat. Proč ale vlastně? Nikdo přeci nemůže nic poznat. Tato útěcha ale vůbec nepomáhala. Váhavě jsem vyklouzla ze vchodu, opustila jsem bezpečí domu, ocitla se na ulici. Všude bylo plno lidí, připadala jsem si jako nahá. Naštěstí se již šeřilo. Nekoukala jsem nalevo napravo a vydala se k autu. Na únor byl celkem teplý den, přesto by mi bylo v tomto odění nejspíš chladno, kdybych byla schopná cokoli vnímat. Cupitala jsem, co mi lodičky dovolovaly.

Na parkovišti na mě čekalo nemalé překvapení. NAŠE AUTO ZDE NEBYLO. Rozhlížela jsem se stále kolem a kolem, byla si jistá, že jsme včera zaparkovali právě tady. Došlo mi to. Proklela jsem v duchu Petra, zaplašila myšlenku na útěk, stejně nebylo kam, a vydala se na hledat naše auto, drahým zřejmě přeparkované. Neubránila jsem se úsměvu. Věřila jsem, že se Petr také baví. Blesklo mi hlavou podezření, zda mě odněkud nepozoruje. Ta myšlenka přiložila na ohýnek mého vzrušení. Poprvé od doby, kdy jsem vyšla, jsem se pořádně rozhlédla kolem. Hodně lidí ubírající se různými směry, známá tvář nikde, nepočítám-li pár sousedů. Rozhodla jsem se obejít blok domu zprava. Má chůze byla tentokrát pomalejší, pátrala jsem zrakem po našem stříbrném fordíku. Míjelo mě množství chodců a já ne a ne si zvyknout, stále jsem se cítila velice trapně, jako bych měla napsáno na čele “pod kabátkem mám jen spodní prádlo”. Dával se do mě i chlad. Cítila jsem se bezmocně, trochu jsem měla i vztek, ale vzrušení mě neopouštělo.

Obešla jsem celý blok, na auto však nenarazila. “Dobrý den”, pozdravili mě sousedé, asi padesátiletý pár s pejskem. Málem jsem jim ani neodpověděla, jak jsem byla zaskočena.

Auto jsem nalezla na protějším velkém parkovišti, naštěstí hned na kraji. Usadila se uvnitř a hluboce si oddechla. Na jednu stranu na mě dolehlo mírné zklamání, že tu není Petr (doufala jsem, že čeká na mě v autě a pozoruje, jak jej hledám), na stranu druhou jsem byla zvědavá, co všechno si na mě ještě připravil. Nemůžu říct, že by mě ta hra nezačínala bavit. Co ale teď? Nikde žádné viditelné vodítko co dál, až v kaslíku. Červená obálka, v ní list papíru s názvem jednoho obchodního centra. Na druhé straně číslo “112” a “požární hydrant”. Nákupní centrum bylo jasné, ale co to číslo? Že by číslo stání v podzemní garáži? A ten “požární hydrant”? Automaticky jsem nastartovala, chtěla se rozjet, ale ihned dupla na brzdu. On mě chce dostat do nákupního centra! Takto jak jsem?! To přece nemůže myslet vážně! Nemůže mě poslat mezi lidi! “Nepanikař,” uklidňovala jsem se. Určitě bude na stodvanáctce čekat, nasedne a pojedeme domů či někam do soukromí. Zasnila jsem se, představovala si, jak rozepíná knoflíčky kabátu a postupně se mu odhaluje pohled na mé tělo, sahá mi na bříško, hladí po stehnech... Mé kalhotky byly celkem dost mokré. Sundala jsem nohu z brzdy a rozjela se vstříc dalšímu dobrodružství.

Cesta k obchodnímu centru mi trvala přibližně 20 minut. Asi nemusím uvádět, co všechno se mi honilo hlavou, jaké pocity jsem prožívala, a to i ve svém klíně. Zkusila jsem jsou teorii s parkovacím místem (nic jiného mě hlavně nenapadlo). 112 bylo obsazené, zaparkovala na nejbližším volném.. Petr nikde neviděla. Co dál? Kaslík ani jiné místo v autě žádné další pokyny nevydal. Pátrala jsem zrakem kolem místa 112 - požární hydrant! Ne, Petr ne, ale další instrukce. O minutku později jsem byla zpět v autě, v třesoucích se rukách svírala červenou obálku.

“Ahoj Lásko,” lehké šimrání v bříšku, “jak si užíváš dárek k Valentýnu? Jsem rád, že jsi zvládla první část přichystaného dobrodružství. Věděl jsem, že si po svém dárku půjdeš. Vzrušuje Tě? Vzrušuje Tě, že na veřejnosti, ač tajně, děláme takové nemravůstky, o kterých víme jenom my dva? Jenom my dva víme, co tvůj kabátek skrývá. Mě to vzrušuje moc a věřím, že i ty máš už minimálně mokré kalhotky. Vím, jak se lehko dokážeš vzrušit a jak dokážeš téct. Máš chuť si tam sáhnout? Jistě že máš. Zajet rukou pod kabátek, hladit se. Moc rád bych Tě u toho pozoroval, třeba okýnkem auta,” ruce se mi chvěly vzrušením, dole mi to vřelo, úplně jsem zapomněla, kde jsem, opravdu jsem měla neskutečnou chuť si tam sáhnout, ještě lépe, aby mi tam sáhl on, “ale všechno má svůj čas. Naše dobrodružství ještě nekončí. Pokračuj tedy dále podle mých pokynů a užívej si svůj dárek až do konce. Ostatně, nic jiného Ti vlastně už ani nezbývá, což jistě chápeš, ty moje malá zlobivá nemravná holčičko.” Ještě že jsem seděla, jinak by se mi snad podlomila koleny. Nevěřila bych, jakou silou na mě tato slova zapůsobí. Chvilkový vztek za ten náznak vydírání nahradilo neskutečné vzrušení. “Čti pozorně, co nyní uděláš. Pootevřeš okno u auta. Tvé doklady i tento dopis necháš uvnitř (schováš do schránky), vystoupíš, kabelku vezmeš s sebou (ve dveřích je voda, můžeš se napít). Zamkneš auto a klíčky vhodíš pootevřeným okénkem do zamčeného auta. V prvním patře je knihkupectví. Hledej E. L. James. Líbám Tě. Krásného Valentýna. PS: Uvolni se, lásko. Rozepni jeden vrchní a jeden spodní knoflík, vím, že jsi upnutá, jak to jen jde. :)”

Seděla jsem jako přibitá. Čekala jsem ledaco, ale tohle? Mám chodit tak jak jsem v obchodním centru plném lidí? Jistě, jako fantazie je to moc vzrušující, ale realita? Uvědomila jsem si mokro mezi nohama. Vlastně realita, co se týká vzrušení, se o tolik neliší. Ale je mnohem rizikovější. Sváděla jsem vnitřní boj, co dělat, přiznám se, že mě napadlo to vzdát, dojet k někomu známému, půjčit si telefon a vše ukončit. Ale byly to jen marné snahy jedné z mých vnitřních částí oddálit čas, než vylezu z auta a vhodím do něj oknem klíčky. Ve skutečnosti jsem byla rozhodnutá.

Vystoupila jsem z výtahu, přede mnou se otevřely prostory nákupního centra. Vstoupila jsem do davu. Odhodlaná, nervózní, vzrušená. Věděla jsem, že tu někde je Petr, že mě možná už pozoruje. To bylo, krom jiného, hlavním motorem mého vzrušení. A mé motivace tohle všechno dělat. Byla jsem si vědoma svých fyzických předností, myslím tím krásy mladého těla štíhlého těla. V upnutém elegantně střiženém kabátku, černých punčochách a páskových lodičkách jsem vypadala velice atraktivně a sexy. Tato kombinace samozřejmě přitahovala pohledy mnohých mužů. Už jsem uvedla, že nejsem žádná exhibicionistka, ale snad každou ženu potěší, když je její krása oceněna, když má světu co ukázat. Zmiňované navštěvování společné sauny jsem si nakonec celkem užívala (díky Petrovi) i jiným způsobem než jen zdravotním. Staly se součástí - jakousi předehrou - našich erotických hrátek. Petrovi se líbí, když vypadám atraktivně, když po mě jiní muži hází očkem. Rajcuje ho, když mě v sauně pokradmu okukují nahou. Když pak máme sex, často si dělá srandu, že je někdy vyzve, aby si na mě sáhli, vyzkoušeli pevnost mých prsou a hebkost klína. Ty jeho řeči mě vždy rozrajcují, div nepřivedou k šílenství. A teď jdu nákupním centrem, ve spodním prádle, zahalená jen v kabátku, odhodlána dokončit celé připravené dobrodružství, možno říct, jednu velkou erotickou hru na veřejnosti, kterou hrajeme jenom my dva. Mokré kalhotky mě studily.

Šla jsem sice odhodlána, ale nebyla si jistá kam. Knihkupectví v prvním patře, nějaký E. L. James. To jméno mi nic neříkalo. První patro znamenalo dopravu po jezdících schodech, což znamenalo ocitnutí se ve zhuštěném davu. Taková blízkost lidí ve mě vyvolávala další divoké pocity. Doufala jsem, že parfém zvládá přebít vůni vzrušení.

V prvním patře skutečně bylo knihkupectví. James. Co psal? Detektivky? Romány? Sci-fi? Bezmocně jsem bloumala mezi regály.

“Mohu vám s něčím pomoci?” překvapil mě hlas mladého prodavače.
“Ne, děkuji,” vyhrkla jsem automaticky a chtěla se vzdálit. “Vláá-stně ano. Sháním něco od autora, Jamese. E. L. James, myslím,” dodala jsem. Musela jsem vypadat dost zmateně (což jsem i byla). Muž se zasmál.
“Máme. Samozřejmě,” vyrazil do zadních prostor obchodu, pokynul, ať jej následuji. “Ale není to autor, je to autorka,” poučoval mě cestou. “ A píše, hm, velice zajímavé romány. Významně na mě zamrkal. “Zajímavé čtení, ne pro každého.” Pomyslela jsem si, že mě opravdu čeká zajímavé čtení a rozhodně ne pro každého, pokud - jak jsem předpokládala - v nějaké z knih naleznu další instrukce od Petra.

“Voalá, tak tady to je,” rozmáchl se rukou. Oči mi nejprve padly na nápis Beletrie pro dospělé, pod ním menší cedulka Erotické. Cítila jsem, jak se mi hrne červeň do tváří. Já husa, pomyslela jsem si, když jsem pohlédla směrem, kterým naznačovala prodavačova paže. Samozřejmě! Jak jsem mohla zapomenout? Padesát odstínů šedi, Padesát odstínů temnoty a další erotické tituly, kterých byly svého času plná média. Nic z toho jsem nečetla, ale Petr mi sliboval, že se někdy podíváme na natočené filmy, třeba se něčemu přiučímě. Více krve se mi do tváří už nemohlo vejít, cítila jsem, jak mi hoří.

“Jo, ehm,” knedlík se mi usadil v krku. “Jo, ehm, děkuji.” Prodavač ještě chvíli stál, zřejmě se bavil mými rozpaky. A jistě také využíval příležitosti pokochat se pohledem na sexy mladou dívku.
“Fajn, prosím. Kdyby něco, budu k dispozici.” Vzdálil se. Ulevilo se mi. Částečně.

Vzdychla jsem, při pohledu na tu řadu knih, kterou budu muset prohledat. To toho musela napsat tolik? No nic, s chutí do toho a půl je hotovo. Nejprve jsem pečlivě obhlédla všechny knihy zrakem, doufala, že třeba uvidím náznak, kam sáhnout. Kdepak. Začala jsem brát jednu knihu po druhé a listovat jimi. Bylo mi velice trapně. Mladá dáma, v obchodě plném lidí, bere jednu erotickou knihu (navíc se specifickou tematikou) za druhou a prohlíží si je.

Měla jsem v ruce asi šestou, když ke mně opět přistoupil prodavač, který celou dobu bloumal jakoby náhodou kolem mě. Pravděpodobně mě stále šmíroval. Snažila jsem se ho ignorovat, ale moc to nešlo. Znervózňoval mě. Znervózňoval mě, ale takovým zvláštním způsobem. Kdyby tak věděl... Ale já vím. A Petr ví! Ďáblice ve mně jako by vystrčila růžek.
“Chtěla byste nějakou z nich doporučit? Četl jsem je všechny, velice vzrušující čtení.” Natáhl se do police pro jednu z knih. Modlila jsem se, aby netrefil tu se vzkazem. “Pokud jste žádnou ještě nečetla, začněte s touto. Je první v sérii.” Nabízel mi knihu, ale nedokázal udržel pohled, který mu zabloudil do výstřihu mého kabátku. Rozepnutý knoflíček nabízel pohled na část mého jinak ničím nekrytého hrudníku.
“Děkuji, podívám se,” natáhla jsem ruku. “Víte, chci to pro kamarádku.” Byla to ta největší blbost, jakou jsem mohla vypustit z úst.
“Samozřejmě,” prodavači cukaly koutky. Ve mně se proháněla bouřka, o které nemohl tušit.

Jakmile se prodavač vzdálil, zahájila jsem další pátrání, které vyústilo v úspěch. Nedočkavě jsem sáhla do obálky pro list papíru, dychtivě se dala do čtení.

“Šikulka. Nyní uděláš něco hodně odvážného. Jsem si jistý, že to zvládneš ty moje nemravná holčičko. A pokud budeš zlobit, naplácám ti na zadeček. Buď tedy poslušná a udělej následující. Sundej si kalhotky, ano, čteš dobře. SUNDEJ SI KALHOTKY, zde v knihkupectví. Pokud jsi obchod opustila, opět se do něj vrať. Vím, že už jsi je zašpinila, v takových tě tu chodit nenechám. To hodné holčičky nedělají. Rtěnkou na kalhotky nakresli srdíčko a dovnitř vepiš své iniciály, pak je polož na knihy Jamesové a opusť knihkupectví. Další pokyny nalezneš o patro výš v prodejně oděvů s velkým červeným logem nad výlohou pod lavicí jedné z převlékacích kabinek. Cestou si můžeš koupit vodu na svlažení a stavit na toaletě. Ať tě ale ani nenapadne si s ní hrát! ANI SE JÍ NEDOTKNEŠ! Tento dopis roztrhej a vyhoď. Krásného Valentýna, lásko. PS: Jako bych cítil vůni Tvé nadržené kundičky. Moc se na ní těším.”

Nohy mi začaly vypovídat službu, nutně jsem se potřebovala posadit. Celé to bylo tak neskutečné. Neskutečný mi připadal první Petrův vzkaz. Neskutečný mi připadalo, že jsem se vůbec do toho překvapení “pustila”. Neskutečné mi připadalo, že jsem se dostala až sem. Neskutečné mi připadalo, že si mám stáhnout v plné knihovně lidí kalhotky a dále se pohybovat se po obchodním centru zahalená jen svým kabátkem (a vlastně podprsenkou, abych byla spravedlivá). Neskutečný mi připadal způsob, jakým Petr psal a jaká slova používal. A hlavně neskutečné mi připadalo to, jak děsně mě to všechno vzrušovalo.

“Tak pojď, ty jedna nemravná holčičko, kalhotky dolů,” říkala jsem si poté, co jsem to trochu zpracovala. Technicky to nakonec bylo celkem snadné a rychlé, stačilo si vybrat šikovné kryté místo, psychicky to bylo poněkud horší. Ale poprala jsem se s tím, co mi také zbývalo? Samozřejmě mě napadlo, že bych si mohla tohle všechno ušetřit, jít prostě po dalších instrukcí bez plnění úkolů, ale nechtěla jsem Petrovi kazit hru. Ani sobě, zvláště když už byla tak hezky rozehraná a já tak hezky rozparáděná. Také, na rozdíl od prvních minut venku, jsem se ve svém kabátku cítila již o něco bezpečněji.

Kalhotky, které jsem držela v ruce, byly mým vzrušením opravdu hodně poznamenané. V rozkroku zažloutlé, vlhké, linula se z nich moc příjemná vůně. Pečlivě jsem hlídala, abych nebyla nikým, hlavně prodavačem, překvapena, a rychle jsem podle instrukcí nakreslila rtěnkou na zadní stranu srdíčko a do něj vepsala své iniciály “D.P.” Když jsem se s nimi vracela do sekce erotické literatury, abych je odložila na knihy Jamesové, představovala jsem si, kdo je asi nalezne a jak bude reagovat. Žena pravděpodobně nijak. Když pozná, o co se jedná, odvrátí se a bude dělat, že nic neviděla. Tak bych se zachovala já. Ale co muži? Až najdou dámské bílé kalhotky s obtiskem jejich vzrušené tekoucí kundičky, voňavé, s iniciály v srdíčku? Co si pomyslí? Co s kalhotkami udělají? Nechají si je? Čuchnou si k nim? Vzruší je má vůně? Budou se nad nimi uspokojovat? Skropí je svým semenem a smíchají se tak naše šťávičky? Byly to šílené myšlenky!

Tichým pohledem a bušícím srdcem jsem se rozloučila s kalhotkami ležícími na knihách. Někdo nalezne také svůj dárek k Valentýnu. Pravděpodobně to bude asi ten prodavač, ale kdo ví. Uvědomila jsem si vlhko na svých stehnech. Nebylo zde nic, co zadržovalo mou pramenící studánku. Tohle jsem nikdy předtím ještě nezažila. Stále je co poznávat a čím se nechat překvapovat.

“Nakonec jste si nevybrala?” Otázka prodavače mě přivedla zpět na zem. Zřejmě jsem na něj zírala, jako bych spadla z Marzu, protože se mu pomalu vytratil úsměv.
“É, ne. Děkuji. Na shledanou.” Tváře mi hořely.
“Na shledanou, přijďte zas.” Úsměv se mu vrátil. To jediné jsem věděla: této prodejně se budu širokým obloukem vyhýbat.

Proplouvala jsem davem a připadala si jako v polosnu. Jako bych byla náměsíčná. Velice nadržená náměsíčná. Pozoruje mě Petr? Je vzrušený stejně jako já? Tuší, co se mnou ta jeho hra dělá? Nákup vody jsem vynechala, neměla jsem chuť s kýmkoli komunikovat, kroky mě vedly přímo na toalety, kde se i napiji, a rozhodně opláchnu i obličej. ANI SE JÍ NEDOTKNEŠ! Znamená to snad, že se nemám ani utírat? Ale to bych se jí dotkla...

Napití ani opláchnutí obličeje vůbec nepomohlo. Že jsem se neutřela mělo naopak “svůj” účinek. Nemravná zlobivá holčička. Kapičky na vnitřních stehnech pravděpodobně nebyly již jen od vzrušení.

Červené logo se mi ukázalo po asi deseti nekonečných minutách. Po příchodu do prodejny jsem začala pohledem pátrat po převlékacích kabinkách. Byly zde tři, přesně na nejvzdálenější straně prodejny, ale tak to většinou bývá.

“Slečna Daniela?”, v úleku jsem obrátila hlavu za neznámým hlasem. Kvapně se ke mně blížila prodavačka zhruba mého věku. “Blond vlasy, červený kabát, stříbrná kabelka, vy musíte být Daniela, že ano.” Zastavila se kousek ode mě.
“Á-no, ale nerozumím...” Byla jsem opravdu zaskočena.
“Mám pro vás balíček od vašeho přítele,” za slovo „přítele“ posadila otazník a výmluvně zvedla ramena, “prý budete vědět. Natáhla ke mně ruku s malým balíčkem zabaleným v červeném papíru. Musela jsem se usmát nad Petrovo vynalézavostí. A že si zrovna vybral takovou hezkou prodavačku. Hluboký nádech a výdech mi pomohl ukotvit se na zemi, nepotřebovala jsem vypadat rozhozená. Tělo pochopitelně reagovalo jinak, než má mysl, v rovnováze jsem rozhodně nebyla.
“Ach ano, samozřejmě, děkuji.” Následoval pokus o milý úsměv na oplátku.
“Není zač.” Prodavačka se šla věnovat svým věcem.

Balíček byl malý, měkký, ne, dopis či vzkaz v něm být nemohl. Rozbalit jej zde jsem si netroufla, budu se držet pokynů. Abych nebyla moc nápadná, procházela jsem prodejnou a jako by si prohlížela hadříky, pomalu se ale blížila ke kabinkám. Byly zde čtyři. Co teď? Nemohu je jen tak začít prohledávat. Navíc dvě byly obsazené.

Vzala jsem jakési triko, které mi první padlo do ruky a zmizela s ním ve volné kabince. Pod lavicí nic. Svůj trik jsem musela dvakrát zopakovat, než jsem pod lavicí nahmátla malou krabičku. Samozřejmě to nešlo tak rychle a hladce. Abych nebudila pozornost, vždy jsem vrátila hadříky zpět, chvíli dělala, že vybírám další, zároveň čekala, až bude volná kabinka, v níž jsem dosud nebyla. Tam jsem strávila společně s těmi všemi mými myšlenkami a pocity nějakou dobu, aby vypadalo, že si zkouším vybrané věci.

Krabička byla stylově červená. Usadila jsem se na lavici, dychtivě ji otevřela. Složený list papíru a nějaký mobil?

“Jaké to je procházet se mezi lidmi takto nestydatě s holou obnaženou pičkou pod kabátkem? Jsem si jist, že už je jako močál, jen ten pach bude o něco příjemnější. Těším se, až se do něj zabořím. ;-) Také by mě zajímalo, jak na tom byly kalhotky, které jsi pro někoho zanechala v knihovně. Jistě byly řádně označkované a vonící. Přemýšlela jsi jako já, kdo je asi tak najde a co s nimi bude dělat? Nyní ale pojďme dále.
Předpokládám, že jsi obdržela jeden z mých dárků. Pokud ne, zajdi na nejmladší prodavačkou, sděl i své jméno, ona už bude vědět. Pak se vrať a pokračuj ve čtení.

Svleč si kabátek, svleč si podprsenku, kabátek si opět obleč, ale nezapínej jej ani nezavazuj. TEĎ HNED!” Podprsenka se ocitla na věšáku vedle jakéhosi svetříku, který jsem si přinesla jako na zkoušení. Kabát byl opět na mně.

“Podívej se na sebe do zrcadla, no není to krásný pohled? Nemyslíš, že je škoda si jej nechat pouze pro sebe? Neboj, podělíš se. ;-) Vezmi mobil, je v něm nastavena aplikace na focení. Chci, aby ses nyní vyfotila, tak aby se na fotku vešlo z tebe co nejvíce. VYFOŤ SE TEĎ HNED.”

Nečekala bych, že mé vzrušení může ještě vůbec růst. Vědět, že se budu polonahá fotit v převlékací kabince, nikdo by mě z domu nedostal. Ale vzhledem k tomu, co se poslední hodinu dělo... Co pak bylo nějaké focení? (No, bylo, a to hodně - rozhodně pro mou psychiku.) Mobil se spustil do režimu focení. Naaranžovala jsem se tak, aby límce rozepnutého kabátku těsně zakrývaly bradavky; rozkrok zahalit nešel, alespoň jsem se postavila trochu bokem, cudně pokrčila přední nohu. Titěrný proužek ochlupení byl vidět. Vyfoceno.

“Nyní potvrď odeslání fotografie, moc se na ní už těším.” Opět jsem musela uznat, že to má vše krásně vymyšlené. Fotku jsem mu poslala velice ráda, obzvláště nyní jsem měla chuť ho provokovat, ať si také řádně užije své vzrušení.

“Říkám si, jaké by asi bylo, kdybys svou další cestu absolvovala takto - s rozepnutým kabátkem. Mnozí by jistě byly potěšeni pohledem na tebe. Co ty a tvá fantazie na to?” Ta představa vyvolala velice bouřlivou a vlhkou reakci. Málem jsem se zapomněla a sáhla si rukou mezi nohy. Ale doopravdy by mě takto z kabinky nikdo ven nedostal.

“Neboj, to Tě nečeká. Alespoň ne dnes. Teď ale odlož zcela kabát, na chvíli jej nebudeš potřebovat. TEĎ. Hodná holčička. Perverzní holčička. Uvědomuješ si, že v obchodě je plno lidí a že Tě může kdykoli někdo překvapit?” Byla to pravda! Měla jsem zatměno a tohle mi nedošlo. Nyní jsem měla ale pocit, jako by se každou vteřinu měl odsunout závěs. Také jsem si uvědomila hluk prodejny a hlasy všude kolem.

“Vyfoť se pro mě. TEĎ HNED. Stejně jako předtím fotku odešli. Na závěr ještě jedno focení. Nyní ale chci, aby sis rtěnkou na břicho napsala FOR USE. (Pozor na zrcadlové psaní).”

Všechno to focení bylo ohromně vzrušující. Nápis “for use” to navíc posouval ještě dál. Dělal ze mě jakousi kurvičku, která je k použití. Petr brnkal na velice zvláštní strunu. Můj strach z odhalení ještě vzrostl (že jsem nahá v kabince by snad nikoho moc nepřekvapilo, ale s tím červeným nápisem?).

“Nyní konečně k balíčku, který jsi obdržela od prodavačky. Pokud jsi to dosud neudělala, rozbal jej. Obleč na sebe to, co tam je a jak to je. Můžeš si zapnout kabátek, ale opět jen 3 knoflíky. Či méně, chceš-li. Vše ostatní: telefon, tento dopis, obal, vlož do krabičky, tu schovej opět pod lavici. Můžeš opustit kabinku i obchod. Další instrukce nalezneš v přízemí, hledej květináč uprostřed kruhu laviček, kousek od kavárny. Abych nezapomněl, podprsenku již dnes nebudeš potřebovat, nech ji zde v kabince. Krásného Valentýna, holčičko k použití.”

Úhledně zabalený balíček, který jsem stihla již poněkud pomuchlat, mi vydal červené kalhotky. Abych byla přesná, červená tanga. Látky na nich moc nebylo, ale co bylo zajímavé, byl tvrdý váleček všitý, celkem narychlo a neodborně, do zdvojené látky v oblasti rozkroku. Se zvědavostí jsem je na sebe navlékla. Tanga byla menší, než bych potřebovala, jejich látka (pevná a pružná) se mi zařízla mezi půlky a samozřejmě i mezi pysky, mezi které se tlačil i ten všitý váleček. Tak nějak jsem si nedovedla, jak se v tom budu pohybovat. Těsně u kabinky se ozvaly nějaké hlasy, dále jsem neotálela a hodila na sebe kabát. Dle pokynů jsem vše zabalila do krabičky a schovala pod lavici. Snad to nikdo nenajde, jsou tam mé fotky! Sbohem, mám podprsenko. Jak dlouho tady asi budeš viset? Kolik lidí tě uvidí? Budou si říkat, co za dámu jí tady mohlo zapomenout? Teď rychle zmizet z prodejny, nejprve ale vrátit svetřík.

Odhodlaně jsem vyrazila z kabinky, ale již první kroky mi mé pocity dávaly dost najevo, že jednoduché to mít rozhodně nebudu. Jednak jsem se z jakéhosi bezpečí ocitla najednou mezi lidmi. Jako bych se ocitla na osvětleném pódiu. Pak ty kalhotky! Dost se zařezávaly a váleček při každém kroku dráždil můj už takhle roztoužený klín. V neposlední řadě se hrubá látka kabátku třela o bradavky, které se okamžitě ztopořily a vysílaly do těla slastné pocity, podobné těm, jaké se šířily z klína. Musela jsem zhluboka dýchat.

“Haló, haló, slečno, slečno Danielo,” zastavil mě hlas, když jsem už už byla ve dveřích. “Počkejte, prosím.” Prodavačka, která mi při příchodu předala balíček, ke mně chvátala. “Ty kalhotky nejsou zaplacené. Mladý pán říkal, že se prý rozhodnete, zda si je vezmete či ne a případně zaplatíte. Stojí 250,- korun.”

Zajímalo by mě, jak vypadal následujících pár okamžiků můj výraz. Mohla by to vypovědět pouze ona, pouze prodavačka toho byla svědkem.
“Já já já,” snažila jsem se získat čas, jelikož jsem vůbec nevěděla, co říct. Já ho zabiju, křičela jsem v duchu. Uvízla jsem v bezvýchodné situaci. Zaplatit nemohu, tolik peněz u sebe nemám. Vrátit kalhotky? To nešlo, když jsem je měla na sobě. Přece jí neřeknu, pardón, já si je jdu sundat. Prodavačka nejistě krabatila obočí, zřejmě i ona zaskočena mým výrazem.
“Víte, asi jsme se s přítelem špatně dohodly. Myslela jsem, že je zaplatil,” hrála jsem o čas, ale stále nevěděla, jak z té trapné situace ven.
“Ne ne, kdepak. Placené určitě nejsou.”
“Aha, s tím jsem nepočítala. Promiňte. Víte, já u sebe tolik peněz nemám.” Přešlapovala jsem na místě jako přistižená školačka. Zlobivá holčička, přišlo my na mysl. Obočí prodavačky mluvilo za její ústa. Říkalo, ať tedy kalhotky vrátím a bude vše v pořádku.
“Je mi to strašně trapné, ale mám u sebe jen stovku. A,” nádech výdech, “vrátit vám je také už nemůžu.” Naznačila jsem očima ke svému rozkroku, tváře opět v jednom ohni. Trapas trapas trapas. Prodavačka otevřela ústa, že něco řekne, ale zase je zavřela. Pochopila. Dotaz vzneslo obočí.
“Bylo by možné se nějak domluvit? Dám vám tu stovku, zbytek vám přinesu zítra. Klidně si zapište mé jméno a adresu, dám vám klidně i telefonní číslo.” Právě jsem strčila svou hlavu do oprátky. Dosud jsem zde vystupovala zcela anonymně, teď takový trapas, a ještě jsem nabídla odhalit svou totožnost. Ale nic lepšího mě v daném okamžiku nenapadlo.
Slečna na mě chvíli koukala, pak se jí koutky roztáhly do úsměvu. “Asi bychom se tak mohly domluvit, co mám s vámi dělat. Pojďte se mnou.”

Následovala jsem ji, jako když jde kravka na porážku. Alespoň tak jsem si připadala. Zaříznuté kalhotky, drážděné bradavky tomu všemu dávaly punc. Prodavačka věděla, že v balíčku byla tanga. Také věděla, že je nyní mám na sobě. A jelikož nemám žádná zavazadla krom malinké kabelky, muselo jí dojít, že jsem přišla bez kalhotek. A co si dovtípí, až prodavačky naleznou po zavření v kabince podprsenku? Dovtípí si ještě, že jsem pod kabátkem jinak úplně nahá? A téhle osobě jsem se chystala dát mé osobní údaje včetně telefonního čísla, navíc sem zítra půjdu uhradit svůj dluh. Zlobivá holčička. Nemravná holčička. Jak ze mě opadl prvotní šok a stres, začala jsem si uvědomovat opět své vzrušení. Celá ta situace mi přišla děsně rajcovní. Tohle načapání, odhalení cizí osobou bylo tak ponižující, ale zároveň nesmírně vzrušující. Co se to ve mě odehrává? Co se to probouzí? Napadlo mě, zda mě Petr v této choulostivé situaci odněkud nesleduje. Pokud ano, rozhodně se musí bavit. Pomsta bude sladká.

“Tedy vaše jméno, prosím,” prodavačka byla připravena zapisovat.
“Pokorná. Daniela Pokorná.” Hlas se mi chvěl, nohy se mi chvěly. Nadiktovala jsem adresu.
“Můžete mi půjčit nějaký doklad? Občanku, řidičák, průkazku mhd.” Zavrtěla jsem hlavou a výmluvně pokrčila rameny. Prodavačka vzdychla. “Pokud mi to nedonesete, budu náhrady muset uhradit ze svého.” Ujistila jsem ji, že se nemusí bát, že jí přinesu ještě velikou čokoládu. Zapsala si telefonní kontakt. “Toto je číslo na mě, kdyby něco.” Útržek papíru jsem strčila do kapsy kabátku.

Prodejnu jsem opouštěla s mokrýma kalhotkama. Ani tyto nové nevydržely dlouho suché. Díky právě prožitým událostem jsem málem zapomněla, kam mám dále jít. Vybavila se mi kavárna, lavičky, květináč, přízemí. Cesta mi zabrala pár minut. Kolem laviček byl celkem ruch, lavičky byly z velké části obsazené. Nenápadně jsem je obkroužila, pečlivě zkoumala velký květináč se zelení, který byl umístěn uprostřed kruhu laviček. Došlo mi, že nalézt zde vzkaz nebude vůbec jednoduché. Zvažovala jsem možnosti. Přelézt lavičky nepřicházelo v úvahu. Kroužit stále dokola a hledat, to budu vzbuzovat moc pozornosti. Usedla jsem na volné místo, po chvilce se natočila a začala pátrat zrakem po červené obálce. Z této strany nic nebylo. Nejspíš. Po chvilce jsem vstala, abych se prošla a pak se usadila z jiné strany. Byla jsem přesvědčena, že odněkud mě pozoruje Petr, ale centrum bylo rozlehlé a všude tolik lidí, že nebyla šance jej najít. Klidně mohl mít pozorovatelnu ve vyšším patře.

Ani z dalšího místa se mi nepodařilo vzkaz objevit. Byla jsem nervózní, jak se mi to tu protahovalo. Navzdory všemu, vzrušení neustupovalo, bylo umocňováno zařízlými kalhotkami, tou věcí tlačící na můj klín, drážděnými bradavkami, a všemi těmi pocity, od nervozity, přes strach z objevení, ponížení. Kdyby ti všichni muži, kteří mi věnovali pohled, věděli... Ale Petr ví. A on mě vidí, on tu někde je. Na mysli mi vytanuly Petrovo řádky: “Říkám si, jaké by asi bylo, kdybys svou další cestu absolvovala takto, s rozepnutým kabátkem. Mnozí by jistě byly potěšeni pohledem na tebe. Co ty a tvá fantazie na to?” Představa, že mám teď rozepnutý kabátek a všichni mohou vidět, co je pod ním, mě poslala na lavičku.

Po vydýchání jsem se otočila ke květináči. Mám ho! Cíp červeného papírku vykukoval z dřevěného lemování květináče. Nalezení byla jedna věc, druhá dostat jej. Buď bych musela přelézt lavičku, nebo si na ní kleknout a hodně se natáhnout. A to by znamenalo zaujmout polohu, kterou se mi rozhodně tady a teď zaujímat nechtělo. Minuty ubíhaly a já sbírala odvahu k činu. Ano, udělám to, co mi zbývá. Až bude méně lidí. Až nebude vedle mě nikdo sedět, až... Těch až bylo mnoho. Stiskla jsem zuby. Teď nebo nikdy. Klekla jsem, natáhla se ke květináči, čímž jsem vyšpulila zadeček do prostoru. V tom to přišlo.

Vyjekla jsem úlekem a rychle se stáhla do kleku na kolenou, pootočená. Zprvu jsem myslela, že mi někdo zabořil zezadu ruku mezi nohy. Co se stalo? Co se děje? V klíně mi to vřelo, burácelo. Ozývalo se slabounké bzzzzzz. Přestalo to. A zase. Bzzz doprovázené vibracemi v mém klíně. Stop. Došlo mi, co je ten váleček všitý do kalhotek. A došlo mi, že Petr tu někde je. A ne daleko.

Opět jsem zatnula zuby, teď už mě nic nezastaví. Svět kolem, jako by zmizel. Zmizela i partička teenagerů, která seděla hned vedle. Nahnula jsem se přes opěradlo lavice, nyní se již opětovně spuštěnými vibracemi nenechala rozhodit. S obálkou jsem musela manipulovat opatrně, abych ji neroztrhla, což prodloužilo mou potupnou polohu. Kolik mužů se asi stihlo pokochat?

“Jak se bavíš, lásko? Já náramně. Omluvám se za ten vtípek s placením.” Vtípek? Podraz to byl! “Podle předchozí reakce jsem poznal, že kalhotky jsi nevrátila, tedy jste se s prodavačkou nějak dohodly. Šikovná holčička. Povyprávíš mi. Také děkuji za fotky. Úchvatné. Jsi nádherná. Nádherná nemravná nenasytná kurvička.” To slovo mě tak zvláštně píchlo. “Chceš povědět tajemství?” Bzzz. Vibrátor se na pár vteřin spustil, lehce jsem nadskočila. Jak jsem na něm seděla a víc jej tlačila na svou studánku, byly vibrace mnohem více cítit.
“Existuje web, na který mohou nemravní lidé dočasně nahrávat své erotické fotky, ty zde pak definovanou dobu jsou vystaveny. Sledovanost je veliká. Tvé nemravné fotečky jsem sem poslal, nastavil jsem dobu na dvě hodiny. Představ si, že dvě hodiny se mohou kochat Tvou krásou tisíce nadržených lidí.” Nevěřila jsem vlastním očím. Žertuje? Myslí to vážně? Opravdu jsem teď někde vystavena na internetu jak nějaká... kurvička? Bzzz ozvalo se opět na okamžik. Kalhotky už byly totálně promáčené. “Víš přece, jak mě vzrušuje, když jiní chlapi na Tobě mohou oči nechat, když Tě svlékají pohledem a představují si věci, které by rádi s Tebou dělali. Mnozí Tě nyní vidí” (bzzz) “nahou a vědí, že Tvé tělo je FOR USE.”

Kdyby ráno někdo řekl, co se bude dít, zaklepala bych si na čelo. A kdyby mi řekl, že vůbec nic nepodniknu proti tomu, jak se si mnou Petr pohrává, a jak jsem z toho neskutečně vzrušená, poslala bych ho rovnou do blázince.

“Ale pokračujme dál. Nevím, jak jsi naložila se stokorunou od začátku, zda sis něco koupila, či zda si dala nějakou zálohu na kalhotky. Každopádně v obálce nalezneš další stokorunu. V kavárně si dej kávu, vodu, kup si nějaké občerstvení. Usaď se někam na kraj, ať je na Tebe dobře vidět.” (Bzzzz.) “Pak si kup nanuk, nejlépe twistera, a vrať se sem na lavičku. Představ si, že nanuk je můj penis a pusť se do něj. Budu pozorovat, zda mě kouříš tak, jak to umíš.
Tvým dalším cílem jsou pánské toalety v posledním patře, ty vedle kina. V jedné z kabinek nalezneš další pokyny. Buď tam kolem 19:40. Pokud se potřebuješ vyčůrat, uděláš to tam. Tento vzkaz roztrhej a zahoď do koše. Krásného Valentýna, ty moje nezbedná kurvičko k použití.”

Mé další kroky se přesně držely předepsaného scénáře. Nejprve káva s vodou, to jsem ocenila, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Objednávání bylo pro mě peklo, jehož Luciferem byl vibrátorek. Seděla jsem v rohu na kraji, hned u pasáže, takže lidé procházeli těsně kolem mě. Byla jsem pěkně na ráně. Sedačky byly takové nepohodlně kostky, sezení s přimáčknutými koleny bylo i fyzicky náročně. Hlavou se mi honily myšlenky na všechno, co se děje, co prožívám. Zlobivá kurvička. A děsně nadržená. Skutečnost, že jsem nyní někde na internetu vystavena nahá, navíc s tím nápisem, mě tak podivně dráždila. Ve svých pocitech ohledně toho jsem se vůbec nevyznala. Co jsem věděla bylo, že Petra to děsně rajcuje. A mě zase baví, když je vyrajcovaný on. Ráda pro něj udělám snad cokoli. Po kávě následovalo mé vystoupení s nanukem. V rámci možností jsem se Petrovi snažila předvést hezkou show.

Petr byl celou dobu někde poblíž a neustále mě pomocí vibrátoru udržoval ve stavu maximálního vzrušení. Častokrát jsem se ocitla na pokraji orgasmu, ale nikdy nenechal puštěný vibrátor natolik dlouho, aby se vyvrcholení mohlo dostavit. Nejsem si jistá, zda by se vůbec dostavilo, jednak přeci jen nervozita, strach, obezřetnost a maximální sebeovládání, abych na sobě nedala nic znát (což bylo extrémně náročné) mě držely na uzdě, jednak k dosažení orgasmu potřebuji hlavně vnitřní stimulaci. V životě jsem dosud zažila dva orgasmy z vnějšího dráždění, oba celkem silné a zcela jiného ražení.

Po vystoupení s nanukem jsem měla asi dvacet minut času, než jsem se měla dostavit na další záchytný bod. (Kolik je hodin mi sdělila jedna mamina s kočárkem, která seděla z jedné strany poblíž mě na lavici.) Protože jsem nemela další instrukce a sedět se mi nechtělo, rozhodla jsem se projít. Chvilkama se ozvalo bzučení z rozkroku doprovázené specifickými vibracemi, ale pak jsem se Petrovi asi ztratila a dostala se mimo signál. Byla to úleva, jelikož vždy, když se vibrátorek spustil, jsem málem vyjekla a šla z zemi.

Postupně jsem se dostala do nevyššího patra, kde bylo již pomálu lidí. Nakonec to zas tak dobře nebylo, neb jsem již nebyla “ztracena v davu”. Pomalu se blížil okamžik, který mi strašil v hlavě: dostat se na pánské toalety. Ty naštěstí byly za rohem a jen ojediněle měly návštěvníky. Nad pokladnami kina byly hodiny, přehled o času jsem tedy měla. Přemístila jsem se k pánským toaletám a plna napětí očekávala vhodný okamžik, vhodnou mezeru, kdy budu moci vklouznout za dveře, za nimiž ženy nemají co dělat. Jak jsem tam tak “nenápadně” postávala, procházející muži mi věnovali pozornost, dva dokonce i úsměv.

Konečně se naskytl vhodný okamžik. S bušícím srdcem jsem doslova vtrhla na pánské wc, ihned zamířila do nejzadnější kabinky, jejíž dveře za sebou zabezpečila západkou. Nic nenalezeno, následovalo přeběhnutí do vedlejší kabinky. Také nic. Když jsem se chystala otevřít dveře, někdo vstoupil. Mužů bylo více, nejspíše skončil nějaký film. Stála jsem tiše jako myš, snažila se ani nedýchat, poslouchala zvuk moči narážející do pisoárů. Usmívala jsem se. Přišlo mi to děsně zvrhlé. Jakmile to bylo možné, následoval přesun do další kabinky. Ano, červená obálka za nádržkou na vodu. Kromě papíru s úhledným písmem zde dlela vstupenka do kina. Název filmu mi nic neříkal.

“Ahoj lásko, gratuluji, že ses dostala až sem. Ostatně, nepochyboval jsem, že to dokážeš. Vím, jaká umíš být nemravná zlobilka, když na to přijde, a hlavně vím, že nezkazíš žádnou hru. Doufám, že sis tento valentýnský dárek užívala - a stále užíváš - plnými doušky. Těším se, až mi budeš vyprávět. Tvá cesta je skoro u konce, ale to hlavní je ještě před námi. Toužím po Tobě, chci Tě. Moc. Nemůže se dočkat, až se spolu pomilujeme. Ale máš před sebou ještě jeden poslední úkol. V obálce nalezneš lístek do kina. Tam se sejdeme. Teď je to ale důležité, velice důležité. Při vstupu do sálu obdržíš 3D brýle. V sále se usaď na své místo viz vstupenka. Pod sedačkou nalezneš váček s páskou na oči. Tu si nasadíš, na ní dáš 3D brýle. Nesmíš vůbec nic vidět. Nyní pozor. Brýle ani pásku za žádných okolností nesmíš sundat. Opakuji, za žádných okolností! Až bude čas, sám ti vše sejmu. Také po celou dobu, co budeš v sále nesmíš promluvit. Než opustíš tyto toalety, sundej si kalhotky a vlož je do své kabelky. Moc Tě miluji, toužím po Tobě. Krásného Valentýna.”

Četla jsem se zatajeným dechem. Hlavou mi probleskly veškeré události dnešního podvečera, které mě přivedly až sem, skoro do finále. Částečně mi bylo úlevou, že to “mučení” je za mnou, částečně - a překvapivě - jsem pocítila jakousi lítost, že bude brzy konec. Ač jsem si to nepřiznávala, zpětně jsem si uvědomila, že mě to celé dobrodružství bavilo a neskutečně vzrušovalo. Tak dlouho v kuse a v takové intenzitě jsem vzrušená ještě nikdy nebyla, tolik rozporuplných pocitů nezažila (mnohé z nich byly zcela nové), tolik šťáv má kundička ještě dosud nevyprodukovala. Každopádně finále bylo ještě přede mnou a já se neskutečně těšila na setkání s Petrem.

Kalhotky, celé promáčené, zmizely v kabelce. (Po kabince se rozlila příjemná vůně, která s přehledem přebíjela již takřka vyčichlý parfém.) Dle vstupenky začínal film v osm hodin. Odhadem by to mělo být teď někdy. Vyrazila jsem z kabinky, aniž bych si dala pozor, zda zrovna někdo nevchází, má ostražitost zmizela. Naštěstí nikdo nikde.

Na vstupenku jsem byla vpuštěna do vestibulu, rychlým pohledem zkontrolovala hodiny, které ukazovali 8:05, s díky sebrala 3D brýle a zamířila rovnou k sálu číslo 6. Reklamy byly již v plném proudu. Bylo zde asi 9 lidí rozmístěných zhruba v půli hlediště. Údaje na vstupence mě navedly do poslední řady, kousek od kraje na dvousedačku. Zhruba v půli této řady nějakých 8 míst ode mě seděl nějaký muž, nebylo proč mu věnovat pozornost. Má ruka zašátrala pod sedačkou, aby vytáhla to, co tam na mě čekalo.

Přišlo mi divné, že si mám nasadit pásku na oči, že mám vyřadit svůj nejdůležitější smysl. Ale dnes už jsem udělala spoustu divných věcí. Divné bylo i to, že tu sedím, nepočítám-li kabátek a samodržící punčochy, zcela nahá. Vzrušená jak nikdy, nadržená. Kvůli filmu tady nejsi, pomyslela jsem si. Páska mě poslala do naprosté tmy. Rychle jsem přes ní nasadila brýle, abych ji maskovala.

Ihned nastoupily různé pocity, které se mezi sebou míchaly, doprovázené nejrůznějšími myšlenkami. Co dominovalo, bylo vzrušení, touha, chtíč. Má nemožnost vidět jako by toto všechno umocňovala. Seděla jsem strnule, kolena tiskla k sobě, ruce položené na stehnech poblíž boků.

Minuty ubíhaly, chvěla jsem se napětím, očekávaje, co přijde. Film začal, ale vnímala jsem jen jakési neurčité hlasy a hudbu. Srdce mi silně bušilo, chvíli se mi podařilo zabavit tím, že jsem počítala jeho údery.

Cukla jsem s sebou úlekem, když se mě něco dotknulo na koleni. Bylo to jako náhlá rána do ticha. Něčí prst, pomalu jel od kolena po stehně výš. Zhluboka jsem se nadechla. Konečně je tady, konečně je Petr se mnou. Chtěla jsem promluvit, ale vzpomněla si na zákaz. Prst se dotkl lemu kabátku, klouzal v jeho těsné blízkosti k vnitřní straně, přeskočil na levé stehno, sjížděl ke koleni. A celou trasu zpět. Ten jemný dotek byl elektrizující. Po chvilce prst zmizel, aby jej nahradila celá dlaň. Teplá hebká dlaň, jejíž hlazení přes punčochy bylo moc příjemné. Stále jsem seděla strnule s koleny tisknoucími k sobě, ale dlaň přejíždějící mi po stehnech mě uvolňovala z napětí. Bylo to tak vzrušující. Toužila jsem Petra políbit, natočila obličej k němu a nabídla mu svá tiše vzdychající ústa. Má nabídka nebyla vyslyšena, místo toho ruka přejela přes mou ruku na kabátek, po něm výš k pasu. Začala uvolňovat opasek. Ne! Tady ne. Položila jsem svou ruku na Petrovu ve snaze jí v tom zabránit. Obě mé ruce byly něžně ale rozhodně zamáčknuty do křesla vedle mých boků. Pochopila jsem, že je zde mám nechat, že nemám klást odpor, že mám vše nechat na něm. Cítila jsem, jak je opasek uvolňován. Následně mi byl rozepínán spodní knoflík kabátu. Tady ne! Copak neví, že pod ním nic nemám? Jistě že to ví. Cožpak nestačí, že mě už vystavil na internetu, kde si mě jistě prohlédlo už velké množství lidí? Následující myšlenka mnou projela jako kudla. Je to vůbec Petr, kdo mi rozepl druhý knoflík, a právě totéž dělá se třetím posledním? Mé ruce, které chtěly zabránit rozevření kabátku a odhalení mého těla byly opět pevně zamáčknuty do křesla po stranách mého těla.

Kabát se pomalu rozevíral, čemuž mu dopomáhaly ty cizí ruce. Najednou jsem si nebyla jistá, že ten, kdo mě právě odhaluje v kině s několika cizími lidmi, je můj drahý. Ne, je to on, kdo by to byl? Cizí ruce se stáhly, nechaly můj kabát rozhalený. Mé tělo bylo totálně vystaveno. Chabá byla útěcha, že těch pár lidí, co tu je, má nasazeny 3D brýle a sotva se budou rozhlížet a starat se o dění kolem. Uvědomila jsem si, jak se zde rozlévá vůně mého vzrušení. Jak dlouho bude ještě trvat toto mučení? Mučení vzrušením?

Ruka se vrátila na mé tělo, přejela po bříšku, přičemž se mi hned vybavil nápis (“ano jsem k použití; použij mě - jak chceš”), zlehka se dotkla spodních okrajů prsů. Můj dech byl mělký a velice rychlý. Další ruka mě začala hladit po stehně, nyní díky shrnutému kabátu měla prostor jít výš. Ruce mě posílaly do jiných světů. Ale něco bylo divně.

Najednou tu byly tři ruce. Jedna na pravém stehnu, jedna se jemně dotýkala spodní části pravého prsa, jedna kroužila kolem pravé bradavky. Co je zase tohle? Pár okamžiků trvalo, než jsem pochopila, že ty ruce musí mít dva majitele. Jsou tu dva muži, každý z jedné strany. Pozorují mé obnažené tělo, berou si ho. Používají ho. Svou reakci jsem nečekala. Ano styděla jsem se, neuvěřitelně jsem se styděla, cítila se podvedeně, poníženě, ale neudělal jsem vůbec nic, abych tomu zabránila. Teď už nemělo cenu nic dělat. Byla jsem tak nadržená, že jsem po těch dotecích toužila. Chtěla jsem, aby pokračovaly dál, aby mě udržovaly ve výšinách. Bylo tu tak krásně, že se mi nechtělo přistát zpět. Více jsem zapadla do sedačky a uvolnila se.

Ruce byly stále odvážnější. Klouzaly mi po stehnech, postupně je rozvíraly, čímž se dostávaly blíž a blíž k mému klínu. Pohrávaly si s mými prsy a bradavkami, hladily je, mačkaly. Musela jsem se hodně ovládat, abych nezačala vzdychat nahlas. Byla jsem přesvědčena, že ani jeden z mužů není Petr. Nepoznávala jsem styl jeho hlazení, ani jeho vůni. Ten napravo byl zřejmě ten, kdo původně seděl kus ode mě. Nepodařilo se mi jej vybavit a bylo mi to jedno. Bylo mi jedno i to, kdo byl ten druhý majitel nenechavých rukou. Věděla jsem takřka jistě, že Petr je poblíž, že to celé pozoruje. To bylo důležité, to mě na tom rajcovalo. Mnohokrát mi říkal, že by chtěl někdy pozorovat, jak mě jiní chlapi osahávají, hrají si s mým tělem. Vždy to bylo během sexu poté, co jsme navštívili společnou saunu, kde mě cizí páni okukovali.

Ještě více jsem zapadla do sedačky a nabídla lepší přístup ke svému vyvěrajícímu praménku. Bylo toho využito, snad všechny ruce se zde postupně vystřídaly, žádná z nich ale nevklouzla dovnitř, hladily a dráždily mě jen po povrchu. Přišlo mi divné nechat sahat cizí muže na má nejintimnější do hladka vyholená místa, strašně jsem se styděla. Normálně bych to nikomu jinému než Petrovi nedovolila, nyní byla jiná situace. Navíc jsem toužila mít něco uvnitř. Cokoli. Svými rozevřenými nohami jsem tomu vybízela, volání nadržené kundičky ale stále nebylo slyšeno, respektive vyslyšeno. Připadala jsem si tak nemravná, zvrhlá. Nadržená kurvička k použití.

Nedokážu odhadnout, jak dlouho si se mnou hráli, jak dlouho mě osahávali. Mohlo to být 20 minut? Sotva jsem vnímala zvukovou kulisu, kterou poskytoval běžící film. Jen nepatrně mi vadilo, že jsou zde i jiní lidé, kteří mohou objevit to, co se odehrává v poslední řadě. Několikrát jsem se ocitla na okraji orgasmu, ale jak jsem již uvedla, pokud nejsem drážděna uvnitř, jen těžko se udělám.

Najednou bylo něco trochu jinak. Ruce se stáhly. Nevěděla jsem, co se děje, dokud mi na pravé stehně nepřistála dávka teplé tekutiny. A další. Došlo mi, oč se jedná. Cítila jsem, jak se semeno toho neznámého muže vpíjí do mých punčoch. Ani jsem se nehnula, čekala, až i ten druhý skropí mé tělo, až se na mě uvolní. Netrvalo dlouho, než mi bylo potřísněno i druhé stehno, tentokrát dávkou mnohem objemnější. Potřebovala jsem nutně něco do sebe. Cokoli. Nejlépe Petrův penis. A nejlépe hned.

Nedělo nic. Žádné ruce, žádné doteky, žádné hlazení, žádné další zkoumání mého těla. Nevěděla jsem, co dělat. Mám se zahalit? Měla jsem sto chutí použít svou vlastní ruku a konečně uvolnit to napětí, to vzrušení, které mě provázelo několik hodin.

Něčí ruce uchopily kraje kabátu a něžně mě zahalily, zavázaly opasek. Uchopily mě za paži, vytáhly ze sedačky. Tu vůni parfému jsem znala, nebylo pochyb. Stále nevidomá, nechala jsem se vést, opatrně následujíc svého průvodce. Brýle i pásek mi z očí stáhl těsně u dveří. Oslnilo mě i to šero, které v sále panovalo. Než jsem stihla na Petra zaostřit, vytáhl mě ven, přičemž mi podal mou kabelku. Bez řečí mě protáhl kolem pokladem, na stolek odložil brýle. Nebyla jsem schopna slova, protestů ani jakéhokoli vzdoru, jen jsem si přidržovala kabátek, který byl zajištěn jen páskem. Mířili jsme tam, kde jsem již dnes byla. Na pánské toalety.

Hned za dveřmi si mě otočil k sobě, naše ústa se přitáhla jako dva magnety. Petr mě tlačil dál do místnosti, vášnivě jsme se přitom líbali. Když jsme se ocitli u linky s umývadly, odtrhl se ode mě, jedním trhem uvolnil pásek, a ne zrovna něžně mě otočil zády k sobě. Donutil mě ohnou a opřít se rukama o linku. V zrcadle jsem viděla, jak si rozepíná kalhoty.

Stačilo mu nadzvednout kabátek... Vrazil ho do mě tvrdě. Byla jsem na něj připravena, pojmula jsem ho celého hned na první příraz. Z úst se mi vydral hlasitý vzdech. Petr na nic nečekal. Bral si mě tvrdě, bezohledně, rukama mi svíral boky a narážel si mě víc na sebe. Nebral ohled na to, že jsme na veřejných toaletách a kdykoli sem může někdo přijít. Mě to jeho živočišné šoustání děsně rajcovalo, takové jsem s ním (ani s nikým jiným) nikdy nezažila, rajcovala mě také myšlenka, že můžeme být přistiženi. Pozorovala jsem nás v zrcadle, což byla také velice dráždivá podívaná. Rozhalený vykasaný kabátek nezakrýval skoro nic. Prsa mi skákala v rytmu přírazů, z otevřených úst se linuly slastné vzdechy, bylo mi jedno, že jsou až příliš hlasité. For use - k použití, hlásal červený nápis na mém břiše.

Bylo to rychlé, přesto jsem se stihla udělat dvakrát. Při prvním orgasmu mě musel Petr pevnějí přidržet, abych se nezhroutila na zem. Druhý orgasmus přišel současně s Petrovým. Konečně to mám v sobě, konečně jsem toho plná.

“Krásného Valentýna, lásko. Miluji tě.” Políbil mě.
“Děkuji. Také tě miluji.” opáčila jsem.

Vedl mě mlčky za ruku již skoro prázdným nákupním centrem. Šla jsem hrdě a šťastná, z kundičky mi vytékalo Petrovo sperma, bylo ještě krásně teplé. Další dávky spermatu od cizích dárců jsem měla rozstříkané po stehnech. Ty už teplé nebyly, naopak, studily. Pokud někdo pohlédl na mé nohy, musel jisté skvrny zaznamenat. Jen ať se dívají, ať si o mně myslí cokoli. Dneska mohou.

Cesta autem probíhala mlčky. Těšila jsem se do sprchy a do postele, nikoli za účelem spánku. Byla jsem si jistá, že nás čeká dlouhá a tuze příjemná valentýnská noc.