Setkání s Ní

Byla krásná, byla ohromující, byla zkrátka bohyní v lidské podobě...

Každý den chodím tou ulicí do práce. Šedá masa paneláků se na mě valí jako by mě chtěla pod sebou pohřbít a zabránit mi v cestě dál. Tedy, vždy mi tak připadala. Dnes je ale něco jinak. Jeden z paneláků se zdá jako by byl nově natřen. Barva na něm ještě svítí novotou a přitahuje moje zraky. Nemůžu se ubránit a zastavuji se před proskleným vchodem, díky kterému je vidět dovnitř. A právě tady jsem jí
zahlédl.

Byla krásná, byla ohromující, byla zkrátka bohyní v lidské podobě. Vybíhala z vchodu a její zlaté vlasy, spadající jí v praméncích až na její nádherná ramena, vlály ve vzduchu. Zelené oči, kterými se dívala zasněně na svět, se na chvíli upřely na mě. Měl jsem pocit jako by si mě jimi prohlédla skrz naskrz a já se cítil jako nahý. Netrvalo to dlouho, ale i tak to stačilo abych po ní zatoužil.

Nezdržovala se už více pohledem na mě, vyběhla ze dveří a než jsem se mohl vzpamatovat byla pět metrů přede mnou. Šla směrem kterým leželo i moje zaměstnání, tak jsem zatoužil jít tou cestou s ní. Rozběhl jsem se za ní a jen tak letmo zkontroloval její zadeček. Byl jako vězněm v jejích džínách, příliš upnutých a já doufal, že mu budu moci pomoct z nich ven.

Dohnal jsem jí a pozdravil. Nevěděl jsem moc co říci, protože ta situace samotná mi přišla najednou strašně divná. Mlčela. Podíval jsem se na ní. Čekala na můj pohled a když se naše pohledy střetly, usmála se a tím mi dodala odvahy. Snažil jsem se jí představit, ale odpovídalo mi jenom její ticho. A její úsměv. Ten úsměv, který mě po pár pokusech umlčel a já jen čekal, co se bude dít dál.

Přišli jsme k budově, jejíž nápis hlásal Hotel Vltava. Najednou mě popadla za ruku a my vešli dovnitř. Než jsem se stačil vzpamatovat a zjistit, co se to vlastně se mnou děje, už jsme se vezli ve výtahu do třetího patra. Stále se na mě tajemně usmívala a já nevěděl co si mám myslet. Moje oči občas sjeli z jejího obličeje k jejímu výstřihu, který byl tak krásně rámován jejím bělostným tílkem. To také dávalo tušit, že se pod ním neschovává žádná podprsenka. Výtah se zastavil, otevřel a my vstoupili na chodbu, přišli k pokoji a vstoupili dovnitř stále neprolamujíc ticho.

Dveře se za námi zavřely, její ruce se po mě natáhly a v tu chvíli jsme se svírali a naše ústa splynula ve vášnivém polibku. Moje ruce začaly bloudit po jejím těle a ze všeho nejdříve jsem si musel sáhnout na její zadek. Pohladil jsem ho jenom krátce a už se začala ode mě odtahovat. Nepřerušujíce náš polibek , začaly ni rozepínat košili. Ani já se nechtěl nechat zahanbit, proto jsem polibek na chvíli přerušil a přetáhnul jí tílko přes hlavu. Opravdu pod ním neměla nic a na mě vykoukli její nádherné trojky. Ale ona ještě neskončila. Dál pokračovala v polibku a já zatím zaměstnal svoje ruce jejími prsy. Ona mi mezitím stačila rozepnout celou košili a pokračovala i k mým kalhotám. Rychle je rozepjala a stáhla je na zem i s trenkami.

Mé péro už stálo v pozoru a já doufal, že se mi podaří zasunout. Co jsem ale nevěděl bylo, že měla úplný jiný plán. Odstrčila mě tak, že jsem spadl na postel a ona se nade mě sklonila. Doufal jsem, že se na mě teď posadí, ale ona ho místo toho vzala mezi svá prsa. Začala se pomalu pohybovat ze shora dolů a naopak. Neodtrhovala svoje oči od těch mých a já jí pohled opětoval. Proto jsem jenom mohl cítit jak její teplá ňadra kloužou po mojí chloubě. Jak se uvnitř mě hromadí napětí a jak se budu chtít každou chvíli udělat.

Nechtěl jsem, aby to skončilo tak rychle, chtěl jsem jí říct, že už budu, ale nemohl jsem promluvit. Ta slast byla tak velká, že jsem vlastně nechtěl aby přestala. A tak se to stalo a já začal stříkat. Něco jí dopadlo na obličej, ale většina se dostala buď na prsa nebo na postel. Ona se zvedla, a její hlava se sklonila nad tou mou...

Byla krásná, byla ohromující, byla zkrátka bohyní v lidské podobě...

Byla však bohužel jen pouhým snem...

Po takto vášnivém snu jsem chtěl jediné zase jít spát, ale musel jsem do práce. A tam jsem spatřil naši novou kolegyni. Mlčenlivou blondýnku s nádhernýma očima a úsměvem. Kdo ví, zda taky chodí v tílku....