Shibari (V)

Povídka tvoří jakýsi úvod ke stejnojmennému albu - ke shlédnutí v mých galeriích.

-----

Madam S. seděla v klubovém křesle a vychutnávala si svou večerní kávičku. Na sobě měla překrásné kožené šaty krvavě červené barvy, v nichž vypadala jako bohyně utrpení. Hlavou mi proběhla rádoby vtipná myšlenka, zda ta krvavá barva má nějaký hlubší význam, ale nevěnoval jsem tomu dále pozornost. Poklekl jsem a pozdravil Madam políbením ruky. Chvíli si mě se zájmem prohlížela.
- Sedni si na paty a čekej - pravila nakonec s lehkým úsměvem a na okamžik se někam vzdálila.
- Jsem ráda, žes přijel Marku. Dnes mám pro tebe připraveno něco speciálního - oznámila po návratu.
Zvedl jsem malinko hlavu a sebevědomě se pokusil o žert.
- Ano madam? A co to bude? Měl bych se bát?
Madam mi jemně přejela prsty po hlavě a vzadu mocně uchopila za vlasy. Druhou rukou mi zvedla bradu a stáhla hlavu dozadu; zároveň se nade mnou předklonila, takže jsem měl přímo před očima její božské poprsí a můj nos ucítil její omamnou vůni.
- Bát se? - usmála se tajemně - Hmmm, slyšela jsem, že jsi statečný - V jejím vlídném hlase bylo něco, co způsobilo, že mi úsměv ztuhl na rtech a sebevědomí zmizelo kdesi v jádru Země.
- Údajně máš rád extrémní pozice, je to tak?
Rázem jsem nabyl dojmu, že by se ve mně krve nedořezal. Kde vzala tu "statečnost", to opravdu nevím. Začal jsem koktat.
- Ehm, má paní... víte... já... no... tak jako... - ale na tohle Madam zvědavá nebyla.
- Ty to nevíš?! No tak to si hned ověříme. A už mlč! - decentně utnula mé pokusy o další blekotání. Pak mě obešla a lehce plácla po zadku.
- Ruce sem! - téměř neslyšitelně, ale rozhodně zazněl rozkaz. Poslušně jsem dal ruce dozadu. Madam jednu po druhé uchopila, zkroutila za zády, svázala k sobě a následně ke hrudníku. Jestliže jsem až doposud zvažoval, zda nedát radši na pud sebezáchovy, který velel okamžitě na útěk, tak teď už bylo tohle dilema vyřešeno.

- Nahoru - a kdybych náhodou neměl pochopit, co se po mne chce, dlaně Madam objaly můj krk a poměrně jednoznačně ho začaly tahat avizovaným směrem.
Následně se kolem mých boků a pasu začaly stahovat smyčky z konopné pavučiny. Zanedlouho stejný osud potkal i kotníky.

- Na kolena.
Rezignovaně jsem na ně klesl, sklonil hlavu, zavřel oči a už jen dumal, co měla Madam na mysli tou "extrémní pozicí". Kdo čeká, že jsem něco vydumal, je na omylu.
- Zvedni hlavu - Přes oči jsem dostal šátek, který vyřešil problém volby, zda koukat kolem sebe nebo radši ne.
- Neboj, jen si trochu poležíš na zadku; to vy chlapi přece máte rádi - oznámila Madam. Jenže takovým podezřelým tónem.
- Madam promiňte, ale já tomu nerozumím: Poležet si? Jak to myslíte? - nevydržel jsem a dovolil si tu otázku. Jenže ukojit moji zvědavost Madam v úmyslu prozatím neměla.
- Ale, ale - odvětila žertovně - subíček nám jaksi pozapomněl, že když se chce na něco zeptat, musí se nejdřív své paní dovolit, že ano. Ale to už bohužel nestihne - tón její řeči podstatně ochladl. Někam lehce pod bod mrazu.

Tah za šátek mě přinutil opět zaklonit hlavu.
- Otevři pusu!
Kožené udidlo, které mi zakotvilo mezi zuby a které Madam vzadu zajistila řemínkem, bylo velmi kvalitního provedení; nikde netlačilo a bylo lehce elastické, takže se do něho dalo i mírně zakousnout, což se hodilo později, když toto byl jediný pohyb, který jsem ještě dokázal udělat (pak jsem se dozvěděl, že udidlo vyráběl speciálně pro mne Tomáš, majitel klubu). Madam si holt potrpí na špičkovou kvalitu. Naneštěstí pro mne se ta "špičková kvalita" týká i jejího svazovacího díla, takže mi bylo jasné, že to dneska bude zase nějaká specialita. A že u toho "ležení" nejspíš neusnu. A jasné bylo i to, že ta otázka, kterou jsem před chvílí položil, byla načas moje poslední.

Pevným uchopením za vlasy a tahem nahoru mi Madam dala na vědomí, že bude nejlepší, když vstanu. Lehká škubnutí za bederní úvaz a tiché cinkání řetězu s kruhem, který jsem měl nad hlavou, naznačovalo, že Madam přistoupila k poslední fázi příprav na moje "lenošení na zadku" a úvaz přivázala ke kruhu.

- Tak jedem. Jsi připraven? - zeptala se. V situaci, kdy má kolena rozhodně nevykazovala tvrdost diamantu a navíc jsem v zubech svíral kus koženého čehosi, ta otázka vyzněla poněkud sarkasticky. Kdyby mi teď někdo měřil tep, asi by údaj na displeji šel mimo rozsah přístroje. Něco jsem do prostoru za udidlem zahuhlal, ale to evidentně na přerovské dějiny shibari nemělo žádný vliv.

- Tak si lehni - Vůbec jsem nechápal jak, ale tlak dlaně na hrudník určil směr. A polevil teprve tehdy, až jsem skutečně na tom zadku ležel. Madam nekecala. Ležel jsem "na zadku". Ale k mé smůle - jenom na něm. Záda a nohy byly ve vzduchu. Nebo spíše ve vzduchoprázdnu - nabyl jsem dojmu, jakoby se přede mnou otevřela nějaká černá díra a já se do ní řítil.

- Tak, teď už jenom zabezpečíme nohy; aby náš drahý model neměl snad nějaké zaječí úmysly.
'Hmm, Váš smysl pro humor bych opravdu chtěl mít, má drahá Paní' - pomyslel jsem si a s chutí funěl do udidla.
Vzdálenost mezi kotníky a udidlem se začala rapidně zkracovat.
'Do pr... to snad nemyslí vážně!' - napadlo mě.
Jenže Madam to vážně myslela.
- Tak si to Marku užij - usedla do křesla a usrkla si z již nepochybně studené kávičky...

---

Konec příběhu dopovědí obrázky v galerii.

Nakonec jsem to nějak přežil.
Extrémní pozice mají své kouzlo.
A hlavně - pro svou milovanou Paní podstoupíte cokoliv.
Děkuji Vám Madam za ten zážitek...