Služebka

Jak je patrné z nicku, jmenuju se Jura a nejsem žádný model ani atlet. Jsem obyčejný stárnoucí plešatý chlap, a když se na pláži svlíknu do plavek, tak si mne s Dwaynem Johnsonem rozhodně nikdo nesplete.

Příběh, který vám chci vyprávět, se mi skutečně stal. Bylo to na konci června 2014. Bylo už horko, oznamující příchod léta a mne moje zaměstnání přivedlo v rámci služební cesty do jedné nejmenované evropské metropole. Cesta autem byla úmorná a představovala 800 kilometrů v kolonách po rozpálených dálnicích. V té době jsem byl čerstvý padesátník, takže jsem si myslel, že jsem ještě plný sil, ale 12 hodin za volantem v těchhle podmínkách mne dostalo. Do hotelu jsem dorazil kolem osmé večer – umořený a promáčený potem. Hezký, čtyřhvězdičkový hotel v centru města, mne uvítal klimatizovanou halou a mně hned bylo trochu veseleji. Když jsem ale uviděl zaraženou recepční, kontrolující mou rezervaci, začal jsem se obávat problému.

„Je mi líto, pane, ale jednolůžkové apartmá, které jste měl objednané, není, bohužel, z technických důvodů dostupné. Pokud byste souhlasil, můžeme vám nabídnout pouze dvoulůžkový pokoj. Samozřejmě vám vzniklý diskomfort budeme kompenzovat formou slevy.“

Málem jsem se rozesmál. Už v Praze jsem sekretářce šéfa říkal, že apartmá nepotřebuju, ale ona si vedla svou. Nakonec budu mít to, co mi vyhovuje, ale jako bonus se budu moct rozvalovat v manželské posteli. Samozřejmě jsem souhlasil a děkovnou řeč slečny recepční jsem zarazil s tím, že se strašně nutně potřebuju vykoupat.

Po koupeli jsem se hned cítil líp. Následoval telefonát ohledně zítřejšího jednání. Potěšilo mne, že plánovaný začátek jednání se posunul až na 14. hodinu, což pro mne představovalo možnost pořádně si přispat a napravit škody, které na mém organismu napáchala dnešní cesta.

„Zatím se vše daří k mé spokojenosti“ řekl jsem si a rozhodl se vyrazit si do přilehlého parku trochu protáhnout nohy. Když mne během půl hodiny procházení parkem oslovil asi čtvrtý „sladký“ chlapec s nabídkou povyražení, obrátil jsem se zpět k hotelu s tím, že asi budu muset věnovat pozornost svému vzhledu. Brrrr….. Děsná představa…. Alespoň pro mne.

Jelikož bylo ještě brzy, měl jsem možnost zajít si do baru na pár skleniček před spaním. Proč ne? Stejně ráno nemusím vstávat. Do pokoje jsem se dostal kolem jedenácté hodiny. Ulehl jsem a usnul jako špalek.

V noci (nevím, kolik bylo hodin) mne probudil pocit, že je mi děsné horko. Představa, že bych měl vstát, rozsvítit a najít ovládaní klimatizace, mne nijak nelákala. Rozhodl jsem se rychle: shodil jsem pyžamo, deku odstrčil na vedlejší postel a spal dál. Zdál se mi krásný sen o krásné dívce, která se ke mně velice měla, a vše směřovalo ke slibnému sexu. Velice šikovně a jemně si pohrávala s mým mužstvím. Bylo to dráždivé, vzrušující, nádherné.

V té chvíli jsem se probudil. Smůla. Zůstal jsem ležet se zavřenýma očima a zkoušel si vychutnat doznívající pocit jejího hraní. Jenže pozor! Něco tu nehraje! Pocit je tu pořád! Otevřel jsem oči a vysloveně jsem je v šoku vytřeštil.

Vedle postele seděla na bobku mladičká pokojská, která si do předchvíle hrála s mým teď už pořádně naběhlým ptákem a v nohách postele, opřená o pelest, stála druhá pokojská (o trochu starší), která to zaujatě pozorovala.

Hrající si pokojská si všimla, že na ni koukám, vyjekla, pustila můj penis a vyskočila, takže jsem si ji mohl pozorně prohlédnout. Byla to nádherná holka! První, co mne při pohledu na ni napadlo, bylo aby pokračovala a pak…. Dlouhé blond vlasy, stažené do ohonu, velké, tmavě

modré oči (teď pořádně vyjukané) plné, krásně vykrojené rty, bezchybná pleť, kozičky odhadem větší dvojky, štíhlá… Prostě ztělesněná krása. Věk asi kolem dvaceti. Druhá pokojská neměla daleko ke třicítce, brunetka, s většíma kozama. No, kdyby tu nebyla s tou kouzelnou krasavicí, řekl bych o ní, že je krásná. Takhle bych ji označil a něco mezi sympatickou a hezkou.

Tak jsme všichni tři v dost podivné situaci. Ony stojí u mojí postele, na které já ležím nahý s postaveným ocasem, a všichni tři máme vykulené oči a jsme rudí.

„Odpusťte, pane. Klepaly jsme, ale nikdo neodpověděl, tak jsme šly dál.“ promluvil ten blonďatý andílek. „Vy jste tu tak ležel… zaujalo nás to a ta příležitost. Chápejte, prosím. Nezlobte se. Prosím nenahlašte nás, ano? Moc prosím.“

Andílek má slzy v očích. Kouká na mne a obě čekají, co řeknu. Asi bych měl promluvit. Je mi jasný, že mám v rukou jejich budoucnost. Země je to chudá, ten, kdo má práci, obvykle živí i zbytek rodiny, a práce v TAKOVÉM hotelu, jako je tenhle, musí být dost prestižní. I když se jedná jen o pokojskou. Přece je nezničím. Holky se jen podívaly (jedna si dopřála i něco víc) a upřímně – ani mně to nebylo nepříjemné. Vidím na nich, že jsou ochotné udělat cokoliv, jen abych to na ně neprásknul. Že bych toho využil?

Už jsem se nadechoval, abych jim dal návrh, ale pak – jako blesk mnou projela vzpomínka na nedávný článek v novinách, pojednávající o enormně vysokém procentu nakažených AIDS v této zemi a zejména v tomto městě. To mi za to nestojí. Škoda.

„Samozřejmě, že to na vás neřeknu, děvčata. Vždyť je to prkotina. Jen doufám, že vám to stálo za to, a že se vám to líbilo. Mně se to teda líbilo.“ Tak, a teď obě zrudly ještě víc. Krásný pohled.

Vstal jsem z postele a všiml jsem si, že se mi pořád koukají do rozkroku.

„Díky. Opravdu moc děkujeme.“ Špitla blondýnečka a obě se obrátily k odchodu.

„Momentík!“ Zavolal jsem. „Tak úplně zadarmo to nebude!“

Zastavily se a trochu pobledly. Přistoupil jsem k nim a do každé ruky jsem vzal prs jedné z nich. Chvilku jsem si pohrával a přes látku se snažil nahmatat bradavky. Povedlo se. Lehounce jsem je pomačkal.

„A teď jsme si kvit, děvčata.“ Pleskl jsem je po zadečku. „Ahoj!“

Usmály se na mne a odešly.

Chvíli jsem koukal na zavřené dveře a uvědomil jsem si, že už mi zase stojí. No, budu s tím muset něco udělat sám. Ale ta vzpomínka na dnešek – ta mi u toho bude dlouho pomáhat.