Hysterky, hranice a hodní hoši

Četla jsem blog od Ellienne a zůstala mi po něm v puse pachuť jak po panáku levnýho rumu, co ti poslal týpek od vedlejšího stolu. Ne, důvodem nebyl samotnej příběh. Spíš fakt, kolik lidí začalo zlehčovat překračování jasně nastavené hranice.

​Překvapuje mě to? Ale vůbec ne. Jen mě to trochu nutí se nad tím (opět) zamyslet.

​Máme tady totiž takovou zvláštní společenskou matematiku:

​Když se žena usměje, je to souhlas.
​Když se žena neusměje, je to výzva.
​Když žena řekne ne, určitě to nemyslela vážně, jen potřebuje přemluvit.
​Když žena trvá na ne, je divná.

​„Ježiš, vždyť on to myslel hezky!“ A v tuhle chvíli se z ženy, která jen řekla ne, stává… hysterka. Protože hezký úmysl přece automaticky ruší cizí hranice, ne? Ten pozitivní skutek totiž mění úplně všechno. Poslal drink. Zaplatil účet. Udělal gesto. Ty buď ráda.

​Hranice je v očích mnoha lidí něco, co se respektuje jen tehdy, když je to přehnaně dramatické. Ale když je to „jen“ zaplacený účet, drink, vtípek, nebo malý plácnutí…? To se přece nepočítá. To je přece milé. Nemusíš to tak hrotit. On to myslel dobře.

​Pořád tu totiž máme ten dvojí metr. Když bude Anča Pepíkovi drandit lachtana moc rychle, Pepa se určitě ozve, že jo? A nikdo mu v tu chvíli neřekne: „Pepo, buď rád, že ti ho vůbec honí.“ Nikdo ho neoznačí za hysterku. Nikdo mu nevysvětlí, že Anča to myslí pozitivně a že je to vlastně hezký gesto.

​Naopak. Pepa je chlap, Pepa má právo na svoje ne. Pepa má právo na komfort. Pepa má právo se ozvat. Pepa je normální. Ale jakmile je na druhé straně žena, její ne se začne zpochybňovat. Je to výsledek výchovy, která kluky učí dobývat a holky hlavně vyhovět a neurazit.

​Co vy? Umíte se ozvat, když někdo překračuje vaše hranice, i když to myslel/a dobře? A co vám v tom nejčastěji brání: slušnost, strach z konfliktu, nebo to, že nechcete být za hysterku?