Poesie

Byl pátek, pozdní odpoledne.

Z práce jsem odešel o půlhodinku dřív a cestu domů jsem si prodloužil procházkou centrem města. Nohy mě zavedly do knikupectví, kde jsem si bezcílně prohlížel českou i světovou beletrii.

Najednou se v regálech opodál objevila krásná čtenářka, z které nebylo snadné upustit pohled. Můj zájem o knihy se najednou stal pouze povrchním a snad ne příliš okatě předstíraným.

Nemohl jsem z ní spustit oči. Hlavně z jejích očí. Prohlížela s knížky, stála mezi nimi a do celého toho obchodu s knihami přinesla teplo, energii a radost.

V těch očích, dívajících se do knížek, byla hloubka i energie, klid i síla. Pro lidi jako je ona se ty knihy píšou. Spíš teda básně...

Obdivoval jsem i její dlouhé černé vlnité vlasy a - nepopírám - snažil jsem se ji pohledem svléct z teplého zimního kabátu ;-) ale ona byla z těch, kterým odpustíte všechno, nechala si jej na sobě...

Najednou si sedla do křesla pro nerozhodné čtenáře a začetla se do jedné z knížek. A tehdy jsem dostal zvláštní nápad. Jednu knihu ji věnovat...

Jenomže kterou, když o ní nic nevím? Jak v jedné knize říct všechno? Básní...

Rychle jsem hledal oddělení s poezií a rychle hledal titul, který by mě zaujal. Krása okamžiku... to je ono...

Knížku jsem rychle koupil a pak - nervózní tak, že v tom obchodě mohli vypnout topení, jsem prodavačku poprosil, jestli by ji mohla odevzdat té čtenářce, která si tam čte v křesle. Podívala se na mě s překvapením, asi se to často nestává, ale s pochopením.

Z obchodu jsem rychle a nervózně odešel, nikdy neuvidím, jak se tvářila a co si pomyslela.

Už jsem pak jenom pár minut počkal opodál venku, kde se mezitím setmělo a ulicí proudil dav lidí. Vyšla ven a zamířila do podchodu směrem na městskou dopravu. Už ji asi nikdy neuvidím. Neví, že někoho inspirovala k napsání erotického blogu. Ale jsem ji vděčný - je důvod ty blogy (nebo básně) i nadále psát...