Polibek jeho bot

Je to takový můj kink...zatím ale jen představa, která mě umí hezky naladit. Je v tom pro mě velmi zajímavý pocit odevzdání s výraznou symbolikou hierarchie. V takovém gestu je oboustranná jistota, že on ví kdo je a že já to v tu chvíli vím také.

Důležitá je určitá zralost na obou stranách. Něco takového by nemělo vzniknout proto, že musím, ale proto, že chci. Udělat to ne vynuceně, ale přijatě. Necítila bych v tom stud ani ponížení. Vznikne tím okamžik, kdy přestanu být ve střehu, kdy emusím nic řídit ani nic dokazovat, protože vím, kde jsem a vím, kdo stojí přede mnou. Ten skutečný muž, který se nebojí růst a který vidí i mě...

Není to o botách samotných, ale o tom, že představují jeho pevnost, autoritu a směr. Je to o muži, který dokáže stát pevně, zatímco já si můžu dovolit kleknout a věřit mu, protože něco takového je o hluboké důvěře, ze které teprve vychází plnohodnotný pocit bezpečí. Jen v plné důvěře mi totiž může být s mužem dobře. Když se vedle něho cítím, že nemusím být silná, že nemusím nic držet, hlídat ani kontrolovat. Prostě jen jsem.

Když tohle vznikne, pak se mi líbí, že on stojí a já klečím. Role jsou jasné a nikdo je nemusí vysvětlovat. Nemusím přemýšlet co je správně, nemusím se rozhodovat. Je to pro mě hodně tělesné, ale zároveň tak moc uklidňující, když pocítím, že se můžu odevzdat, být chráněná a že jemu můžu věřit.

Když políbím jeho botu, říkám mu tím beze slov, že přijímám ten řád a jsem s tím v souladu. Je to jednoduché gesto souhlasu a odevzdání. Při tom polibku možná zůstanu rty o vteřinu déle. Chci, aby cítil, že vím, co tím gestem otevírám a že kdyby chtěl, stačilo by opravdu málo, aby to pokračovalo dál...