Pomalu a vzdušně IV.

#4 – Čekání zabíjí

Milý amatérský deníčku, pamatuješ, jak jsem si dělala srandu, že jde o nejdelší namlouvání na Amatérech? No… už mi to tak vtipné nepřijde.

Naposledy jsem psala o té slavné plánované schůzce, která měla trvat víc než dvě hodiny. Jo. Tak nakonec mu do toho spadl ranní let. Takže z „konečně víc času spolu“ bylo zase jen hodinu na kafe.

A já předtím samozřejmě doufala. Posunula jsem si menstruaci. Oholila jsem se. A tentokrát – výjimečně – jsem nechala plánování na něm.

Ani nedokážu popsat, jak moc jsem byla naštvaná. V jednu chvíli to ve mně tak bublalo, že jsem sebrala mobil, otevřela mapu, našla nejbližší hotel a už jsem tam málem volala kvůli rezervaci. Zarazil mě. Prý, že takhle to nechce.

No jo. Aspoň že skvěle líbá. Jinak bych ho asi vážně zabila.

Tak jsme naplánovali další dvě schůzky. Jednu za pár dní. A druhá? Ta mě čeká zítra. Jenže…

Následující schůzku jsem se rozhodla naplánovat já. Poprosila jsem ho, jestli by si mohl vynahradit čtyři hodiny. Měla jsem připravené dvě alternativy.

První – v případě, že budu menstruovat. Mírně nerdská aktivita. (Což je trochu problém. Není vůbec zaměřený na geekovskou zábavu. A mě to ničí. Takže jsem rozhodnutá ho přeorientovat.) A druhá? Ta, kde by konečně skončil ve mně.

Tak fajn. Ďábelský plán byl připraven. Jenže moje břicho oznámilo, že si tentokrát budeme muset hrát slušně.

Ale i tak – měla jsem v záloze program, který by nás mohl bavit. (Nepíšu záměrně co. Protože ano, čte to. A nehodlám mu předem prozrazovat, co ho nemine.)

Den předtím mu píšu – jak to bude, kde se sejdeme… klasika. A najednou? Tolik času, kolik jsem potřebovala, neměl.

Žádala jsem ho o čtyři hodiny. To je osmina dne. Dobře – s dopravou pět a něco. Nežádala jsem ho o zbytek života. Jen o zasranou přítomnost.

Měli jsme sérii hodinových schůzek. A on si ani tohle nedokázal zajistit. Konečná.

Ještě narychlo jsem vymyslela alternativní program. Bruslení. Potvrdili jsme si to a já šla spát s opruzenou náladou. Jenže hlava spát nechtěla. Čím víc jsem ležela potmě, tím víc mě to hlodalo. Vracelo se to. Rozebíralo se to. Začalo mi to připadalo skoro jako výsměch.

Jak v tomhle mám pokračovat? Vím, že mě chce. A já chci jeho. Ale co když si to jen namlouvám? A tak jsem vybuchla. Napsala jsem mu, že z dlouhodobého hlediska je tohle pro mě neúnosné. Že se trápím. Že čekání mě zabíjí.

Tu schůzku jsem zrušila.

Končím.

A pak přišlo včerejší kafe.