Nic se nestalo. Nebo?

Dnes se mi stala zvláštní maličkost. Jedna z těch, které by normálně člověk zapomněl ještě dřív, než dojde domů. A přesto mám pocit, že v ní bylo víc, než kolik se skutečně odehrálo.

Stál jsem na náměstí a koukal do mobilu, když se vedle mě objevila žena se psem. Usmála se a zeptala se, kolik je hodin. Taková ta otázka, která může být úplně nevinná… nebo taky vůbec.

Měla trochu rozpačitý úsměv. Ne takový ten formální, ale spíš nejistý. Jako když člověk sám neví, jestli dělá něco spontánního, nebo jestli už trochu překračuje vlastní komfortní zónu.

Řekla, že se právě přistěhovala a že doma bojuje se skříní, kterou si objednala v rozloženém stavu. „Myslela jsem, že to zvládnu sama,“ smála se, „ale asi jsem se přecenila.“

A tady si nejsem jistý:
Nevím, jestli to byla jen náhodná poznámka, nebo jestli to byl způsob, jak otevřít dveře k delšímu rozhovoru. Možná jsem si to jen domyslel. Možná si domýšlím i teď.

Na vteřinu zmlkla. A já jsem měl pocit, že oba čekáme na nějaký signál, který vlastně nikdo z nás nepojmenoval. Možná ani ona sama nevěděla, co přesně očekává. Možná jsem to byl jen já, kdo v tom viděl víc, než tam bylo.

Rozloučili jsme se. Každý šel jinam. Nic se nestalo. A přesto se mi ten rozhovor celý den vrací.
Začal jsem přemýšlet, kolik podobných situací denně vzniká. Kolikrát se lidé potkají na pár minut, vymění si pár vět a každý z nich si z toho odnese úplně jiný příběh. Jeden to bere jako náhodu. Druhý jako možnost. Třetí jako malý vnitřní flirt, o kterém se nikomu neříká.

A teď si kladu otázku, na kterou vlastně neznám odpověď:
Děláme to tak všichni? Nebo si muži tyhle momenty jen víc romantizují, zatímco ženy je vnímají mnohem střízlivěji?

Možná jsou některá setkání vzrušující právě proto, že si nejsme jistí, co byla realita a co už naše projekce. A že se vlastně nikdy nedozvíme, co si z nich odnesl ten druhý.