Proč už nechci držet otěže

V každodenním koloběhu života mám jedno místo, kterému říkám „slepičárna“. Je to parta ženských, díky kterým je ten náš denní chleba o něco poživatelnější. Rozebíráme tam úplně všechno – od životních krizí až po velikost přirození. Nedávno jsme ale mezi diskuzí o velkých penisech a prsou narazily na téma, které je možná stejně povrchní, a přesto naprosto zásadní: náš typ muže.

Dlouho jsem si myslela, že žádný vyhraněný typ nemám. Moje dosavadní postelové zkušenosti jsou si podobné asi jako ženská prsa, každý byl originál. Ale po vyčerpání pár neuronů mi to docvaklo. Jediná věc, která v mé hlavě skutečně odděluje muže od žen (pokud pomineme anatomii), je úroveň jejich testosteronu.

Žádné ankety, prostě mě veď Co mě skutečně přitahuje, nejsou věci, které by se nedaly ovlivnit. Mám slabost pro zdravé sebevědomí propojené se slušností. Miluju, když se chlap nebojí udělat první krok. A nemyslím tím, že vám vrazí jazyk do krku hned mezi dveřmi. Myslím tím to jemné, ale jasné připomenutí: „Vím o tobě a chci, abys ty věděla o mně.“

Tím se dostáváme k věci, která mě v moderním randění zabíjí nejvíc: paralýza rozhodování. Ty nekonečné hodiny dopisování ve stylu „mně je to jedno“ a „vyber ty“ mi okamžitě vypínají libido. Chlap prostě napíše: „Vyzvednu tě v sedm, vezmi si ty červený krajky.“ Tečka. Žádné vyjednávání, žádné ankety. Chci být aspoň na chvíli princeznou, co nemusí řešit logistiku světa. Ten pocit, že se můžu nechat vést někým, kdo ví, co dělá, je pro mě ten nejlepší afrodiziakální předkrm.

Co se schovává pod dekou Sexuální energie je pro mě klíčová. Musí tam být cítit živočišno. Když jsem s holkou, je to pomalé a procítěné. Miluju to. Ale od chlapa čekám přesný opak. Chci cítit ten zápal. Neříkám, že máš spěchal, ale chci, abys dal důraz na to, co chceš a jak to chceš. Pusť ze sebe ten „tesťák“ a ukaž mi, že jsem se v tobě nespletla. Vezmi si mě tady a teď. Moje přirozená submisivita je silnou součástí mé osobnosti. Takže když chlap nechá vedení na mně, cítím se asi jako člověk, co se snaží složit přijímačky na jadernou fyziku v cizím jazyce – prostě to nejde. Pokud přijde moment, kdy to chlap chce dělat „na misionáře“, pod dekou a potmě, balím si tanga z podlahy a zdrhám. A to běhání fakt nesnáším.

Brnění dolů Možná to zní jako touha po dominanci, ale ve výsledku je to o pocitu bezpečí. O tom, že se můžu vedle někoho konečně nadechnout, shodit brnění a jen tak být. Protože i ta nejsilnější ženská si občas potřebuje odpočinout od toho, že musí mít všechno pod kontrolou. Stačí jen chlap, který se nebojí vést, a já mu za tu jistotu ráda věnuju celou svou pozornost. Bez deky a beze strachu, že jsem na to všechno zase sama.

Finální „účtování“ Zatímco od vedlejších stolů padaly popisy vysokých, svalnatých a potetovaných borců z katalogu, já jsem si uvědomila jednu věc. Nad touhle stránkou mužské duše se nikdo nepozastavil. Přemýšlela jsem, jestli jsem já divná, nebo jsem jen mezi ťukáním čísel do klávesnice nepobrala zadání tématu.

Asi je to fajn, když je chlap po fyzické stránce dokonale vymazlený, ale já preferuju funkčnost. Chci, abychom si byli navzájem oporou a nepřidělávali tomu druhému zbytečné mentální zatížení. Můj typ muže je zkrátka ten, který mi dovolí být ženou. Nemusím vstupovat do mužské role, protože on tu svou zastane dokonale.