Vzdušně a přitom při zemi

#1 – Bez růžových brýlí

Milý amatérský deníčku,

před třemi měsíci jsem skončila u pilota, abych si našla dalšího. :D Asi nějaké nové prokletí.

Tak od začátku.

Nemusím asi nijak vysvětlovat, proč moje první vzdušná známost nevyšla. Když jsem tedy začala znovu hledat, člověk v kokpitu mě spíš naštval než okouzlil.

Slovo dalo slovo. Začaly každodenní zprávy, první schůzky a jak to se mnou chodí, před společnou nocí jich bylo asi osm.

Jo, jsem amatérka na hovno, já vím. Ale asi to ani jinak neumím. Čím je tenhle jiný?

Z mé strany tam není taková ta naivní zamilovanost. Spíš se tam střídají sympatie a respekt.

Hned na první schůzce jsme zjistili, že si budeme rozumět. Já mu přiznala, že jsem kdysi hrála Pokémony, on je okamžitě zapnul v mobilu. Řekla jsem, že jsem četla Harryho Pottera víc než je zdrávo, on prozradil, že byl ve Skotsku schválně po místech, kde se točil film.

Navíc nepracuje jako pilot. Jen jedno menší tak trochu má. Což je upřímně spíš děsivý, protože tyhle letadla podle mě vyrábí z papíru. Postupně se ukazovalo, že máme podobné názory na politiku, svět a trochu jiné na život.

Jenže tam nebyl ten WAU efekt. Líbil se mi. V sexu, podle toho co jsme řešili, je větší prase než já, což beru jako plus. Je to skvělý člověk. Skvělý kamarád. A někdo, kdo mi každé ráno i večer napíše.

Takže ano, skoro pohádka. A já? Z toho jediného, co tam chybělo, jsem si udělala naprosto iracionálního strašáka.

Jak jsem se mýlila.

První společná noc.

Vyzvedl mě, jeli jsme na večeři a pak k němu domů. Zapálil v krbu, pustil Pána prstenů s tím, že přinejhorším se aspoň podíváme na něco, co máme oba rádi. Já mu samozřejmě prolezla knihovnu, protože si prostě nedokážu pomoct.

A pak už to mám trochu rozmazané. Z tříhodinového filmu jsem viděla maximálně začátek a pak až bitvu o Helmův žleb. Ano, koukali jsme na Dvě věže. V noci jsme se na ten sex ještě vzbudili. A ráno? Ráno už jsem skoro nemohla.

Nevím, jak se to dál vyvrbí. Trochu mi chybí ty dřívější růžové brýle, které jsem mívala. Ale možná je pro jednou vlastně dobře, že si to umím užít i bez nich.