Až na druhém konci světa

Potkal jsem jednu holku a ta bydlí na druhém konci světa.
Jako doslova.
Pochází z jiného kontinentu, jiné země, až daleko za oceánem.
Potkal jsem ji jenom krátce, světlo by za tu dobu uletělo jenom pár milionů kilometrů.
Ale jsem rád, že je.

Jsem rád, že na jižní polokouli svítí stejný měsíc, třeba se na něj někdy budeme dívat ve stejnou chvíli.
Jsem rád, že na obloze nad celou zeměkoulí svítí hvězdy, myslím, že je pro ně čest, ze jejich světlo dopadne až tam, kde se na ně dívá ona.
Jsou totiž setkání, po kterých víte, že první ranní nadechnutí má smysl. Kdy víte, že má smysl ráno otevřít oči.

Jsou setkání, která mohou být krátká, v životě hvězdy kratší než mrknutí okem, a přece dodají energie, že i výbuch supernovy by se z nich mohl poučit.

Jsou setkání, kdy pohled očí vidí víc jisker, než je hvězd v galaxii.
Kdy úsměv na rtech dodá víc vůně, než kytky na louce.
Kdy se čas navždy zastavil a běží neúprosně o závod zároveň.

Nasdíleli jsme si písně, doporučili víno, knihu a film, slíbili brzké shledání.

Každopádně teď vím, že ranní nádech má smysl, že má smysl ráno otevřít oči a vědět, že pod jedním sluncem je ještě další srdce a že to je dobře.