Schovej mě do kapsy

Jsou věci, u kterých začínám vědět, že je asi nikdy neunesu.

Občas jsem jen malej kluk před velkým světem. Stojím proti všem těm kecům, dvojím metrům, nevěře, podvádění, nefunkčním radám, povrchnosti, čekání, hladu po těle a lásce — a uvnitř se mi něco zlomí.

Nechci v tu chvíli slyšet, že mám být silnější. Nechci slyšet, že si to mám sám zpracovat. Nechci být poslán zpátky do sebe, jako by tam byl nějaký pokoj, kde se to dá uklidit.

Není tam pokoj. Je tam jen tma, hluk, tlak na hrudi a malý kluk, který už nechce dál dokazovat, že všechno vydrží.

Schovej mě do kapsy.

Nech mě schoulit se Ti do klína a opřít si hlavu. Projeď mi prsty ve vlasech a řekni, že na to nejsme každý sám. Že i já smím být chvíli malý a zranitelný. Že smím plakat. Že nemusím v každé chvíli stát rovně proti světu, který se tváří, že všechno je normální, jen já jsem moc.

Nechci být pořád ten, kdo unese, pochopí, počká, nevybuchne, nezeptá se, nevynutí si odpověď a pak si to ještě sám někde uvnitř uklidí.

Někdy potřebuju, aby mě někdo neřešil jako problém. Aby mě jen držel. Aby mě nevracel do samoty pod záminkou, že tam mám najít svoje hranice a zdroje.

Protože oddanost pro mě nikdy neznamenala jen to, že já budu chránit druhého.

Znamenala pro mě, že si budeme krýt záda navzájem. Že když jeden z nás začne padat, druhý ho nenechá samotného před tím velkým světem.