Skleničky paní Bovaryové

Častěji než paní Bovary, mám ráda, když někdo mé ovary líbá hladí a hněte.

Pod taktovkou času, s mojí slinou na ocasu, představ si to světe.

Slyšíte mé hlasité steny? Buďte mi svědky vy čtyři stěny, že já zase trápím se hlady.

Stehna jinak než zimou budou se třást, to jen já nechám se schválně mást v tom, co chci teď a tady.

Umět tak vypnout ty hlodavé červy, ihned pryč byly by nervy - jen ony nechtějí pryč.

A tak den za dnem postupně hynu, trápím se, žeru a kynu. Pletu si na sebe svůj vlastní bič.

Možná i klasik klasicky žasne, proč neberu vše, co je krásné a uteču zadními vrátky.

Ne, co nejde vzít zpátky. :-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-

Prý je tady až moc pozitivního, že všechno dopadá skvěle... No já toho umím posrat... Tak například:

Taky se vám děje, že že strachu odmítáte to, co je pro vás až moc dobré? Někoho, kdo je pro vás až moc dobrý, kdo je na vás až moc hodný?

V hlavě něco vysněného a když už se to objeví, tak tomu nechcete ani věřit. Bojíte se, že na to sáhnete a zmizí to, rozbije se... Pamatuju si babičku, která měla spoustu šatů a kabátů a krásného nádobí...

Všechno vystavené ve skříních a vitrínách a jen se to opatrně oprašovalo a nepoužívalo. Nechápala jsem ji. Proč si to neužívá a nenosí a nepije z těch nádherných skleniček na víno, které připomínají květy mých milovaných vlčích máků... Říkala, že se bojí, že to rozbije, umaže, zničí, že se na to bude raději jen dívat, že potom si to jednou obleče a jednou z toho bude pít... Zemřela brzy...

Ty šaty a kabáty nikdy neoblékla a ty skleničky jsou zavřené ve vitríně do dnes... Pokaždé když tam jsem, tak z nich jen otřu prach. Říkala, že jednou budou moje a uvidím, jestli z nich budu pít nebo ne...

No a já si ještě netroufla si je ani odvézt domů, natož z nich pít...

A tak to mám i s milenci... Občas se bojím a poseru to tím tak, že to nejde vzít zpátky, občas to tím posere i ten druhej...

Jak to máte vy?