fantasie

Hedvábný rozkaz
Poprvé ji uviděl v divadle.
Nepatřila mezi ty ženy, které potřebují vejít do místnosti hlučně, aby si jich někdo všiml. Právě naopak. Objevila se tiše, s kabátem přehozeným přes ramena, s vlasy vyčesanými tak pečlivě, že každý pramen vypadal jako záměr. Nebyla mladá v tom obvyklém, prchavém smyslu slova — a právě proto na ní bylo něco mnohem nebezpečnějšího. Měla klid ženy, která už dávno zjistila, co na muže působí, a nepotřebovala to nikomu dokazovat.
Jmenovala se Viola.
On se jmenoval Adam a byl dost mladý na to, aby si myslel, že má nad sebou vládu.
Setkali se u šaten po premiéře. Adam hledal číslo svého kabátu, když vedle něj zastavila. Ucítil nejdřív její parfém — temný, hřejivý, s náznakem kouře a vanilky. Pak její hlas.
„Vy jste ten, kdo se celý večer tvářil, že ho hra nezajímá.“
Otočil se k ní. Chtěl něco pohotového odpovědět, ale její pohled ho zarazil. Nebyl vyzývavý. Nebyl ani koketní. Byl klidný, přímý a nečekaně důvěrný, jako by o něm věděla něco, co on sám ještě nestihl pochopit.
„Zajímala,“ řekl nakonec. „Jen jsem přemýšlel.“
„To je nebezpečný zvyk.“
„Proč?“
Koutkem úst se usmála. „Protože muži, kteří příliš přemýšlejí, jsou často ti, kteří nejvíc touží přestat.“
Nevěděl, co říct. A Viola mu tu nejistotu nechala. Nezachraňovala ho. Jen stála vedle něj, v rukavicích z jemné černé kůže, a čekala, až se v jeho tichu něco zlomí.
O týden později ji potkal znovu.
Tentokrát v malé galerii, kam šel spíš ze slušnosti než ze zájmu. Stála u obrazu tmavého lesa, v černých šatech, jejichž materiál pod světlem nepatrně zářil. Teprve když k ní přišel blíž, pochopil, že to není hedvábí. Latex obepínal její tělo s naprostou přesností, bez jediné vulgarity. Působil jako brnění i jako tajemství.
„Adame,“ řekla, aniž se otočila.
„Vy jste věděla, že přijdu?“
„Ne. Ale doufala jsem.“
Ta odpověď měla být lichotivá. Místo toho v něm vyvolala zvláštní neklid. Jako by její naděje nebyla prosbou, ale pastí, do které se právě dobrovolně přiblížil.
Viola se k němu otočila. Dnes měla rty tmavší než minule a oči nalíčené tak, že její pohled působil ještě hlubší. Prohlédla si ho pomalu. Ne hrubě, ne okázale. Spíš jako někdo, kdo poznává kvalitní materiál.
„Máte rád kontrolu?“ zeptala se.
„Asi jako každý.“
„To není odpověď.“
„Ano,“ řekl po chvíli.
Přikývla. „Výborně. Kontrolu má smysl brát jen těm, kteří si jí váží.“
Měl se zasmát. Měl říct něco lehkého. Měl odejít. Místo toho tam stál a cítil, jak se mu její slova usazují pod kůží.
Začala ho zvát na kávu. Pak na víno. Potom k sobě.
Její byt byl zařízený s přesností, která nepůsobila chladně, ale neúprosně. Tmavé dřevo, těžké závěsy, staré knihy, křišťálové sklenice. A v ložnici, kterou zahlédl jen jednou pootevřenými dveřmi, se leskl černý latex zavěšený na ramínku jako večerní róba pro jiný druh společnosti.
Nikdy nespěchala.
To bylo na ní nejhorší.
Když se ho dotkla poprvé, položila mu jen ruku na zápěstí. Nic víc. Ale udělala to ve chvíli, kdy právě mluvil, a Adam zapomněl větu uprostřed slova.
„Vidíte?“ řekla tiše. „Takhle málo stačí.“
Postupně se naučila všechna jeho slabá místa. Ne tělo — k tomu se dostávala jen pomalu, jako by si rozbalovala vzácný dopis. Mnohem dřív poznala jeho hrdost, jeho potřebu být dobrý, užitečný, žádoucí. Poznala, jak se narovná, když ho pochválí. Jak ztichne, když ho nechá čekat na odpověď. Jak se mu změní dech, když se k němu nakloní a řekne jeho jméno tím zvláštním, měkkým tónem.
Jednoho večera přišel a našel ji v černém latexovém korzetu, s dlouhými rukavicemi až nad lokty. Seděla v křesle, nohu přes nohu, a držela sklenku červeného vína.
„Zavři dveře,“ řekla.
Poslechl.
„Pomalu.“
Zavřel je pomalu.
Usmála se. „Dobře.“
To jediné slovo s ním udělalo víc, než by si chtěl přiznat. Stál u dveří jako školák, který čeká na známku, a nenáviděl se za to, jak moc po ní touží.
„Pojď blíž.“
Udělal krok.
„Ne tak rychle.“
Zastavil se.
Viola vstala. Latex na ní zaševelil sotva slyšitelně, jemně jako varování. Došla k němu a zvedla mu bradu dvěma prsty v rukavici.
„Ty si pořád myslíš, že tohle je hra mezi námi dvěma,“ řekla. „Ale není. Je to hra mezi tebou a tebou samotným.“
„A vy?“ zeptal se chraplavě.
„Já jen držím zrcadlo.“
Její pohled ho pohltil. Nebyl tvrdý. Právě naopak. Byl sametový, trpělivý a nevyhnutelný. Adam si uvědomil, že nejvíc ho nevzrušuje její tělo ani latex, i když obojí ho připravovalo o klid. Nejvíc ho vzrušovalo to, že ona ví. Že vidí jeho odpor, jeho touhu, jeho stud i hlad — a nic z toho ji nepřekvapuje.
„Klekni si,“ řekla.
Nebyl to výkřik. Nebyl to rozkaz pronesený silou. Byla to věta tak jistá, že se proti ní síla zdála zbytečná.
Adam se nepohnul.
Viola čekala.
Vteřiny plynuly. Venku za okny projelo auto. Někde v domě se zavřely dveře. Svět pokračoval, jako by se v té místnosti nerozhodovalo o něčem, co Adam už nikdy nevezme zpět.
Pak pomalu klesl na kolena.
Viola se neusmála vítězoslavně. To by bylo příliš obyčejné. Jen mu položila dlaň na vlasy a její prsty se na okamžik sevřely.
„Hodný,“ zašeptala.
To slovo se v něm rozlilo jako oheň.
Od té noci se všechno změnilo. Ne navenek. Adam dál chodil do práce, dál odpovídal na zprávy, dál se smál s přáteli. Ale uvnitř měl nový střed gravitace. Violu.
Ráno myslel na to, jestli bude spokojená s košilí, kterou si vybral. Večer čekal, jestli mu napíše. Když ho pochválila, celý den se nesl o něco výš. Když mlčela, cítil v sobě prázdné místo, které dokázal vyplnit jen její hlas.
A Viola mu nedávala nic zadarmo.
Učila ho trpělivosti. Učila ho naslouchat. Učila ho, že touha není hlad, který musí být hned nasycen, ale provaz, za který lze jemně tahat, dokud se člověk sám nevzdá.
Jednou mu podala úzký černý obojek. Nebyl okázalý. Matný, jednoduchý, téměř elegantní.
„Nemusíš,“ řekla.
To bylo na ní další nebezpečí. Nikdy nebrala to, co jí nebylo nabídnuto.
Adam se na obojek díval dlouho. Pak zvedl oči k ní.
„Chci.“
Viola přistoupila blíž. Zapnula mu ho kolem krku s takovou jemností, že se mu sevřelo hrdlo. Potom ho políbila na čelo.
„Od teď mi nebudeš slibovat velká slova,“ řekla. „Jen malé věci. Každý den.“
„Jaké?“
„Budeš pozorný. Upřímný. Užitečný. A hlavně… budeš chtít moje štěstí víc než vlastní pýchu.“
Adam zavřel oči.
„Ano.“
„Ano, co?“
Chvíli mlčel. To slovo v něm čekalo jako klíč ve dveřích.
„Ano, paní.“
Viola se usmála. Tentokrát plně.
A Adam pochopil, že neprohrál.
Jen konečně našel někoho, komu chtěl odevzdat vítězství.