Konec něčeho krásného...

V životě jsou období,, která přijdou nečekaně. Nepřipravujeme se na ně, neplánujeme je, a přesto nás zasáhnou s neuvěřitelnou silou. Takové bývá i období, kdy do našeho života vstoupí milenec, kamarád??...

Najednou se z obyčejných dnů stávají dny výjimečné. Telefon se rozsvítí, přijde zpráva a srdce se rozbuší. Čekání na první setkání má zvláštní kouzlo, stejně tak i na další. Každá společná chvíle se ukládá hluboko do paměti. Člověk se cítí živější, krásnější, vnímá svět intenzivněji, je spokojený. Jako by po dlouhé době znovu objevil část sebe sama, na kterou už skoro zapomněl.

Milenec - kamarád často nepřináší jen uspokojení nebo vášeň. Ale přináší pozornost, zájem, pocit, že jsme pro někoho důležití, chtění. Naslouchá, všímá si detailů, dokáže vykouzlit úsměv i ve dnech, kdy bychom se nejraději schovali před celým světem. A právě proto bývá tak těžké přijmout, že toto období nemusí trvat věčně.

Proč to musí končit?

Možná proto, že milenecké vztahy nejsou určeny k tomu, aby vydržely celý život. Někdy mají přijít jen na určitou dobu. Aby nám připomněly, že stále umíme milovat, žít. Že stále dokážeme cítit motýly v břiše. Že nejsme jen rolemi, které každý den plníme – zaměstnanci, rodiči, partnery... Jsme také lidé se svými sny, touhami a emocemi.

Konec bolí. Ať už přišel z jakéhokoliv důvodu. Zůstávají vzpomínky na prožité chvilky, fotografie v hlavě, písničky, které už nikdy nebudou znít stejně. Často si kladu otázku, zda to všechno stálo za to.

Uprimně si myslím, že ano.

A proc? Protože ne každá krásná věc je krásná díky tomu, že trvá navždy. Někdy je krásná právě proto, že byla výjimečná, neopakovatelná a pomíjivá. Stejně jako západ slunce, který netrvá celý den, ale přesto na něj dokážeme vzpomínat celé roky.

Možná tedy není důležité, proč to skončilo. Možná je důležitější poděkovat za to, že to vůbec bylo. Za všechny úsměvy, doteky, rozhovory a okamžiky, kdy jsme se cítili šťastní.

A pak jít dál.

Protože některé ,,vztahy,, nejsou kapitolou na celý život. Jsou jednou nádhernou stránkou, kterou si člověk občas otevře, usměje se a s jemnou nostalgií si řekne: „Bylo to krásné.“

Možná tedy nejde o to zapomenout. Možná jde o to přijmout, že některé kapitoly končí dřív, než bychom si přáli. A přesto stojí za to, protože byly součástí našeho příběhu.

Někdy totiž konec nepřichází proto, že došla chemie. Přichází proto, že život měl jiné plány..