Proč zrovna shibari?

Člověk se mě občas ptá, proč mám rád shibari. A protože už jsem ve věku, kdy člověk některé věci dělá tak dlouho, že si skoro nepamatuje, proč s nimi vlastně začal, musím se nad tím pokaždé zamyslet.

Pravda je přitom mnohem méně vznešená, než by se slušelo vyprávět. Kdybych tvrdil, že jsem kdysi dávno spatřil krásu linií, harmonii provazů a estetiku lidského těla a v tu chvíli se ve mně probudila duše básníka, byla by to lež tak průhledná, že by se za ni styděl i předvolební leták. Původně mě k němu přivedla ženština moudrá a líbezná, která měla potřebu po uzlech více než malou. Ale po oddělení se na cestách vztahu, mně ve skutečnosti u provazů udrželo všimnutí si, že riggeři kolem sebe mají podezřele velké množství modelek, a jako správně pragmatický člověk jsem usoudil, že by mohlo být zajímavé zjistit, jak se k takové životní situaci dopracovali.

Člověk je v mládí, i ve věku Ježíše, kdy se ještě nevykecával na krucifixu, tvor jednoduchý. Někdo začne hrát na kytaru, protože obdivuje hudbu. Jiný začne hrát na kytaru, protože si všiml, že kolem kytaristů bývá více žen než kolem účetních. A teprve později zjistí, že mezi prvním a druhým důvodem bývá několik tisíc hodin cvičení, mozolů a frustrace.

Se shibari to u mě dopadlo podobně.

Jenže člověk se někdy vydá na cestu z jednoho důvodu a zůstane na ní kvůli úplně jinému. Po čase jsem zjistil, že modelky sice existují, ale provaz má nepříjemnou vlastnost vyžadovat práci. Hodně práce. Takové množství práce, které dokáže spolehlivě odradit každého, kdo si myslí, že si za víkend pustí tři videa a v pondělí bude mistr.

Provaz je totiž demokratický. Nezajímá ho, jak moc si člověk věří. Nezajímá ho ani to, jak dlouhý status napsal na internet o své dominanci nebo duchovní hloubce. Provaz uznává pouze čas, píli a schopnost opakovat stejnou věc tak dlouho, dokud ji člověk nezačne dělat správně.

A právě to mě na něm nakonec začalo fascinovat.

V době, kdy si lidé zvykli očekávat výsledky okamžitě, existuje něco, co se nedá uspěchat. Něco, co člověku neustále připomíná, kolik toho ještě neumí. Každý nový uzel otevře deset nových otázek. Každá dovednost odhalí další nedostatky. Člověk má někdy pocit, že se blíží vrcholu kopce, aby zjistil, že celou dobu lezl jen na první kopec z celého pohoří.

A pak jsou tu emoce.

To je věc, kterou jsem na začátku vůbec nehledal, ale nakonec mě překvapila nejvíc. Protože shibari není jen práce s provazem nebo bolestí. Ve skutečnosti je provaz často ta nejméně zajímavá část celé věci. Zajímavé je to, co se odehrává mezi dvěma lidmi. Důvěra, nejistota, soustředění, očekávání, radost, strach, klid i okamžiky, kdy si oba uvědomí, že právě prožívají něco, co by bez vzájemné důvěry vůbec nebylo možné.

A ano, pro mně je v tom všem často i bolest. Zpočátku jsem ji vnímal jako cíl sám o sobě. Teď bolest spíš vnímám jako jeden z nástrojů, jeden z jazyků, kterými lze vést rozhovor mezi tělem a hlavou. Pro někoho nepochopitelný jazyk, pro jiného překvapivě výmluvný. A možnost takový jazyk používat bezpečně, citlivě a s respektem je odpovědnost, která člověka naučí pokoře rychleji než většina životních lekcí.

Zajímavé je, že čím déle se člověk shibari věnuje, tím méně má potřebu přesvědčovat ostatní, že je na tom něco úžasného. Naprosto chápu lidi, kterým připadá sledování vázání přibližně stejně zábavné jako pozorování zasychajícího laku na kovovém přístřešku. Když člověka nezajímají provazy, technika, emoce v provazech ani celý ten zvláštní svět okolo, musí to zvenku vypadat jako podivný koníček lidí, kteří mají příliš mnoho volného času a nebezpečně málo jiných starostí.

A víte co? Je to naprosto v pořádku.

Svět by byl nesnesitelně nudný, kdyby všichni obdivovali stejné věci. Někdo miluje operu, jiný traktory. Někdo chodí po horách, jiný sbírá známky. A já jsem nakonec zůstal u provazů. Původně z důvodů, které nebyly ani trochu poetické, ale časem jsem v nich našel řemeslo, důvěru, emoce, technickou výzvu a nekonečný prostor pro učení.

A to je možná na celém shibari to nejkrásnější. Člověk do něj často vstoupí s představou, že objevil nějakou zajímavou činnost. Po letech pak zjistí, že ta činnost celou dobu pomalu objevovala jeho.