Na sexuologii

Aneb Jak jsem se šla léčit z nymfomanie.

Bylo mi pětadvacet, byla jsem po dvojitém rozchodu a nevěděla, co se sebou.
Jediný, kdo mi z medicínského hlediska mohl pomoct, byl sexuolog.

Sebrala jsem odvahu, namluvila si, že už jsem dost dospělá, abych tohle zvládla a objednala jsem se do ordinace sexuologa v odporném zdravotním středisku, kam jsem jako malá jezdila na rovnátka. Jednou jsem si taky takhle chtěla myslet, že už jsem dost velká na to, abych si (preventivní) test na HIV nechala udělat u svého gynekologa, místo hezky v klídku anonymně. To přece zvládnu, ne? Jsem hustá. Už první otázka mě vyvedla z omylu a rozsypala jsem se jak lego. No nic, negativní, jede se dál.


Pan doktor přes šukání byl, jářku, sedmdesátník. Milý, rozvážný, s radostí bych mu svěřila obavy o funkčnost svého žlučníku nebo si nechala vyříznout pihu, možná i zubař by byl skvělej. Ale jak mám někomu o padesát let staršímu, s bílejma vlasama a tlustejma brejlema vykládat, jak strašně moc jsem nadržená?!

Že nemůžu spát. Nemůžu jíst. Nesoustředím se. Zanedbávám svoje povinnosti, někdy včetně basic péče o sebe. Klepou se mi ruce. Večer v posteli se mi celé tělo propíná do luku, klepe se a křeč mi kroutí konečky prstů... když už mám náhodou kliku a zapíchám si s někým, kdo mi vyhovuje, orgasmy jsou tak silné, že skoro ztrácím vědomí, Že někdy na pár vteřin přestanu dýchat. Že na moje vystřiky nestačí ručníky a ke ztlumení hlasitosti by byl potřeba protiatomový kryt, nebo aspoň řopík.

Mohla jsem tohle všechno říct bělovlasému pánovi, kterej pravděpodobně poslední erekci bez medikace zažil někdy před deseti lety?

Jasně, že nemohla.

Vysoukala jsem ze sebe blábol o tom, jak mi to komplikuje život a že nemyslím na nic jinýho, a řešení bylo na světě. "No tak dáme antidepresiva. Mám jednu pacientku, ještě mladší než vy, skvěle jí to zabírá". Žádnej nápad nechat to (mně) ještě vyšetřit třeba na endokrinologii. Neurologii. Psychiatrii. Ne, proč? Dej si prášek, budeš v pohodě.

Tak určitě.

Pan doktor ze sexuologie, ani nikdo jiný tenkrát nemohl tušit, že moje nervová soustava funguje jinak. Že nebude na AD reagovat, jak se očekává.

Jo, bylo mi trochu líp na duši, získala jsem nadhled nad situací, na tohle mi fungujou vždycky skvěle. Ale důvod, proč mi je vlastně předepsal? Ani hovno. Byla jsem pořád šílená z nedostatku sexu, bylo mi pořád stejně hrozně. Co ale úplně zmizelo, byly morální zábrany. Takže logicky následovala jsem větší promiskuita. Protože mi bylo úplně jedno, s kým se vyspím. A lovila jsem v hodně kalných vodách. Když jsem ulovila, pár dní mi ze sebe bylo tak zle, že jsem neměla chuť ani na sex. Takže to vlastně fungovalo...

Tenhle kolotoč bylo ale jedno z nejhorších období v mém životě a jeho retrospektiva právě skončila. Dobrou noc, děti.