Pohádkáři nešukaj 👑

Vyloveno ze šuplíku starých hříchů aneb Jak jsem poznala pohádkáře. Musíme si to na rovinu přiznat, holky, i když jsme sebevíc cynické, protřelé životem a máme kožich ošlehaný realitou, někdy je prostě strašně hezké na chvíli vypnout ten věčně varovný radar a věřit na prince a pohádky. Člověk by hrozně moc chtěl, aby to aspoň jednou dopadlo jako v červené knihovně a ta nadržená chemie se potkala s romantickou idylkou. Jenže na Amatérech se místo Disneyho píšou spíš bizarní tragikomedie.

Každej druhej se tu radši chlubí zářezy na pažbě, potoky slasti a maratony, ze kterých sousedům padá omítka. Člověk holt nechce na blogu dobrovolně vypadat jako úplná chuděra. Jenže drškopády k lovu v téhle džungli prostě patří. A ať si, pánové, nemyslíte, že marný lov je jen vaše výsada. Tady je můj vlastní příběh o tom, jak jsem nekompromisně zahučela držkou do bláta chlapské nerozhodnosti, i když to ze začátku vypadalo na ten splněný princeznovský sen. Existuje totiž zvláštní druh chlapů. V telefonu je to učiněný Casanova. Naživo vyplašený srneček. Umí napsat román o tom, co by s tebou dělali. Jen se nesmí dostat na vzdálenost jednoho polibku.

Představte si to: na scéně se konečně objeví Vysokej, pohlednej, vtipnej. Takovej ten typ, u kterýho si řekneš: sakra, tak tentokrát by to snad mohlo vyjít. Sportuje, má přehled a smysl pro humor, cituje tvoje oblíbený filmy a nádherně mezi vámi fungují slovní přestřelky. No neber to.
Celé to začalo jako absolutní digitální porno-sen. Hodiny vykecávání po telefonu, dennodenní psaní od rána do noci, a klidně i regulérní, brutálně žhavej sex po telefonu. Kunda zmáchaná den co den. Byla v tom neskutečná prdel, pohoda, vzrušení i to správné nadržené napětí. Přes ten drát to prostě totálně fungovalo, moje představivost jela na sto dvacet procent. Jenže pak přišla krutá realita. Respektive schůzky.

Vyfiknete se, vezměte si nejvíc mrdavé krajkové prádlo, i když slušné holky samozřejmě na prvním rande nešukaj, ale co kdyby náhodou. Dorazíte na místo, prožijete fajn odpoledne, ale z jeho strany nepřijde vůbec nic. Nula. Žádnej dotek, žádnej pokus o polibek. Když jedete domů, zákonitě vám v hlavě začne rotovat ta klasická pochybovačka: tvl, tak kde je sakra problém? Jako první vás samozřejmě napadne, že se mu logicky nelíbíte, nevoníte mu nebo že fotky byly lepší než realita.

Jenže hned po srazu ta denní komunikace plyne dál úplně stejně skvěle, vtipně a nadrženě jako předtím. Tak si řeknete, že tomu dáte ještě šanci. Večer ti zase napíše, jak strašně by tě chtěl. A ty si začneš říkat, jestli ses náhodou nezúčastnila jiného rande než on. I když v hloubi duše logicky víte to základní vesmírné pravidlo, když se chlapovi vážně líbíte, tak vám tu pusu na prvním rande prostě dá, i kdyby kolem padaly trakaře. Ale ta denní komunikace je prostě boží, tak to omluvíte nervozitou. Však sám říkal, že má zkrátka obavy z nevěry, strach z toho, že ho chytí manželka, nebo že chytne nějakou hnusnou nemoc.

Takže jdete do toho podruhé a scénář se opakuje do puntíku. Stejná story, nula akce, žádnej tah na bránu. V tu chvíli už si nepřijdete jenom jako neatraktivní mula, které nikdo nedal nažrat. Regulérně v duchu dumáte, jestli vás ten chlap nemá za nějakou syfilitickou štětku, od které by mohl chytit mor a ka pavku jenom tím, že by se vám podíval do očí. Moje mývalí hrdost v tu chvíli dostala solidní kopačku do ledvin, ale s šarmem sobě vlastním jsem to ustála.

Na třetí sraz už jdete reálně bez jakýchkoliv iluzí. Žádné krajkové prádlo, prostě jen přátelský pokec u kafe, kde se vám celá ta diagnóza potvrdí v plné parádě. Tenhle chlap s vámi totiž nikdy nic reálného mít nechtěl a chtít nebude, i když vám do zpráv nonstop tvrdí pravý opak. Je to totiž čistokrevný, stoprocentní pohádkář.

Nechce reálnou ženskou z masa a kostí, nechce ty reálné sliny, pot, vůni kůže a risk, že ho doma sekne stará. Chce jen tu pohádku. Potřebuje mít v mobilu iluzi divokého sexuálního života, představu, jaký je to vlastně nadržený kanec, a honit si nad tím ego večer v koupelně. Ale jakmile má přejít od slov k činům a reálně vás ohnout přes lavičku, tak mu prostě splasknou koule. To je už jiná písnička, než honit si nad vašimi zprávami.

Můj kožich zkrátka potřebuje reálné, živočišné teplo, a ne jen hromadu písmenek na studeném displeji. Ale abych jim nekřivdila a nekončila úplně cynicky. Možná jen čekají na tu svou princeznu. Takovou tu křehkou, spanilou, co jim vezme dech natolik, že konečně přestanou jen psát. Kdo ví. Já to každopádně nebyla. Raději zavírám knížku pohádek a jdu lovit někam, kde se místo psaní taky něco děje.

Jestli někdy potkáte chlapa, který vám několik měsíců píše, co všechno by s vámi dělal, ale ani po třech schůzkách se neodváží vás políbit, nedoufejte, že čtvrtá schůzka bude zázrak. Nejspíš jste právě narazily na pohádkáře. A ti prostě nešukaj.

Lovu zdar, bando!