Kámen, nůžky, papír

Přišla nečekaně, mezi řádky mě oslovila, slovo dalo slovo a spustil se vodopád. Vodopád postupného poznávání se v kruzích. V kruzích něžných, v kruzích pohody a tolerance, v kruzích chtíče, v očekáváních i vášních. Spustily se touhy nás obou, spustily se ty naše potvory a že se spustily krásně víme, protože my jsme se spustili s nimi.

Těším se na Orlenku, těším se, že možná přijde něco, na co budeme oba vzpomínat, až si jednou budeme v důchoďáku povídat s kamarády. Těším se na Elišku a těším se, až za chvíli otevřu email a doladíme plán, až si spolu zaplaveme ve vlnách i v životě.

Možná se ale nestane vůbec nic, i to by bylo krásný, protože síla je i v tom, umět se vzdát, netahat druhýho za nos a říct, promiň to fakt nejde. Vono totiž vytahaný nosy zkrátka nejsou dobrý nosy.

A je mi celkem jedno, možná i dvojí, co k tomuto blogu tady řeknou místní škarohlídští vševědi, protože jsou zkrátka v životě ‘‘věci‘‘, který si žijeme sami, mimo amatéry, mimo všechny komunity.

Tak a teď už jen doufám, žes dnešní bombu přežila a na nouzově vyslaný signál bude zase navázáno;-)