I. Kde končím já ….

… a začíná No_Id_Man.

Čím jsem starší, tím častěji si uvědomuji, že během jediného dne vystřídám několik různých verzí sebe sama. Ráno jsem úplně jiný člověk než večer. Jinak přemýšlím v práci, jinak mezi přáteli a úplně jinak ve chvíli, kdy zůstanu sám se svými myšlenkami. Nikdy mi to nepřišlo zvláštní. Bral jsem to jako něco samozřejmého. Až do okamžiku, kdy jedna z těch verzí dostala vlastní jméno.

No_id_man.

Od té chvíle se začalo dít něco zvláštního. Lidé přestali reagovat jen na moje názory. Začali reagovat na něj. Psali No_id_manovi. Polemizovali s No_id_manem. Chválili ho, kritizovali ho, nesouhlasili s ním nebo se naopak těšili na další článek. A já jsem si jednoho dne uvědomil, že vlastně nevím, kde přesně tahle postava končí a kde znovu začínám já.

Na první pohled se zdá, že odpověď je jednoduchá. Sednu ke klávesnici, otevřu prázdnou stránku a začne psát No_id_man. Zavřu notebook, odjedu nakoupit nebo řešit úplně obyčejné věci a jsem to zase jen já. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím méně tomu věřím. Protože pak přijde soukromá zpráva. Začne obyčejná konverzace. Po několika dnech padne návrh na společnou kávu. A právě v tu chvíli se hranice začne rozmazávat.

Kdo vlastně odpovídá?

No_id_man?

Nebo už obyčejný člověk?

A co když se neshodnou?

Co když by No_id_man na tu schůzku jel, protože ho zajímá příběh, který se za tím člověkem skrývá, zatímco já mám chuť zůstat doma? Co když by pokračoval v konverzaci ještě dlouhé hodiny, ale já už nemám sílu ani náladu? Nebo naopak. Co když já chci poznat člověka, který sedí na druhé straně obrazovky, ale No_id_man už řekl všechno, co říct chtěl?

Čím déle o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že No_id_man není maska. Masku si člověk nasadí proto, aby skryl svou tvář. Jenže za tímhle jménem se neschovávám. Naopak. Mám pocit, že některé myšlenky dokáže vyslovit otevřeněji než ten obyčejný chlap, který ráno vstane, jde do práce a večer přemýšlí, co bude zítra.

Možná tedy není postavou.

Možná je jen jednou z místností, ve kterých bydlím.

Do jedné vstupuji jako člověk, který řeší každodenní život. Do druhé jako někdo, koho baví hledat paradoxy, obracet samozřejmé věci naruby a pokládat otázky, které většinou nemají jednoznačnou odpověď. Ani jedna z těch místností není skutečnější než ta druhá. Obě patří ke stejnému domu.

A přesto mě občas napadne zvláštní myšlenka.

Co když jsem na začátku vytvořil No_id_mana já…

…ale čím déle ho píšu, tím víc začíná vytvářet on mě?

Možná právě proto už dnes nehledám odpověď na otázku, kde končí No_id_man a začínám já.

Mnohem víc mě zajímá, jestli je ta otázka vůbec správně položená.

Protože čím jsem starší, tím méně věřím, že člověk je jen jedna jediná osobnost.

Možná jsme všichni jen domy s mnoha místnostmi. A celý život jen zjišťujeme, do kterých z nich máme odvahu vstoupit.