Rychle až zběsile II

Víkend opět v čoudu a jak jinak než pracovně. Koukám do svého diáře a od začátku roku jsem strávil pouze jednu sobotu ve volném stylu. A tak si tak říkám, pokud bych měl vážnou známost, kolik času bych ji vlastně mohl věnovat ? Samozřejmě, pokud nebudu počítat večery, ale i ty obvykle zas papíruju a prokládám např. Amíky. Řeším milióny věcí, které i když je prioritně roztřídím, nesnesou odkladu. Jenže, pořád je lepší dělat něco než nic nebo spíš nemít co. I takovou situaci jsem zažil, takže vím o čem mluvím. Ale na druhou stranu, když to děláte rádi a jsou alespoň uspokojivé výsledky, dostanete se na zajímavá místa a tak nějak si z toho uděláte i zábavu, za chvíli Vám to už ani nepřijde…

A tak na mě přišla ,,psavá,, a Vy můžete číst tato písmena. Pustil jsem si do pohody Ježkovi prvorepublikové skladby v podání Voskovce a Wericha, jsou mezi nimi např. Život je jen náhoda, Tragédie vodníkova, Ezop a brabenec a mnoho dalších. Mám je i ve verzi, kdy je zpívá Helča Vondráčková z roku 1986 a vzpomínám na ně i v souvislosti s tehdejšími silvestrovskými večery. Nevím jak Vy, ale já jsem začal pořádně vnímat ty pozoruhodné texty až teď ve zralém věku. A kdybych uměl pořádně zpívat, tak bych je pěl nejen v koupelně, falešně a sám pro sebe.

Váš omyl, by byl se domnívat, že v oblibě mám pouze tento repertoár. Můj soused by Vám mohl o tom něco povídat. Záleží jen na mém momentálním rozpoložení a náladě. Podle toho se totiž k němu ozývá příslušná hudba. Když zrovna pospíchám s nějakou prací, tak klidně osolím AC/DC, jindy mám potřebu něco porozmýšlet a nastoupí Česká Filharmonie. A to je jen hudební zlomek mého rozsáhlého zájmu o krásné melodie.

Už dlouho mám jedno přání a to pohodlně usednout do houpacího křesla, otevřít nějakou smyslu plnou knihu a nerušeně číst a číst…