Variace na Hruskuu...

Ona není píča jako píča. Sakra, už hezkou chvilku na to myslíš, a teď toho biblického hrdinu rovnou pátým pádem oslovujeme voláme…
Tak klidně ještě jednou: Onane…!…ní píča jako píča. (Ale stejně raději používáš termín masturbace, Dalího Velký masturbátor je obraz z tvých nejoblíbenějších. )

Teď si říkáš proč jsi s tím vlastně začínal, jak se chceš dostat od Dalího zpátky ke kundám… i když: ono jde taky vlastně o umění.
Některá je sádrová smečka štvoucí jelena v říji - ale bohudík většina ostatních aspiruje spíš na Monu Lisu. Což je možná sám o sobě paradox, protože dodnes s jistotou nevíš, jestli sama Mona Lisa není náhodou chlapeček. Ale zpátky k věci.

Některá má okvětní plátky (když chceš použít ten výraz) jako listy jitrocele, hladké a tenoučké… a naopak jiná jako primule,
dužnaté, zbytnělé a zvrásnělé. Jedna je jen lehce narůžovělá a jiná sytě
purpurová nebo mléčně čokoládová.



Je až
k nevíře, jak dvě stejné věci mohou být rozdílné, jak mohou být dvě ženská
těla, těla dvou samic stejného živočišného druhu, rozdílná ve svém vzhledu... –
a funkci.

Zatímco manželka - vlastní manželka- se chlubí (doslova...) tenoučkými, průsvitně
růžovými plátky, v záhybech měkoučké kůže vyholeného rozkroku téměř
neviditelnými, schovanými jako Popelčiny střevíčky v oříšku, jako beruška chycená do dlaní... moje cizí manželka byla se svými temně rudými drahokamy,
mnohem robustnějšími a pyšně se deroucími na odiv, jejím přesným opakem. A stejným opakem si byly obě i ve způsobu využití své výbavy...



Zjistit, jakou ji vlastně má – to je to co chceš především.

Nevadí ti, když není tvá oblíbená, ale přednost dáváš
tmavé velkolisté primuli, ve večerní rose, v rozpuku. Nemáš rád, když nevidíš nic než čárku. Ačkoliv někdy… někdy máš hlad. Není to chuť - chuť
z nudy, z rozmaru…

Máš pocit vyhladovělé šelmy, vlka na konci zimy,
uprostřed ledové pláně, pocit vlka ochotného zaútočit na cokoli, co by mu poskytlo aspoň jediné sousto.