prostě blbá...

Další den, další hádka. A opět jsem k ní přišla jako slepý k houslím. Šla jsem k našim něco jim dát a byla tam moje sestra s rodinou. Tak jsem se tam zdržela na pokec. Jen co jsem došla domů a zavřela dveře, okamžitě se na mě spustila lavina jekotu a výčitek – jak je možné, že si mí rodiče dovolili nepozvat ho taky na tuhle „rodinou sešlost“? Všichni jsou to hajzlové a nikdo si ho neváží! Nikdo ho nemá rád! Já jsem blbá, tupá, idiot a stejně tak je blbá celá moje rodina a on je všechny nesnáší.

Snažím se to ignorovat, zamknu se v koupelně, ruce přitisknu na uši, zavřu oči a snažím se tiše zpívat. Proud nadávek se mění v nerozeznatelný hukot. Lomcuje dveřma a sem tam do nich kopne. Přemýšlím, jestli se nemám sebrat a někam odejít. Ale kam? Rodiče do toho tahat nebudu, z naší svatby zrovna nadšení nebyli, ale snažím se si jim nestěžovat. Kamarádky bydlí daleko a nechci jim přiznat, jak hroznou měly pravdu, když mi říkali, ať se nevdávám. A když se půjdu projít, stejně se za hodinu či dvě budu muset vrátit a je ještě brzo na to aby šel spát – začalo by to znovu. Musím počkat, dokud se nevyřve, tím se unaví, půjde spát a až se vyspí, bude zase dobře. Ale dneska ten jeho vztek trvá nějak dlouho. Ale máme dnes oba volný den a mě se nepodařilo najít si program abych s ním nebyla – takže byla jen otázka času, než to zase přijde.

Sundám ruce z uší - ticho. Počkám až zaleze do kuchyně, vylezu z koupelny a seberu v ložnici peřiny – dnes budu raději opět spát na gauči. Okamžitě ho mám za zády a znovu po mě ječí. „Jestli si myslíš, že ti ten rozvod podepíšu, tak ses, holčičko“ přepočítala. Já ti tu ještě udělám ostudu a všude tě pomluvím. Budeš mít ostudu po celé ulici, to ještě uvidíš!“ ... Jdu do dílny imbusák – celou dobu jde se mnou a hystericky po mě řve. Nenajdu ho tak si vezmu šroubovák a schovám ho do kapsy. Důrazně mu říkám, ať mě nechá být. Nechci se hádat. Nebudu se hádat! ... Řve dál.

Znovu se zamykám do koupelny, vlezu do vany a pustím na sebe horkou vodu. Pálí to jako čert, ale fyzická bolest někdy dokáže přehlušit tu psychickou. Sedím ve vaně, tekoucí voda mi dělá zvukovou kulisu. Brečím. Pak konečně uslyším bouchnutí dveří – šel spát. Ještě chvíli počkám, dokud není „bezpečné“ vylézt. Vezmu šroubovák a odmontuju v obýváku ze dveří kliku a zavřu se uvnitř. Dnes už se ke mně nedostane.

Uplynul nějaký čas, už jsem se uklidnila, z breku mě bolí hlava a mám napuchlé oči. Ale už je mi dobře, sedím tu v obýváku na gauči, o moji nohu se nahřívá kočka. Sedím tu zabalená do peřiny, kterou jsem si odtáhla z ložnice. Promočený kapesník připraven po levici, vymontované kliky ze dveří položené na stole. „Můj drahý“ se probudil. Už je klidný. Už mu to došlo. Stojí za dveřmi a klepe. „Otevři mi, já už na tebe budu hodný.“ ...neodpovídám. „Já vím, že za to nemůžeš, já po tobě nechtěl křičet, prostě mi zase ruply nervy.“ ...neodpovídám. Odchází opět něco dělat, ale co deset minut přijde zaklepat na dveře, aby se ujistil, „jestli se na něho stále ještě zlobím“. Na něho? Já se přece nezlobím na něho, já se zlobím na sebe! Dala jsem mu druhou šanci. Proč proboha? Jsem blbá. Jsem blbá až to bučí. Jsem na sebe naštvaná. Jsem naštvaná, že jsem neměla dost síly a když jsem se ho zbavila poprvé, vzala jsem ho zpátky. A abych tomu nasadila korunu, ještě si ho vzala. Moje blbost. Jen a jen moje. Mám na sebe vztek, protože má pravdu. Jsem prostě blbá.

Asi má pravdu. Jsem prostě blbá.

P.S. Omlouvám se, že to není o sexu, ale já se prostě potřebovala vypovídat...