Kód Mr. Pacholíka

Avízované sliby, se mají plnit nejen o vánocích a tak mě tu, zase teda máte…a o co, že to půjde tentokrát ? Čtěte a dozvíte se víc…a nezapomeňte, až do konce !

Nějaký ten čas si tady píšu s několika ženami (i s muži), ale za tu dobu cca dvou let, jsem pouze 2x měl tu možnost, si vychutnat způsob této komunikace, poněkud netradičně až do současnosti. Přitom se v podstatě jedná o velmi jednoduchou záležitost a to, vykání mezi ženou a mužem. Nevěřili by jste, jaká je to kouzelná věc, navrátit se do společenských časů v začátku minulého století. Ano, k takové romantice, ovšem musí být dva a já měl to štěstí, že jsem tu něco takového našel. Dalším pokračováním v této rozehrané partii, jistě bude naše plánovaná návštěva představení Státní opery v Praze, na kterou se upřímně těším a je mi ctí, doprovázet právě tuto dámu. Ale, vraťme se zpátky k mému příběhu…

Předevčírem, tzn. pátek jsme domluvili první krátké setkání. A tak jsem tedy odpoledne vyrazil směr Praha. Je to pravidelný uvítací i rozlučkový nádražní scénář, téměř vždy, se na mě nalepí nějaký ten pobuda a chce kuřivem podarovati. Byl a jsem lidumil, ale v tomhle případě odvětím ,,což nemáte drobné člověče, tam trafika jest,, na toto vzápětí odpoví vandrák ,,nemám, nó,, a jeho ruka, jakoby automaticky něco podati chtěla, ale má ruka, k tomuto sdílná být nechtěla, proto jsem vše rázně ukončil slovy ,,tak si nějaké vole opatři a mě s tím neotravuj,, přičemž jsem přidal do kroku, jelikož rande u koně s Václavem bylo na dosah. Ale to pořád není vše, co jsem Vám chtěl dnes povyprávět, čtěte dál a dozvíte se víc…

Konečně jsem na místě, krátké vyhledávání v davu lidí, ale je tu. První osobní konverzace, po té otázka, kam zalezem ? Měl jsem tip od dcery, na Václaváku jedině do ,,Starbuckscoffee,, prý velmi dobré. Už jsme tam a objednáváme, ona velký čaj a já střední kafe, pardon změna, já též velké kafe a k tomu malý zákusek. Je tam mladý personál, chtějí po mě jméno a já po nich zas telefonní číslo, no co Vám budu povídat, však kdo jste tam byl, jistě znáte. Usedáme, povídáme a pijeme kávu. A pak se mi přihlásil o slovo můj močový měchýř. To byl signál, vyhledat tamní toaletu. Jsem před dveřmi, ale nelze jej otevřít. Po druhém pokusu jsem si všiml, že vedle je malá krabička s číslicemi a popiska ,,zadejte kód,, ale, kde ho vzít ? V tu bezradnou chvíli, se mě náhle ujmou dvě mladší ženy, nedaleko sedící a upozorní, že kód se nachází na mé účtence vlevo dole. Mají pravdu a já jim uctivě poděkuji. Sice mě ještě chvilku potrápí zadání, jelikož zapomínám entrovat křížkem, ale nakonec se tam přeci jen dostanu a vykonám svou potřebu. Ještě na moment mi bleskne hlavou, na co všechno příště zas budou potřeba kódy, jen doufám, že já u toho budu mít vždy nějakou tu záchranářskou kliku…