pro jednou vážně

Blog je místo, kde si každý píše co chce. Je to takový deníček. Pište, pište ... na vlastní nebezpečí a zodpovědnost.

Tuto větu jsme si nejspíš přečetli každý. Doprovází každého zdejšího blogera či blogerku při psaní článku. Myslím, že postupem času jsme si na ni tak nějak zvykli, až jsme ji začali úplně ignorovat.

Ráda bych se na toto téma vyjádřila. Být přispěvatelem blogu je těžká práce, je to dřina. I když mnohým zde jde psaní jako po másle, ať už jde o blogy smysluplné, erotické, filozofické, humorné, nebo jen čistě sračky, tak i přes to je napsat jakýkoliv blog velká dřina.

Nicméně si myslím, že psaní není pro každého. Jak už nám říká první věta, pište na vlastní nebezpečí. Varuje nás, že ne každý musí tuto práci unést. Na základě Vašich vyřčených myšlenek končí Vaši čtenáři v ignoru. Proč? Je to jen můj osobní názor, ale pokud nezvládnete přežít pár posměšných, rýpavých případně i urážlivých komentářů, nejste hoden psát. Pokud nesnesete vyjádření druhých na Vaši myšlenku, neměli byste mít právo vyjádřit ani svůj postoj, názor. Koneckonců, negativní reakce je také reakcí a pro Vás, jako autora, přínosem. Přínosem v tom smyslu, že jeden člověk si Váš článek přečetl a rozhodl se na něj reagovat.

Ti z Vás, kteří nebudou souhlasit s mým názorem, nepropadnou se do pekel, nebudu je mučit. Mohu s nimi diskutovat, vyměnit názory, nebudu je skrývat do šuplíku s názvem ignor, nejsem malé dítě. Možná pro Vás věkem ano, ale emocionálně jsem stabilně vyspělý jedinec.

Na vlastní nebezpečí zde vyjadřuji svou myšlenku, že člověk, který nedokáže unést negativní feedback na svůj článek, není hoden psát. Stejně tak, jako člověk co se bojí výšek zřejmě nebude letcem.

Nejsme dokonalí, nejsme neomylní, máme právo měnit názory. Jeden den můžeme souhlasit, druhý už tomu tak být nemusí. Třeba si to po sobě zítra přečtu a řeknu si, co jsem to vyplodila za sračku.

Přeji jen mír a lásku

Soft