Venimu

Fotívala jsem s více muži, ale jen dva mi vydrželi jako fotící parťáci leta. A první z těch dvou a delší parťák je venividivici. Tenkrát si říkal jinak. Kdybych hodně pátrala v paměti, vypátrala bych, ale asi teď je raději venim, ne tím dříve.

Jak jsme se potkali, už psal sám. Tím potkáním jsem získala něco mezi kamarádem a bráchou. Viděl víc než druzí, věděl víc druzí, uchem mu procházely mý tajnosti i trable a pusou neprošly dál. A hodně prdelí jsme zažili.

Focení ve výtahu - to máš veni k tvým dvacetinám, jako druhou vzpomínku, co mám na tebe :)

„Já bych chtěla fotku v tom výtahu, je fakt krásnej, řekla jsem v tichém domě v centru, který jsme měli na neděli jen pro sebe. „

„Mám širokáč, budu muset strašně srovnávat lajny.

Ale tak jo.

Vlez tam.

Natoč se víc ke mně.

Ještě.

Jo, to je dobrý, ty mříže krásně hrajou. A to zrcadlo je fajn.

Vypni prsa.

Jo, to je dobrý.“

„Veni, jsi si jistý, že nikdo nepřijde?“

„Sim tě, kdo by sem chodil, dům máme jen pro sebe.“

Sotva to vyřkl, se slabým bzzuum se zavřely dveře výtahu, který by dle logiky chování výtahů s osobou vevnitř neměl být nikým stažen do jiného patra. Ale on byl.

Pomoooct. Zděšena jsem si jednou rukou schovala prsa, druhou zakrývala střídavě klín a pusu, nejistá, co je podstatnější si zakrýt. Možná tu pusu, aby to tichounké "Pomoooct" nedorazilo k lidem, co si mě stahují.
Bylo to vcelku jedno, protože veni zdatně sekundoval hlučnými skoky po schodech a ještě hlučnějším „do prdeleee, tady nikdo nemá bejt“. Zoufalé třeštění očí mi vydrželo o patro níž, kdy jsem se blížila hluku mužských hlasů v přízemí. A ještě o patro níž. Mezi patry mě nenapadlo nic jiného, než udělat roztomilou pózu, vypnout prsa a rozmyslet si veselý pozdrav "dobrý den, vítáme vás na palubě, jaké patro si račte přát?", nebo "dobrý den, pánové, jak se daří?", který pronesu, až se dole otevřou mříže. A mezi dveřmi výtahu se rozklenu tak, že pánové zatuhnou. V korzetu, punčochách na podvazcích a vysokých botkách s nahými kozami, s rudými tvářemi a s úsměvem.

Pak mi došlo, že z těch dveří výtahu po pozdravu budu muset odejít středem a střed byla rušná ulice u Kotvy. Začala jsem urputně pěstičkou bušit do tlačítek, ovšem výtah jel dál. Smiloval a zastavil patro nad pány. Mezitím již dolů doskákal veni s „doprdeleeeee“ na rtech a zřejmě vypadal dost jako žijící alternativním způsobem života, protože pánové vyděšeně ustoupili z prostoru v přízemí a vydali se po schodech nahoru. Směrem ke mně. Zoufale jsem o patro výš zase bušila do tlačítka posledního patra, ale ta mrcha výtah si pamatoval mnou již dříve nabušená. A s železnou úporností v každém z nich stavěl. Naštěstí se dveře výtahu vždy zavřely o pár vítězných vteřin dříve, než patro zdolali pěšky páni.

Veni běžel zase nahoru, opět to jeho „doprdeledoprdeleee “ (už poněkud usípaně) rezonovalo schodištěm. Potkali jsme se v posledním patře, pánové se někde cestou ustrašeně schovali do děr. Dveře se otevřely, v nich já zpocená až na bradavkách, s očima vytřeštěnýma jak ta hrdinka z poslední scény filmu Jáma a kyvadlo podle Edgara Alana Poea, jak zavřená kouká skrz železnou pannu na to, jak jí navěky opouštějí ve sklepě. Veni před dveřmi, skoro na mrtvici, vydýchával tiše slova:

„prosím,

ten

výtah

radši

vynecháme,

jo?“

Tak to máš veni k tvým dvacetinám:)

P.S.: no jo, bylo to malinko jinak, ale jen o male malinko :-)