Proč Ježuch nepřijde ani k nám

"Tati já to už náhodou VÍM!" Bylo to jako váhavé, zkusmo odvážné plivnutí do tváře: dětské prozření, že rodiče lžou! Ježíšek neexistuje a vy, rodiče, jste teď usvědčení lháři!
"Víš, já ti povím, jak to je," posadil jsem se smutně před ni.
Sledovala dychtivě každé moje nadechnutí. Teď přijde rozuzlení dětské otázky o principu známého vesmíru.
"Víš, že dárky nosí Ježucha z kožucha jenom hodejm dětem, žejo."
"...nooo...?" připustila.
"JENOM HODNEJM dětem."Zdůraznil jsem. Promluvit velkými písmeny, to se časem naučíte, když máte takovýhle zbojníky.
"No ale já jsem byla hodná!"
"Vážně? A co ten pes? A kdo počmáral skříň? A mám se podívat do notýsku? Já tak nějak tuším, že tam bude pěkné červené jezero,"... protože ho odvčerejška nemůžeš najít a já to vím.
"Aha." Posmutněla. Vhodná chvíle pro smeč:
"No a comyslíš," pohladil jsem ji po vlasech a vstal. "Comyslíš, necháme vás snad bez dárků?"
"to bych nechtěla."
No tak vidíš. Tak my je zase koupíme a vy budete zase předstírat, že jste byli hodní a budeme dělat, jakože jsou od Ježíška, jo?"
"Děkuju, tati," pípla se sklopenýma očima.
"To my rádi. No řece vás nenecháme o Vánocích smutný, když už celej rok prudíte jak banda všiváků."

No. A tak se u nás zachránily Vánoce.