....

.... zase se ozval ten podivný zvuk. Jako by někdo přejížděl nehty po školní tabuli, nepříjemně skřípavý, zarývající se skrz ušní bubínky, až do samotné duše.
Instinktivně se vmáčkla ještě hlouběji do stínu pod schodištěm. Naslouchala tiše, slyšela jak jí tepe krev ve spáncích, snažila se zklidnit svůj zrychlený dech, horečně přemýšlela co udělá, bude-li její úkryt odhalen.
Zapátrala v paměti. Ne, není zde nic, co by se dalo použít k obraně. Pár krabic se starými fotografiemi, nějaké hadry, které jí bylo líto vyhodit, staré boty, co by se ještě možná někdy daly nosit.
Třesoucí se kostnatou rukou si nervózně přejela po vrásčité tváři. Uhladila neposlušné prameny šedivých vlasů, vlhkým jazykem olízla suchá, bezzubá ústa.
Co by se jí mohlo stát? V očích jí zajiskřilo. Pocítila vzrušení. Bušení ve spáncích nabralo na intenzitě, bezděky se narovnala a vypnula hruď, ale tupá bolest v kříži, její postavu okamžitě zkroutila zpět.
Opět to skřípání, je to slyšet tak blízko.... Jako by to čekalo na každý její pohyb, snad ji to sleduje, znovu pocítila vlnu vzrušení.
Začala být zvědava, trochu se natáhla, aby vyhlédla že svého úkrytu, když v tom znovu.... skříp...
Začalo to hned ráno, když vstala z postele, při každém jejím kroku, slyšela ten vtíravý zvuk, při každém pohybu... vříz.... skříp, byla vyděšená, šílená hrůzou, snažila se tomu uniknout, ale kam se pohla, tam to šlo s ní.
Nebylo nic vidět, jen neustále slyšela ty zvuky, zarývaly se jí do mozku, nedávaly jí vydechnout, chtěla vědět co to je a zároveň se k smrti bála.
Pán farář v kostele často mluvil o hříchu a mukách pekelných, která na hříšníky čekají. A ona byla hříšnice, hřešila často a ráda, kdysi, když ještě měla tělo pružné a nesžírala ji ta ukrutná bolest v kříži.
Tělesný hřích, smilstvo, sodomie, jen dvě přikázání nikdy neporušila. Nepokradeš a nezabiješ. Věděla, že nebe není pro ni, ale teď se opravdu bála, dokonce snad pocítila lítost nad svými skutky.
Hned tu myšlenku zaplašila, nikdy nebude litovat, užila si vždy s chutí a možná, opět jí zajiskřilo v očích, možná ještě užije. Naposledy a naplno a potom.... děj se vůle Páně.
Ano, zhluboka se nadechla a vyšla že svého úkrytu, když v tom znovu zaslechla ten skřípavý zvuk. Zastavila se a naslouchala. Nic, jen ticho. Udělala krok vpřed a znovu ten skřípot.
Vycházel zespodu, jakoby se otevíralo samo peklo, jakoby se měla propadnout. Co jí tam dole čeká? Představa, jak padá a dopadá rovnou na vztyčený ďáblův ocas ji přinutila se zasnít. Přivřela oči a sáhla si do rozkroku.
Bude to pekelná jízda. Vzrušení jí vehnalo barvu do tváří, oči se jí leskly chtíčem, nedočkavostí, pocítila nezdolnou touhu po mrdu.....