Vyznání v času a prostoru

Škoda, že čas nemá brzdu. Celou silou bych zatáhl za páku a všechno by se zastavilo. Jenom my dva bychom se procházeli v té strnulé brněnské blaženosti.

A taky lehký větřík bych nechal vanout, aby odnášel kouř doutníku a občas odfoukl tvé vlasy, co se ti motaly kolem jizvy na rtu. A tu barmanku s kšiltovkou, bych nechal v pohybu, aby ti míchala cizokrajné koktejly. ( Když by pak došlo na placení, zatáhl bych za páku ☺)

A ten měsíc, co nám svítil, by nikdy nedorostl. A nikdy by před námi nezavírali v půlnoci zahrádky. A nikdy bych tě nemusel odvézt domů. A nikdy bychom nedopili kafe na benzínce. A nikdy bys nevystoupila z mého auta.

Teď si zas naříkám... škoda, že čas nemá plachtu. Foukal bych do ní z plných plic, aby mě rychle přenesl do další brněnské noci, kdy si budu toužebně říkat, škoda, že čas nemá brzdu.