Můj malý princ

Půjčím si označení princ z nedávného blogu.

Tady bych asi začal popisovat jaký je ten můj princ.... Ale vlastně je jedno jaký je.

Je uvězněný ve schránce toho, co by se dalo nazvat mým vnějším já.

Je to jako by princ byl malinká osoba na malinké planetě a na obloze by bylo vidět jedna velká planeta (já) .

A je tolik věcí, které se tomu princi nelíbí. Křičí. Nadává. Snaží se po mě něčím hodit, ale jsem moc daleko.

A ještě naposledy předtím než se sesune na kolena do písku pustiny. Teď, už spíš pro sebe než nahlas, si zanadává.

Vím, proč nadává. Úplně chápu jeho frustraci. Vím, že pro mě chce jen to nejlepší a to co pro mě chce je doopravdy to nejlepší.

Moje vnější já (já) je moc daleko. Neslyším ho.

Většina toho, co dělám princ považuje za sebemrskačství.

A dává to najevo. Na té svojí planetě která připomíná poušť rozčíleně křičí a řve na tu ne jasnou entitu ve hvězdách.

Ale ta ne a ne poslechnout.

Už si asi nepamatuji kdy jsem s kýmkoliv měl upřímnou konverzaci. A přiznám se, že mě to ubijí.

Nevím jestli jsem ji v té době, co se považuji za dospělého někdy měl.