Název nikdy nevím

Uctivě prosím.. bez komentářů.

Je těžký psát v tomhle stavu,
ale nemusíš mít o mě strach,
i po tom všem furt věřím v lásku,
jsem snad snílek nebo sebevrah?

Já nevím, jestli se mi to všechno zdá a nebo jestli je to pravda, ale všechny cesty vedou k tobě. Celou dobu, jako bys mě držel za ruku a říkal: “Pojď, už se neohlížej.” Těžko se na tebe zapomíná, když mě nechceš pustit. Nebo se tvojí ruky držím já? Vlastně nevím. Ještě včera jsem měla pocit, jako bych se točila v kruhu a dnes? Opouštím kruh a nasedám na přímku, která vede vzhůru, tak, jako jsem po ní kráčela dříve, dokud se mě někdo nechytil za nohu a nechtěl se pustit. Kdyby se jen držel a stoupal se mnou, ráda bych ho vzala s sebou, ale bohužel mě tahal dolů.. tak dlouho mě tahal dolů, až mě dostal na samotné dno. Dno už jsem si jednou prohlédla. Asi před 7 lety. Když mi bylo 16, poznala jsem kluka. Prožili jsme spolu 4 roky. Nepovažuju to za vztah, protože jsme spolu nežili a 3,5 roku nespali. Byli jsme nejlepší přátelé a trávili spolu veškerej volnej čas. Juru znám jako svý boty. Jura si začal píchat, když mu bylo 17. Dneska je mu 30. Takových lidí znám několik, byli jsme parta. Parta dětí poflakující se po ulicích jednoho malýho městečka v Krkonoších. Jednou o tom napíšu knížku z pohledu člověka, kterej už 12 let kouká na to, jak jeho přátelé, kteří mu nahradili rodinu, když ji nejvíce potřeboval, umíraj - a to zcela dobrovolně. Napíšu o jejich snech, životech, rodinách a o tom, jak se dříve hodně smáli. A dnes? Já je tak dlouho neviděla se upřímně smát. Celý 4 roky jsem Juru tahala, až nakonec stáhnul on mě. Došlo mi to, až když mi řekl, že u něho byl Mikuláš a místo čokolády mi podal psaníčko. Růžový brejle spadly a roztříštily se na tisíc kousků. Vždycky jsem si myslela, že knížky o drogách jsou jen knížky, že si užijeme mládí a jednou budeme všichni spolu na zahradě grilovat a naše děti si budou hrát na písku. Už je to 12 let a je to horší a horší. Mezi svými přáteli už se necítím tak, jako dříve, připadám si mezi nimi spíš jako sociální pracovník. 12 let vědomě respekutuju jejich rozhodnutí a jejich cestu. Kráčím vedle nich, aby věděli, že tu pro ně jsem a že se na mě můžou kdykoliv obrátit. A tak jdu dál, ale to, co mě nejvíc trápí, je ta umouněná dvouletá holčička, která s Jurou a jeho holkou na tom bytě bydlí.

Programy pro děti jsou krásná věc, ale ještě krásnější by bylo dělat je pro děti, který to potřebujou. Aby jednou měli aspoň trošku svobodnější volbu.