ZÁPIS DO DENÍČKU

Milý deníčku,
dneska jsem opět šla trochu tomu fajnovému znásilněníčku naproti, ale zase to neklaplo. Už nevím, co mám dělat víc. Vzala jsem to po tmě podél hřitovní zdi po tom úzkém chodníku, co je lemovaný křovím, ale opět tam na mě nikdo nečíhal. Mrzla jsem v tílku úplně zbytečně. Ani vůně růže na mém těle nebyla cítit, protože všude kolem kvetla lípa. To, že nemám kalhotky pod sukní také nikdo zjišťovat nechtěl, takže jsem celou dobu vrtěla zadkem úplně k ničemu. Vzala jsem to tamtudy 2x, ale ani to nepomohlo. Už fakt nevím, kde je problém. Sice mám zrovna jednoho beďara na tváři, ale nemyslím si, že by v té tmě byl vidět. Pouliční lampy tam osvětlují spíše silnici, takže by nebylo vidět ani nacucané klíště velikosti batohu. Během celé cesty mě chtěl opíchat akorát jeden otravný komár. Už si opravdu nevím rady. Sprchuji se před každou procházkou venku a je z toho tak akorát vysoký účet za vodu. Dneska jsem sebou táhla dokonce i židli, aby bylo každému jasné, že jsem snadná kořist, ale nepomohlo to. Začínám se bát, že jestli to půjde tímhle tempem, tak si asi hodně dlouho nezašukám a já bych při tom tak ráda. Třeba s takovou partou namakaných hovad by to vůbec nebylo špatný.

Jo, a víš proč jsem táhla tu dětskou židli z Bazoše, milý deníčku? Asi nevíš, protože jsem neměla čas ti to napsat. Táhla jsem jí do bytu, který si už týden pronajímám, protože se hodlám do konce měsíce odstěhovat od manžela. To koukáš, co? Konečně mi totiž docvaklo, že manžel už nikdy nebude ten, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Dokonce je dost možné, že takový ani nikdy nebyl, když vidím, jaký nyní je. Láska je asi opravdu slepá.