Dětská nevinnost

Jdeme vyprovodit babičku na zastávku vlaku. Já, máma a brácha. A jdeme přes les do vedlejší vesnice - zastávka našeho městečka je od paneláku dál, než tahle. Kvůli elektrárně ji postavili mimo město, aby to tamní pracovníci měli na vlak stejně daleko, jako my. Inu, komunisti...
Máme na sobě betldrezy co nám babička někde nějak sehnala před prázdninami. Že je to od anglického battle dress, to netušíme, ale jsou to bezva světle khaki pouštní uniformy, úplně boží a nikdo jiný nic takového nemá. Já mám ještě brejličky, v první třídě se přišlo na to, že špatně vidím. Už ji mám za sebou, je mi skoro 8. Bráchovi je jen 5 a tak pochopitelně ví o životě prd, ale já už jsem velkej kluk. Zvlášť v tom betldrezu.
Konečně jsme na zastávce, jen zděná čekárna bez dveří a betonové nástupiště. Jsme na něm sami, ale na druhé straně se trousí dělníci, co pojedou na odpolední směnu. Těm to má jet až po babiččině vlaku. Čekáme 20 minut a pořád nic. Vlak už tu měl být, děsná nuda. Na protější straně se už perón slušně zaplnil, ale na naší pořád nikdo. No, kdo by taky v pondělí odpoledne jel courákem do Prahy. Akorát naše babička.
Brácha dělá samou neplechu. Leze po zemi, hrabe se ve vajglech atp. Rozumně navrhuju, že půjdeme radši prozkoumat domeček (to je ta čekárna). Dostáváme svolení a vybíháme tam. Uvnitř jsou akorát dvě rozbité lavičky, opět spousta vajglů a holé oprýskané stěny. No vlastně úplně holé ne. Je tam spousta nápisů. Skvělá příležitost si před návratem do školy osvěžit čerstvé nabytou schopnost číst. Bráchu to taky zajímá, aspoň se nebude zas hrabat ve vajglech. Postupuji jako vždy systematicky, od dveří po směru hodinových ručiček a shora dolů. Čtu nahlas a bráchovi vysvětluji případné nejasnosti. Když si nejsem jistý, tak si něco vymyslím, přece nebudu vypadat, že nevím. Samozřejmě jsou tam občas nějaká sprostá slova, ale ta známe. Taky zajímavé obrázky, těm taky rozumíme, nebo si to aspoň myslíme. Často se vyskytují sdělení, že někdo někoho miluje. Nevím co s tím ti starší kluci pořád mají, stejně se nikdy nepodepíšou, tak k čemu to je. Ty hodně sprosté věci bráchovi moc nevysvětluju, to by na něj bylo moc složité. I tak to jde dost pomalu, ale žádný vlak ještě nepřijel. Ve dvou třetinách délky zdí narážíme na nápis, kterému úplně nerozumím. Brácha už vůbec. Je to něco o zvířatech, a ta mě vždycky zajímala. Vybíháme na prázdné nástupiště a za běhu voláme dvojhlasem: "Mami Babi, co to je MRDAL BYCH JAK ŠAKAL?" Já ještě dodávám "Co je to ŠAKAL bych věděl!" a dělnictvo na protější straně propuká v hurónský smích. Babička rudne a úsečně mámě přikazuje, ať si nás okamžitě odvede pryč a zkrotí. Chvíli se dohadují, nakonec zůstáváme, aby tam babička nebyla s těmi šklebícími se dělníky sama. Naštěstí vlak přijíždí za pár minut, ale byly to dlouhé minuty plné napětí, aniž by nám někdo něco vysvětlil...