Na věky

Chybíš mi.
Tak moc mi chybíš!

Můj milý, miluji Tě a vždycky Tě milovat budu. To se změnit nedá.
I když Tě už nikdy, v tomto svém životě neuvidím, nevymažu Tě ze svého srdce a ze své duše, do které jsi otisknutý.
Jsi tam uložený pevně, jak trilobit.
Fosilie, která se na světle ukáže ojediněle, jen pokud ji někdo vykutá z kamene…

Mé srdce je jako kámen pevné.

Míjeli jsme se v čase a prostoru.
Věky jsme se potkávali a opět opouštěli.
Ničil jsi mne a miloval.
Byl jsi můj kat, inkvizitor, mučitel a já většinou vězeň. Žena, která nezapadala do své doby. Žena s cejchem, co milovala muže. Bylinkářka, čarodějnice, léčitelka, co se nenechala svést na pravou víru. Ta s hvězdou, co sice přežila, ale přišla o všechny.

Nikdy jsi mě neměl milovat. V rolích, které jsme si rozdali, jsi to nesměl.
Co jsme se to měli naučit? Co jsme se to CHTĚLI naučit??

Tentokrát je to naposledy.

Nikdy jsem nemohla svoji lásku dát jedině Tobě. Nikdy jsem nemohla být jen pro Tebe. Byla jsem tu pro všechny. Sloužící a toužící duše. Ubližovalo Ti to, a tak jsi ubližoval mě.

V tomto životě jsem mohla. Byla jsem tu pro Tebe připravená a odevzdaná. Otevřela jsem Ti náruč, tělo, duši. A naše duše se poznaly. Chtěly se. Opět je to k sobě přitáhlo.
Jenže Tvůj strach přehlušil všechno. Bojíš se a držíš si mne od těla. Držíš si mne daleko od svého života. Toužíš, stýskáš si, chceš… Přesto mne neumíš přijmout. Neumíš se odevzdat a plynout.

Považuješ mne za nebezpečnou. Zase mne musíš zničit!
Zašlapat, ponížit, zabít v sobě jakékoli pocity. Jen nedat najevo, jak ji miluji, jak ji potřebuji…

Nechceš mě. Bojíš se. Trápíš se. A já Ti teď opět ublížím. Odejdu. Sama a hrdě středem. Nepotřebuji Tě.
Jenom jsem Tě chtěla.
Chtěla jsem být s Tebou. Chtěla jsem Tě hýčkat a dotýkat se. Chtěla jsem pečovat o Tebe a naše děti, které jsi mi slíbil. Měla jsem Tě hojit.
Mým úkolem bylo zalepit díru ve Tvém srdci.

Teď volím život.

Ale co bude s Tebou?