Malá okružní jízda tmou

(A přilehlým domovem. Tedy tím, co pro mne až do dnešního dne býval domov. Nebo jsem šílený, když se nemýlím?)

Dívám se velkou výlohou dovnitř místnosti Býval tu bar s hernou Dávno zavřený je Však vidět je Že uvnitř se moc nezměnilo Čtvercový nálevní pult, barové stoličky okolo Uvnitř toho čtverce jsi sedávala Ty Než sundala jsi brýle na čtení A nepopošla k vrátkům v pultu Abys políbila a objala mne (No pravda, občas sis stoupla, abys nalila hostům, i když jsem tam nebyl. Anebo i byl) A troufnu si za oba tvrdit Že tenkrát opájeli jsme se sebou navzájem… Ačkoliv nemyslím si Že to místo jsi měla nějak ráda Prostě práce Náhle přál bych si Aby se uvnitř rozsvítilo Ty sundala jsi tím známým pohybem brýle A my opět setkali se u vrátek

Žlutá budova nádraží nasvícená nádražními světly na stožárech Žlutými světly, jak jinak Mlha je a tak to osvětlení vypadá trochu jako řídký vaječný koňak Ten, co tak dobrý děláš k vánocům Ale hustší, samo sebou Dvě tratě, které kolem nádraží seběhnou se Aby hned kousek za ním na obou stranách každá vydala se jiným směrem Sem doprovázel jsem svou milou, když vyrážela do světa (Že neuhodneš, kdo byla má milá?) A pak ji zase radostně vítal Když vracela se zpátky Přijíždí právě vlak Cestujících vystupuje pár Ale už nikdy žádný pro mne Komu bych znovu šeptal Mám tě rád Pravda, to Tobě nikdy obzvlášť nešlo… Vlak zase odjíždí Koncová světla brzy utopí se v mlze A krok každým směrem odsud Už vede jen do tmy Zprvu žlutavé, pak bílé, šedé, až nakonec jen černé… Do tmy

Jez na řece hučí Však bez problému přehluší jej Vrzání řetězu houpačky zavěšené na stromě Sem tam zachrastí řetěz o řetěz Houpy hou Houpy hou Chrrrrr…. Zde houpala ses ráda Zde houpal jsem tě rád A tys mne nikdy nenechala zhoupnout: Ta je moje, ta je jenom moje… Smála jsi se A teď houpu naprázdno Nikdo nesměje se… Ne, nesednu si a nezhoupnu se

Korálky lamp lemují cestu Cestu, která vedla domů Která vedla k Tobě Ale pak v jednom úseku lampy chybí A tam v tom temném místě Tam zrodilo se jednou mnoho bolesti A mnoho strachu o zdraví a o život Ale stejně jako o kus dál zase objeví se světla I ta bolest byla překonána I ten strach byl poražen Zdraví, zaplať kartibůh, zdá se zpátky A korálky opět vedly Domů, domů Za Tebou

Nevěřte, že největší tma bývá pod svícnem Největší je pod komínem Býval to maják Který jasně z dálky ukazoval směr K Tobě… Však pod ním Černočerná tma rozprostřela se Zahalujíc vše Doslova gumujíc vše Jinak nelze vysvětlit Že přímo u jeho paty My zapomněli na všechno Co dávalo nám sílu Na všechno Co zářilo v nás Na spoustu dalších míst Kde šťastni bývali jsme spolu A místo toho „Hrali sme na nože Kto koho premože A kto do hry vloží viacej zla“… Jen aby ta MOJE pravda byla skutečná PRAVDA A logicky tím pádem ten druhý lže Nebo ne? Kupředu levá, kupředu levá Zpátky ni krok (Mimochodem, co mezi tím dělá ta pravá, zkoušeli jste někdy pochovat jen levou?)

Zbytek věcí ti pošlu poštou Proč, proboha?

Velká vodní plocha Písečná pláž a kolem borovice V létě tu bývá nával V plavkách i bez plavek A zde na tom písku (Kam ten jen všude vleze) Právě zde Jedné červnové noci Pod jasnými hvězdami Poprvé milovali jsme se na pláži To byl přeci Tvůj sen Na pláži No dobře, nebyla mořská, ale… Poprvé milovali jsme se na pláži Drkotajíc přitom zuby Však spalujíc se těly… Teď na konci listopadu Nikdo by do té vody nelezl Ale náhle, jak tu stojím Sám na kilometry daleko Z hladiny jako bych stále hlasitěji slyšel Co už mi tak dlouho chybí Co už asi nikdy neuslyším Pojď Obejmu tě Celého tě schovám Pojď, jen pojď…