Pohádka Indiánská...

Prérií se ozývalo dunění bubnů a byl cítit kouř obětních ohňů. Již dva úplňky rokovali náčelníci kmenů ze severu, jihu, východu i západu na shromáždění jež svolal velký náčelník kmene Siouxů Volské oko. Stále více a více bílých mužů připlouvalo na velkých kanoích od východu a obsazovali loviště i pastviny a řídla bizoní stáda… Náčelníci se střídali v proslovech. Od vigvamů kde byly shromážděny ženy se jen tu a tam ozývalo souhlasné či nesouhlasné šuškání, neboť ženám přísluší mlčet když muži hovoří. Ale nakonec už to jedna z nich nevydržela. Byla to Stará stanová kůže, dcera bílého otce Apačů Klekího Petry. „Wir schaffen das!” zvolala. Volské oko napřáhl paži se vztyčenou dlaní „Zavři svá ústa ženo..!!“ ale potom dodal smířlivě „anebo nám to řekni po našem...“ „To zvládneme…“ vyhrkla Stará stanová kůže s planoucím zrakem „Ti bílí mužové s rodinami v jejich domovinách strádají a čelí hladu, válkám a chudobě… je naší povinností jim pomoci..“ V očích se jí zatřpytily slzy.. „Jsem smutná a jsem rozzlobená.. Neměla bych tu být… Měla bych být na opačném konci prérie.. Měla bych ve svém týpí opravovat mokasíny a žvýkat bizoní kůže… Měla bych na pastvinách za táborem honit pera…“ při těch slovech to mezi bojovníky zašumělo „...a z těch per vyrábět krásné barevné čelenky.. Moje poselství zní – Budeme vás sledovat..!!!“ ukončila se zarputilým výrazem a usedla. Volské oko se dlouze zamyslel a pak se obrátil k radě náčelníků „Nuž slyšeli jste slova jež nám řekla zde Stará předkožka…...“ „Stanová kůže…“ opravila ho popuzeně „jsem Stará stanová kůže…“ „Dobrá dobrá… Tak tedy Stará stanová kůže. Přestože je žena, její slova znějí moudře jak slova starců… Budeme o nich rokovat. A rokovali další dva úplňky. Nakonec se shodli vyslat k bílým mužům posla... Jediným kdo byl proti byl náčelník kmene Čerokiů jménem Huew, což volně přeloženo znamená „Ten který s vlky netančí protože ho to hrozně škrábe“ „Bledá tvář má hadí jazyk...Co když ti mužové nebudou tančit kolem našich totemů a ohňů, ale přivezou si své vlastní totemy a bohy..??“ Rozpoutala se další kratší rozprava, která trvala jeden úplněk.. Výsledné rozhodnutí bylo vyslat posla…
S očima plnýma blesků vyskočil na nohy Huew : „Takto praví Huew - Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni..!! Howg...“ uchopil svůj oštěp a odešel. Bez Huewa už byla shoda stoprocentní a tak určili posla… Rychlého králíka. Ten si sbalil náhradní mokasíny, pár kusů sušeného bizoního masa a vyrazil na cestu... Uteklo pět krát pět dní a nocí a Indiáni stále rokovali když přišli zvědové se zprávou „Rychlý králík se vrací..!!“ Volské oko povstal, dlaní si zaclonil oči a pohlédl do prérie „Vskutku, je to Rychlý králík… Ale jeho chůze jest chůzí raněného jelena…!?!“ Napjatě čekali a po pár hodinách dorazil do tábora vrávorající Rychlý králík. Několik žen vyskočilo aby ho podepřelo a ošetřily mu rány... Odstrčil je, rozhlédl se kolem sebe a začal se hihňat „Co čumíte volové…??“ Pak zahlédl náčelníka Volské oko a vrávoravě k němu zamířil „Pocém ty kluku ušatá, tebe mám rád, pocém já ti dám hubana….“ Volské oko ustoupil o krok zpátky s povytaženým obočím a s rukou na svém amuletu „Zlý duch vstoupil do mého bratra…“ „Prdel vody kámo… Volkr, vole, Džóny Volkr…“ mumlal a připotácel se k totemu. Snažil se ho zachytit, ale upadl na zem a už tak zůstal. Po chvíli začal hlasitě chrápat… V táboře zavládlo mlčení. V dáli prérie na obzoru se objevily obláčky kouře a ozvalo se vzdálené houkání Ohnivého oře….

A Indiáni rokovali, rokovali………..
a rokovali.