Nevím proč,

ale dnes se zákeřně zezadu ozval můj vnitřní hlas, že ještě není pozdě, že ještě stojí za to žít a užívat si. Sice jsem se v duchu hned okřikla, blbost, vnitřní hlas neposlouchat a nehýřit optimismem, protože život má svá pravidla předem určená a v kolonce optimismus moc místa není. Nevím, jestli je to tím panákem, kterého jsem si před chvílí dala s kamarádem, co mi přišel připevnit garnýž, ale každopádně jsem si pak řekla, jo, proč se neposlechnout, proč to nezkusit.
Vzhůru do života seniorského, kdy nic nemusíme a můžeme všechno, na co dosáhneme svými schopnostmi a chutí. Když zdraví slouží a my můžeme opatrně sportovat, cestovat, setkávat se s přáteli a dokonce někdy i randit, pokud potkáme duši spřízněnou, se kterou je radost nejen dýchat stejný vzduch.
Můj nadvakrát zlomený kotník je skoro v pohodě, na přespolní ani jiný běh to není, ale už zase chodím jako člověk a nebelhám se jako přímý účastník bitvy u Waterloo a hned mám v hlavě roupy.
Hrozná ženská!
Náhodou zavolala kamarádka a já to na ni hned vybalila, že jsem skoro fit a co se mi honí hlavou. Opáčila, ať jsem v klidu, protože je na tom ne-li stejně, tak jistě podobně. Maličko mě uklidnila, ale ne moc. Protože nic naplat, jsem několikanásobná babička a asi bych se měla stydět, že mám hříšné myšlenky a touhy. Jenže já se vůbec, ale vůbec nestydím.
Nejste na tom někdo podobně?