Není všechno zlato

co se leskne. To víme všichni, jen se nám, mnohdy, nechce nad tímhle faktem přemýšlet. No jo, jsme jen lidé a máme spoustu jiných starostí. Já se dnes setkala s něčím, co mě přinutilo zastavit se a zamyslet. Potkala jsem starého kamaráda, se kterým, kdysi dávno, bylo prima „pokecat“, ale dnes to bylo o fňukání, naříkání, láteření, nadávání a o životě, který, prý, stojí za starou belu. Jasně, není to v našem věku o rozkvetlé růžové zahradě, máme své bolístky, trochu si „popláčeme“ a „pofňukáme“, ale přece jen je skvělé užívat si života, i když už dávno nám není dvacet. Vůbec netuším, proč bych měla naříkat a plakat. Sama se ráno vybatolím z postele, připravím si snídani, kouknu na net, abych zjistila co se děje ve světě a jestli, náhodou, není online kamarád, co je radost s ním vyměnit pár slov-vět, pak si zajdu nakoupit, případně, když má kamarádka čas a chuť, zajdu za ní, dáme kafe a uběhne ten čas tak rychle, jak nikdy ne. Možná se ničím nevymykám průměru, možná jsem naprosto normální seniorka, ale co je pro mně důležité, je fakt, že jsem ráda na světě, nenaříkám, nebrečím a opravdu si ten seniorský život užívám. Ano, jsem ráda na světě a děkuji za každé nové ráno.